Chodím na potvor.cz a tak jsem nemohla nezaznamenat tuto akci. Dovolím si přeposlat odkaz na Korálkiádu....třeba se najde někdo, kdo se bude chtít zapojit do této akce pro dobrou věc :-)

http://www.koralkiada.potvor.cz/

„Tak a už je to černé na bílém“, řítí se ke mě manželka s papírem v ruce. „Babička nám opravdu tu stodolu přiklepla, už nám na to dal štempl i ouřada....“ a dál si pokojně chrlila další a další nezáživné informace, zatímco já se ponořil do hlubokých myšlenek. Co si budu nalhávat, znám ženské – tedy hlavně tu svoji - a je mi víc než jasné, jak vidí na místě staré, skoro rozpadlé stodoly uhlazenou zahradu s rybníčkem, kachničkama a nějakým tím romantickým vodotryskem, u toho pěkný altánek na letní posezení při měsíčku a další kupu blbin, co ty ženské dokážou navymýšlet. A kdopak tu stodolu vyklidí? Já! A kdopak ji bude muset zbourat? Já! A kdopak bude muset donutit lidi, aby ten binec odvezli? Já! A kdo bude muset najít někoho, kdo to zarovná? Taky já! A pojede koupit hromadu blbin, naseje trávu, koupí a smontuje altán, doveze kytky, bude bez oběda když se budou kytky cpát do země a hlavně na to všechno sežene peníze?.....já, já já, sakra zase všechno já ! Brrrr. Otřepal jsem se a vynořil se ze svých myšlenek. Z toho všeho monologu, co zatím vedla Jaruš jsem posbíral jen poslední otázku: „Nemáš zimnici?“ Bych jí řekl z čeho mám zimnici a osypky i na intimních partiích, ale raději jsem to přešel zavrčením. Cítil jsem, jak mi pomalu, ale jistě začínají šedivět vlasy.  

Netrvalo ani měsíc a už se mé černé myšlenky začaly pomalu naplňovat. Stodolu jsem celkem statečně vyklidil a mělo začít bourání. Jediné štěstí, že vedle ve vsi zrovna byla partička pracantů, kteří tam pomáhali stavět obecní vodovod. Když dokáží tohle, určitě mi pomůžou srovnat tu potvoru starou (tedy chápejte – myslím tím stodolu, ne manželku) se zemí. Zatímco práce na obecním vodovodu pomalu zvolňovaly, začalo být u nás celkem rušno. Partička čtyřech chlapíků, z nichž uměl česky jen jeden a to dost chatrně, se začala zajímat co že to vlastně vůbec mají dělat. A tak jsem vzal tedy toho nejzdatnějšího češtináře (kterého jsem si soukromně pojmenoval Vasil, jelikož se mi ani jednou nepovedlo jeho pravé jméno přeříkat správně), stranou, ukázal prstem na stodolu a řekl: „Toto na placato a já dát peníze“. Vasilovi zasvítily oči, pokýval hlavou jako že rozumí a už to začalo.  V závislosti s tím, jak začala stodola měnit svůj tvar, mizely i lahve s pivem, ale říkal jsem si, že určitě levnější sílu nenajdu a tak jsem to ignoroval a poslal Jaruš ještě pro jednu basu dvanáctek. Čím dýl pracovali, tím víc je zajímalo pivo než práce a k večeru jsem pochopil, že s tou skupinkou polehávající po trávníku a blábolící nesmysly v neznámé řeči toho moc nesvedu. Tak jsem je naházel do kufru auta a svezl zpět do vedlejší vsi, kde jsem je nenápadně omotal kolem vodovodní roury v jednom výkopu a odjel.

Cestou domů jsem přemýšlel jak tedy zbytek stodoly zlikvidovat až mě napadla spásná myšlenka. Nač bych si najímal drahé pracanty, když si to můžu zbourat sám. Mám přece půl roku starý super silný automobil s pohonem na všechny čtyři, navíc jeep, který toho hodně utáhne....a myšlenka byla na světě!

Druhý den jsem se domů hrnul s řetězem (pche, kde se na mě čerti berou), který jsem si půjčil v práci – používáme ho na zavěšení želez při převozu jeřábem v hale. Když ten řetěz zaháknu na jedné straně za auto, provleču ho dveřmi stodoly a na druhý konec přidělám traverzu, tak musí milá stodola jít k zemi jak podťatá.

Když se můj nápad začínal zhmotňovat, seběhla se celá rodina. Všichni netrpělivě čekali, až konečně zkusím vyždímat ze svého čtyřkolového miláčka vše, stodola padne a následně mi tak budou moct všichni pogratulovat, poplácat mě s uznáním po rameni a případně mě zahrnout květy na oslavu, jak geniálního otce mají. Dal jsem klíče do zapalování, nastartoval, pomodlil se a zařadil první rychlostní stupeň. Popojel jsem a řetěz se napnul. Podíval jsem se do očí svých dětí a manželky, bylo v nich vidět napětí. Šlápl jsem silou na plyn...kola se dala do pohybu, s vozem to škublo a začal jsem prohrabávat. „Jen ji dej, co si zaslouží!“ vykřikl jsem směrem ke svému vozu. Zaťal jsem zuby a sevřel pevně volant. Ještě víc jsem přišlápl, motor řval a já cítil jak mi adrenalin zaplavuje tělo. Nohu jsem měl už na podlaze, najednou jsem ucítil, že se něco stalo, byla to otázka vteřiny...ani to ne, musela to být ještě kratší doba. Řetěz nevydržel tlak auta a...... praskl. Můj čtyřkolový miláček, který do té doby ještě zel novotou se rozjel plnou silou a narazil do asi 80 m vzdáleného stromu. Když jsem dostal ránu o volant, ještě jsem v poslední chvíli, než jsem omdlel, ucítil jak mi kolem hlavy letí traverza.

Ač jsem to neměl v plánu, daroval jsem ten den asi deci krve interiéru vozidla. Projel jsem se velkou rychlostí sanitním vozem, byť jsem měl už v tu chvíli adrenalinových zážitků dost a pak už nastal týdenní odpočinek v nemocnici.

Musím konstatovat, že naštěstí jsem tuto situaci přežil – ovšem to se nedá říct o mém jeepu. Ten skončil rovnou na vrakovišti, jelikož nabourání do stromu čelně a nabourání traverzy do zadní části se nedá zahrnout do vad, nevztahuje se na to ani pojistka, natož, abych mohl vůz reklamovat, když byl ještě v záruce. Takže suma sumárum – škoda 586 000,-Kč za odepsaný vůz, zaplacení pokuty za neohlášené pokácení stromu 1200,-Kč a stodola stojí dál. A proto: Dynami, dynamit, udělá bum!

Nestává se to často, ale jednou za „uherský rok“ se manžel přemůže a vezme mě na večeři do restaurace. Ne, že by po tom nějak dychtil, ale stane se, že zapomene na nějaké naše výročí, svátek nebo narozeniny a je to jakýsi rychle dosažitelný dárek, který se navíc dá zaobalit jako plánovaný. Takže když už mi všichni třesou rukama a náš dům se začne nápadně plnit vázami s květinami, manželovi to docvakne a tradá do restaurace na večeři.

A tak tomu bylo i o tomto víkendu, kdy jsem slavila svůj svátek. Večer byl ještě celkem vlahý a tak jsme zaparkovali kousek od restaurace, abychom se chvíli ruku v ruce prošli...no moc romantické to nebylo, jelikož za námi cupitali naši dva andílkové. Jeden hodně rozvážným krokem hledající neustále trochu rovnováhy, jelikož je to čerstvý „chodič“, zato druhý mu opravdu „pomáhal“ tím, jak při skotačení do něj občas ťuknul, požduchnul ho a tak následovaly pády. Za námi za chvíli nesl ryk na celé kolo ze vzteku menšího a  dovádění většího a tak jsme museli rázně zakročit – jednoho očistit a uchlácholit, druhého zklidnit. Protože jejich radovánky ani přesto nebraly konce, rozhodli jsme se, že procházku ukončíme a raději si půjdeme sednout do klidného prostředí restaurace.

Vešli jsme do přítmí ztichlé místnosti plné stolů a židlí, kde jen vzadu v rohu bylo vidět několik osob ťukající příbory. Starší syn je velmi společenský a tak si nenechal vymluvit, že se usadíme jinde, a zamířil rovnou k prvnímu volnému stolu právě u zmiňované skupinky lidí...až kdy jsme přišli blíž, zjistili jsme, že zde sedí ženský sbor dobrovolných hasičů (nebo hasiček?) – asi 15 mladých žen ve věku kolem 20-25 let. V tu chvíli se mladší syn, kterého jsme posadili do dětské vysoké židličky, ukázal jako dokonalý bavič. Hodil si dudlík do pravého koutku úst, otočil s notoricky známý ech ech ke skupince holek, které do té doby ještě klidně jedly a začal koketovat. První se začala uchechtávat, zpozorovala ji druhá, podívala se směrem zájmu své kolegyně a začala se chechtat taky a tak to šlo dál a dál až se řehnil celý stůl a hasičky po sobě vesele prskaly zbytky jídel z pusy. Syn se staral o to, aby zábava nepominula a dělal ksychtíky první kategorie a sem tam pobavil i tím jak má fajn maminku na ovládání, laškovně házel dudlík na koberec a já mu ho neustále sbírala. Už celkem stěží skupinka dojídala a nešetřila chválou na -  rozkošné miminko, které se na ně tak krásně culí.

Konečně si nás všimla servírka a donesla nám jídelní lístek. Začaly dohady kdo si co dá a co si naopak nedá a po krátké rozpravě jsme tedy měli vybráno. To zrovna přicupitala servírka a chtěla si od nás vzít objednávku, když v tom jsme ji překvapili položkou – „Jeden suchý rohlík, prosím.“ Chvíli to vypadalo, že před sebou má marťany na procházce, ale potom se vzpamatovala, nejspíš pochopila, že naše mimi by taky rádo jedlo a kořeněná restaurační jídla pro něj zatím ještě nejsou vhodná, otočila se na kramflíčku a odtančila do kuchyně. Netrvalo dlouho a přišla s námi objednanými nápoji. Sklenička Kofoly pro manžela, mě a staršímu synovi jahodový džus (mimi dostalo svou lahvičku s čajem co mělo nabaleno z domu). A bylo to tady – čekání na jídlo. V tuto chvíli běžně dospělí vedou zajímavé i nudné rozhovory, krátí si chvíli pozorováním okolí a strávníků (někteří možná hrají soukromé hry na to, kdo uvidí víc společenských chyb jako například upuštění jídla na zem a jeho maskování botami, ubryndávání po vlastním i sousedově oblečení, hlasité i tiché dušení zaskočeným jídlem atd.), jenže jak chcete společensky diskutovat s manželem sedícím přes stůl, když s sebou máte dvě děti? Jedno z nich neustále něco chce, občas mu musíte z nosu vytáhnout slámku od džusu, aby to alespoň navenek nevypadalo, že jste vychovala zvíře, ale člověka, uklidit rozházené podtácky a sebrat menšímu dítěti nápojový lístek vtipně umístěný v plastovém stojánku na stole, aby co nejvíce dráždilo všechny děti v okolí dvou kilometrů. Ale naštěstí je tato restaurace na děti připravená a zvyklá a tak syn brzy našel koš plný hraček. A protože to není sobec, rád se se svým mladším bráškou podělil o ukořistěné hračky...bylo to právě v tu chvíli, kdy jsem upíjela ze své sklenice s džusem. Starší podal mladšímu kostku a mladší dobře mířenou střelou srazil mamince z ruky plnou sklenici jahodového džusu. Ozvalo se šplouchnutí a rána skla o koberec. V tu chvíli mi bylo jasné, že na mě není ani milimetr suché látky. Celý čtvrtlitr mě slil od hlavy až po ponožky. Fajný zážitek. Na čele mi naskočila dost výrazná žíla, která začala pulzovat a oči se mi podlili krví. Pohled zuřivého býka, kterým jsem obšťastnila svého manžela, byl jasným signálem, aby dotáhl od té krávy za pultem nějaký kus hadru, kterým se můžu utřít mokrý ksycht. Skleničku jsem zvedla ze země a měla jsem co dělat, abych se ubránila tomu, že ji ve vzteku v rukách rozmáčknu jako chrousta. Nepočítala jsem do deseti, jak se říká, ale asi do milionu, abych se trochu uklidnila. Mou náladu trochu pozvedlo to, že servírka konečně dolezla s jídlem...byť jsem v tu chvíli měla před očima dokument National Geographic, v němž se lev chladnokrevně vrhá na svou kořist...a to ne proto, že bych měla tak velký hlad a nemohla se dočkat jídla, ale proto, že to tak dlouho trvalo a díky tomu vypadám jak vodník Česílko.

Střídali jsme se s manželem v zabavování dětí a v jezení, abychom předešli další společenské katastrofě. Když jsem dojídala, uslyšela jsem z pod stolu v místě, kde seděl mladší syn celkem ohlušující rány – do plenek...a ten zvuk byl jen doprovodný efekt tomu, co následovalo. Syn zrudnul a bylo jasné, že zrovna něco tvoří – do plenek...a za chvíli to bylo i cítit.

Manžel urychlene zaplatil a upalovali jsme co nám nohy stačily....opravdu romantická večeře. Děkuji, můj drahý muži, příště si radši vyberu pánev nebo žehličku!

Posledních několik dnů se toho u nás přihodilo spousta. Tak za 1. naše miminko, které už moc jako miminko nevypadá udělalo nejen pár prvních krůčků, ale zároveň oslavilo i svůj první rok. Tak strašně rychle to uteklo :-(

2. Po tříměsíčním urputném a vyčerpávajícím boji s bankou, makléřem a poradkyní (když se sejdou tři blbi, tak to je opravdu někdy na mašli) jsme dostali klíče od domku. Za třicet let si budu zpívat: Máááám rozprávkový dom, pod zlatou strechou kdesi pod něbom.... :-D A tak jsme se hned pustili do práce...no tedy spíš jako první do sbírání jablek :-D

Ale, že mi sluší, co? :-D

a za 3. chci tady poděkovat sassance a wrory, neb díky nim mám ušité na kluky (snad) parádní čepice :-) (omlouvám se za silně nekvalitní fotku, ale mimi nechtělo spolupracovat)

A to je asi vše...

Dovolím si sem zkopírovat něco, co mi dnes "cvrnklo" do nosu...možná vás to některé bude zajímat.....

Dostala jsem nesmírnou zlost.
Obchodníci a reklamy z nás dělají blbce. Promiňte ten výraz, ale jinak se to ani nazvat nedá. V hypersupermarketu prodávají zázračné „bio francouzské“ kuře už po slevě za 160 Kč kilo, protože prý je vychované na farmě, kde pobíhalo po dvoře a bylo dokrmené cereáliemi.
Cereálie, dřív se tomu říkalo zrní! To se mi navíc spojilo s tvrzením jednoho našeho novináře, který napsal do Fragmentů článek, kde poznamenal, jak naše kuřata jsou namačkána v klecích a krmena antibiotiky. Tak, aby bylo jasno. Vím o čem píšu, protože jsem vysokoškolským vzděláním zemědělec, vyrostla jsem na dvoře mezi slepicemi, husami, kačenami, s kozami, koňmi, ovečkou. Když jsem dostala od rodičů výprask, tak jsem se šla vybrečet krávě na krk. Navíc celý svůj profesní život jsem pracovala v zemědělství, schvalovala porosty jako semenářský agronom, dohlížela na pracovníky „výkupáckých“ laboratoří, zda dobře hodnotí zrniny, pracovala u laboratorního stolu, psala metodiky pro laboratorní a technologické postupy při skladování obilí a výrobě krmných směsí, počítala receptury, navrhovala normy a posledních 10 let lovila na internetu všechno, co se týkalo výživy zvířat, potažmo lidí. Tak mi, prosím, věřte a přečtěte si tento článek, je to ve vašem vlastním zájmu.
Ano naše zemědělství bylo poznamenáno socializací, zcelováním pozemků v nevhodných podmínkách a nevhodnými terénními úpravami, ale to byly spíš výjimky a nebylo to všude. Staří sedláci moc dobře věděli, proč je ta mez tam, kde zrovna je. Celá krajina byla uzpůsobena tak, aby zadržovala vodu. Stejně tak zdravé lesy. Pro člověka je nejdůležitější vzduch, voda a půda. O jakosti vzduchu nemluvím, o jakosti vody a hlavně o jejím množství, které naší současnou krajinou jen rychle prohrne, taky ne a o půdě – o ornici – největším našem pokladu, to by bylo několik stránek málo. Při vstupu do EU jsme měli 120 % potravinovou soběstačnost. Tlak nadprodukce „starých“ členských států EU je tak vysoký, že i třeba v Rakousku, které si berou všichni za vzor hospodaření (viz pan dr. Cílek v nedělní Moravcově debatě) za posledních 15 let zaniklo 40 % malých farem, protože to ekonomicky neustály. Přitom v Rakousku není tolik „hypersuper“ nadnárodních řetězců, a tak každý obchodník musí koupit potraviny kolem sebe a ne je vozit přes půl Evropy, případně zeměkoule, a přesto to malé farmy ekonomicky vzdaly. Tvrdím, že naše zemědělství bylo na vysoké úrovni a plně konkurenceschopné, nebýt nerovných, přímo vražedných podmínek, které mu připravili naši politici.
Jela jsem nedávno po delší době autem po jižní Moravě. Na polích není nic jiného než ječmen, pšenice, kukuřice a řepka. Kde jsou lány vojtěšky, červeného jetele, řepy cukrové i krmné, hrachu, cibule, okurek, jahod, mrkve, bobu … Vždyť už se vůbec nedá sestavit osevní postup. Jaký vliv to má na strukturu půdy, jaký veliký splach je do potoků a řek. To ale není cílem mého článku. Nemáme už žádný dobytek. Jak dlouho mohli zemědělci vydržet výkupní cenu mléka za 5 Kč, když u nejlepšího chovatele se výrobní náklady na 1 litr pohybují k 8 Kč. Tak se podřezaly kravám krky. Chováme se přece ekonomicky! Stejně tak to skončilo u chovů prasat a drůbeže. Nemá kdo žrát jetel, a tak se nepěstuje a není chlévská mrva na hnojení, tolik potřebná pro zachování humusu a udržení vody v půdě, není kde zpracovávat cukr, není kde zpracovávat ovoce a zeleninu. První, co bylo zlikvidováno byla Fruta: v Modřicích, v Miroslavi, ve Znojmě, a cukrovary, kdo je prodal Francouzům? Na jednoho pracovníka v potravinářském průmyslu pracovalo v prvovýrobě, to znamená na poli, v průměru 8 lidí. Že jsou teď všichni na sociální podpoře a nevybereme tolik daní? To nevadí, zvedneme DPH! Že nám ubylo orné půdy o 250 000 ha, že máme na nejkvalitnější orné půdě (kde se pěstovala zelenina) logistická centra, hypersuper a sluneční kolektory, to nevadí, však to zaplatíme všichni v ceně energie. Nejhorší ovšem je, co jíme. A to musíme všichni.
Dám příklad maso. Už jsme potravinově soběstační na nějakých 60 %. Naše hospodářská zvířata nejsou krmena antibiotiky  minimálně 25 let a už tehdy se dávalo pečlivě pozor, aby to nekolidovalo s lidskými léčivy. Zvířata, která byla takto léčena, skončila povinně v kafilériích (státních!). Soudruzi při centrálním plánovaní měli málo devíz na dovoz nezbytných surovin, a proto se všechno do komplexních krmných směsí dávkovalo na spodní hranici, viz třeba fosfor, sója (bez P a bílkovin to prostě nejde). Veterináři v ČR kontrolují na všech jatkách vnitřnosti, játra, ledviny, kde se kumulují těžké kovy, mykotoxíny a objeví všechny průšvihy. Zato u dovozového masa, už mohou kontrolovat jenom svalovinu, protože vnitřnosti se k nám nedováží, a v ní jsou koncentrace škodlivin tak nízké, že je neobjeví. Hádejte, kdo snědl při ,,dioxinové“ aféře všechno německé maso? Bylo levné, že?
Nejhorší ovšem je, že všechno z dovozu, co se u nás zabalí, dostane EAN 985 a jsme u toho, nepoznáme odkud to je. Jedovatě podotknu „nejvíc kravínů, prasečáků a drůbežáren“ je v Praze! Jíme drůbeží maso z Brazilie, které tam nadnárodní řetězec koupil za 9,90 Kč za kg (zabalil jako Vodňanské kuře), hovězí z Argentiny za 19,80 Kč (krmené výhradně GMO sójou, která roste na místě čerstvě vyklučeného pralesa, tedy zelených plic planety), ale balené v Praze třeba pro Ahold! Marže těchto hypersuper je asi 48 % a to jsme nadávali za totáče Jednotě, že měla 12% marži.
Mléko, sýry – zdroj vápníku. V polovině sýrů jsou analogy (jsou 3 x levnější než tvaroh). Mám to dál rozvádět? Co se stalo s naším tvarohem? Už z něj buchty neuděláš! Ve všem je nacpaný modifikovaný škrob a případně vláknina, aby zadržovaly vodu. Kde jsou naše kvalitní sýry? Co s nimi udělal francouzský majitel Želetavy? Jogurty nejsou jogurty, ale nabarvený, navoněný ochucený škrob. Vezměte rozum do hrsti, jogurt je jen to, co má v názvu jogurt (přikázáno EU). Žádné Dobré mámy, Activie, či jak se to všechno jmenuje. Žádný problém, však všechen chybějící vápník, hořčík, atd zakoupíme v lékárnách!
Díváte se občas v televizi, jak vaří špičkoví kuchaři: Ital v kuchyni, Zdeněk Polreich? Používají zásadně „prvotní“ suroviny. Rovněž s tuky je to všelijaké. Kolik si myslíte, že člověk jako zvíře snědl olejnatých semen? Zato jedl sádlo a pil syrové, nehomogenizované tedy plnotučné mléko, ale také se hýbal! Olivový olej, panenský, ano! Ale jen do tří měsíců po vylisování, to už jej „hypersuper“ přivezou k nám. Nejkvalitnější olej je čistý řepkový, dostanete jej ale koupit? Omega mastné kyseliny největší nesmysl, ty naopak zacpávají cévy a způsobují záněty. Najděte si nejnovější výzkumné zprávy o cholesterolu, ale ty sem snad ještě z USA nedorazily.
To, co je jinde už dlouho v potravinářství zakázané, tak u nás se o tom ani nemluví. Přeskočím chleba – o hrůzo, naše základní potravina. A to jsem se ještě netrefovala do tekutin, které nám obchod nabízí. Hromady PET lahví. Podívali jste se někdy na obsah ovocného podílu? Že bifenily pronikají z obalu dovnitř do obsahu? Že oxid uhličitý v sycených vodách je znečištěn příměsemi? Že nejkvalitnější voda je z vodovodního kohoutku. Že dlouhodobé pití minerálních vod je nepřirozené. Člověk jako zvíře pil povrchovou vodu. Chcete pokračovat?
Letos je v naší republice zasázeno jen 30 000 ha brambor a lékaři naříkají, že málo jíme brambory (zdroj draslíku a vitamínu C). Dříve jsme jich snědli téměř třikrát tolik. Jistě, přestala jsem kupovat brambory také, ne protože jsou drahé, ne protože jsou odněkud z Tramtárie, ale protože jsou zelené, skladované na světle a tudíž jedovaté a karcinogenní. Jak může někdo nabízet zelené brambory, vždyť se to nesmí dávat ani dobytku? Upozorňovala jsem paní vedoucí našeho Alberta tady na sídlišti, ať ty zelené brambory vyhodí. Ano provedla to, ale dnes už jsou tam zelené zase, protože na světle zezelenají už za tři dny.
A ještě abych nezapomněla na ty klece. Brojleři u nás rozhodně v klecích nebydlí, ani chovné kuřice. Bydlí v nich nosnice a jim předepisuje EU velikost klecí. Myslíte si snad, že jinde v EU se klece nepoužívají?
Tááák už jsem si notně zanadávala, a tak končím

Poslední měsíc se nám štěstí otočilo zády. Po stále horších zprávách a špatných prognózách nám z nebe při bouřkách spadla jedna malá kapička štěstíčka. Doktoři po tatínkově operaci říkali, že to vypadá na metastázy na játrech, čeho jsme se obávali ze všeho nejvíc...ale výsledky ukázaly, že to jsou údajně jen nějaké tukové útvary. Když ten strašný stres posledních dnů prolomila tato zpráva, tak jsem se (ve svých téměř 30-ti letech) vrhla taťkovi kolem ramen a ze štěstí brečela jako malá holka. Samo to nevydržel ani taťka ani mamka a tak jsme si fajně pobulili všichni...ale tentokrát konečně aspoň tím malým štěstím.

Bojujeme dál!

Dostala jsem od života další pořádný kopanec, tentokrát "ležím na zemi" a ztrácím sílu vstát. Mám v sobě černo a každým dnem, jak přicházejí horší a horší zprávy mě to černo pohlcuje víc. V hlavě mi zní jen jedno slovo a já plačky prosím ať to tak není, snažím se ubránit, snažím se doufat, ale moc mi to nejde. Hledám smysl, musím tady být pro své dvě děti, i když právě prožívám peklo na zemi, potřebují můj smích, ne jen můj pláč. Jsou moc malé, abych jim to všechno vysvětlovala a přece se ptají. Musím být oporou i když mi to nejde, nemám sílu ani pro sebe, ne tak ještě pro druhé. Kéž bych se probudila z této noční můry, otevřela okno a za ním by byl krásný slunečný den....

Začínám se bát každého dalšího dne, který přijde, může sebou zase přinést horší zprávy....v hlavě mám zmatek a strach....

Tož sa nám doneslo, že tudy máme jakéhosi ogara frakatého, co sa mu říká Venca. A tak sme si řekli, že by bylo fajn ho pozdraviť aspoň přes cérky, co sa mu budů motať kolem domka....tož vydržte, my si odkašleme....Venco, zdravíme ťa přes celů republiku a ať ti chutnajů ryby aj robky ve výběhu

Pingy, Beruška, Tomík, Šmoula, Bobina, Bonifác ze Zlína + našich šesť nových děcek, co sme uléhli

Dneska má manžel sraz z bývalého zaměstnání. Každý rok se sejdou v době, kdy to u nich v práci všechno skončilo a to proto, aby si mohli pokecat a zavzpomínat. Bylo jim spolu moc dobře, důkazem toho je to, že se všichni na dnešní den těší. Na poslední chvíli ještě volali kolegovi, o kterém toho poslední dobou moc neví, jako by se skoro ztratil ze světa. Stačilo pár slov a bylo jasné, proč se toho o něm moc neví - do telefonu manželovi říkal, že je na tom blbě, že má rakovinu a od února chodí na ozářky. Rakovinu? Klučina, který má sotva 28 roků a dvouleté dítě?! Život pro něj nikdy neměl přichystané žádné slasti, tohle má být možná další rána. Když mi to manžel telefonoval, tak bylo poznat, že je z toho dost špatný, není divu, vždyť má jen o dva roky víc.

Od rána syn zvrací a zvrací...nikdy jsem to u něj nezažila...a tak mám strach...obyčejný mateřský strach. A tím, že to je pro mě nové, tak je ten strach ještě znásobený. Život je někdy strašná svině, chvíli nám kolem pusy maže med a to jen proto, abychom se mohli otočit a on nám píchl kudlu do zad. Ještě včera se mi některé věci zdály tak podstatné a teď jsou z nich jen nicky, které kdyby vzala voda, nic by se nestalo.

A tak vám všem přeji hlavně hodně zdraví

Jak už jsem psala v některém z komentářů, Velikonoce opravdu nemusím. A tak jsem si včera snažila najít alespoň malou příjemnou chvilku a zkusila jsem svůj kolíkový stávek.  Je to opravdu jednoduchá věc a mile u toho utíká čas. Prvním dílkem je celkem asymetrický :-) podprdelníček pro syna. Přemýšlím ještě, že ho šoupnu do nějaké barvící lázně, aby nebyl tak moc jednobarevný.