Špatně se o tom mluví, ale co já doopravdy, doopravdy, doopravdy chci k vánocům, je jenom tohle:

Chci, aby mi zase bylo pět let na celou jednu hodinu.

Chci se hodně smát a hodně plakat.

Chci, aby mě ještě aspoň jednouněkdo zvedl, uspal  mě v náručí a odnesl nahoru do postýlky.

Já vím, co doopravdy chci k vánocům. Chci zpátky svoje dětství.

To mi nikdo nedá. Když  se budu snažit, můžu si na to aspoň já sám v sobědát vzpomínku. Já vím, že to nedává smysl, ale odkdy jde vlastně o vánocích o nějaký smysl?

Jde o dítě kdysi dávno a kdesi daleko, a jde o dítě teď. Ve vás a ve mně. Které čeká za dveřmi našich srdcí, že se stane něco úžasného. Dítě, které je nepraktické, nerealistické, bezelstné a hrozně náchylné k radosti. Dítě, které nepotřebuje, nechce a ani nechápe dárky jako ponožky a chňapky na hrnce.

"Víte, ono není pravda, že záleží na pohnutce a ne na vlastním dárku. Prostě to tak není... A já vám říkám, že hlavně záleží na dárku samém."

Jako by mi mluvil z duše.  Robert Fulghum.