Už cestou domů z práce jsem se nemohla vynadívat. Jenže z okýnka auta to není ono. Chybělo mi to křupání sněhu pod nohama, Terinčin radostně se vrtící ocásek a foťák.

Nevím, jak vás, ale mě takové procházky vyfešákovanou tichou přírodou pokaždé hrozně potěší. A protože jsem si čas pro sebe tak moc toužila dopřát, tak jsem si ho prostě naservírovala. To je jedna z výhod spokojeného manželství a odrostlých dětí, že když se ztratíte, nikdo po vás hystericky nevolá ani po vás neběží pátrat. Zkrátka se pak zase najdete.

Než jsem se našla, tak jsem si ten bílý 25.leden náležitě užívala...

Zima má své kouzlo.

Ať se vám dnes vydaří den podle vašich představ!