Máme jídelnu. A v ní stůl. A u stolu šest židlí. Jsem tak šťastná, že máme jídelnu, v ní stůl a okolo něj šest židlí! Doposud tomu tak nebylo. Totiž, jídelnu, stůl i židle jsme měli, ale nikdy mě neinspirovaly k úvahám a přemýšlení. To až teď, kdy sedím u nového stolu a na nové židli. Vlastně vůbec nejde o nový nábytek, naopak. Je to nábytek starožitný. A tím to asi bude. Sedím a se zájmem a zalíbením si prohlížím tu krásnou práci.  Přivírám oči a najednou zcela zřetelně ožívají obrazy jak ve starém filmu. Vidím skloněnou postavu jak s tužkou v ruce plní prázdný papír skicami a návrhy. Vidím truhláře, který dokonalé kresby mění v ještě dokonalejší řezby, skládá intarzie na stolové desce a svýma velkýma rukama hladí hotové dílo. Vidím i to, jak stejné ruce, stejně něžně hladí milovanou ženu. A pak už na stůl prostírá  sněhobílý ubrus služebná, cinkají stříbrné příbory, talíře s bohatým dekorem a broušené sklenice s jiskřivým vínem.  Ke stolu zasedají pán a paní domu i jejich děti. Všichni se chovají způsobně a usmívají se na sebe.

            Otvírám oči a také se usmívám. Místo v obýváku u konferenčnímu stolku z IKEI teď raději piji kávu právě tady. A nejsem sama, vždy se ke mě někdo z rodiny připojí. Povídáme si a čas od času jen tak mimoděk pohladíme vyřezávaná čela židlí. Pořídila jsem si pár háčkovaných a vyšívaných ubrusů a vytáhla servis po babičce. Najednou se po stole neválejí letáky a staré noviny, na židlích nevisí kusy oblečení a pod stolem nenacházím zmuchlané ponožky (našly si jinou skrýš).

            Co já to vlastně chtěla říct? Asi nic důležitého. Na věcech movitých přece svět nestojí. Na nás ale  zkrátka zapůsobil duch minulých generací. Jejich odkaz v podobě krásné rukodělné práce. A učinil nás (alespoň na chvíli) lepšími. A mě navíc velmi spokojenou.