Dneska má manžel sraz z bývalého zaměstnání. Každý rok se sejdou v době, kdy to u nich v práci všechno skončilo a to proto, aby si mohli pokecat a zavzpomínat. Bylo jim spolu moc dobře, důkazem toho je to, že se všichni na dnešní den těší. Na poslední chvíli ještě volali kolegovi, o kterém toho poslední dobou moc neví, jako by se skoro ztratil ze světa. Stačilo pár slov a bylo jasné, proč se toho o něm moc neví - do telefonu manželovi říkal, že je na tom blbě, že má rakovinu a od února chodí na ozářky. Rakovinu? Klučina, který má sotva 28 roků a dvouleté dítě?! Život pro něj nikdy neměl přichystané žádné slasti, tohle má být možná další rána. Když mi to manžel telefonoval, tak bylo poznat, že je z toho dost špatný, není divu, vždyť má jen o dva roky víc.

Od rána syn zvrací a zvrací...nikdy jsem to u něj nezažila...a tak mám strach...obyčejný mateřský strach. A tím, že to je pro mě nové, tak je ten strach ještě znásobený. Život je někdy strašná svině, chvíli nám kolem pusy maže med a to jen proto, abychom se mohli otočit a on nám píchl kudlu do zad. Ještě včera se mi některé věci zdály tak podstatné a teď jsou z nich jen nicky, které kdyby vzala voda, nic by se nestalo.

A tak vám všem přeji hlavně hodně zdraví