Kdysi dávno se z obrovské černé tmy začalo ozývat slabé, podivné ťukání. Nejprve nesmělé, jako by ten, kdo ho vydával, stále nevěděl, zda opravdu může vstoupit. Chviličku trvalo, než se ťukání stalo zřetelnějším a jasnějším a najednou tu bylo v celé své síle, kterou bylo schopné ono „něco“ vynaložit. Ťukťukťuk. Museli jste opravdu zatajit dech a pozorně naslouchat, ale už se nedalo popřít. Ten rychlý tichý tlukot patřil jednomu malému Srdci.

Je po snídani. Odklízím nádobí, prázdné šálky od vypité kávy a dva hrnky od kakaa, konvici, talířky. Shrnuji z ubrusu hromadu drobečků. Tak a za pár hodin nanovo. Chystání stolu na oběd. Nanosit lžíce, příbory, skleničky, víkendové prostírání. Spousta domácích prací nepatří mezi moje oblíbené, třeba to věčné mytí nádobí, utírání prachu a vaření beru často spíš jako ztrátu času než, že bych se v něm nějak vyžívala. Ale stůl chystám ráda. Poslední dobou čím dál raději.

Advent je doba, která ve mně probouzí nostalgické vzpomínky, kterak čekám na zlaté prasátko za vůně jehličí a slavnostního prostírání (a příležitostných loupeží cukroví z balkonu).  Prasátko stejně nikdy nevidím. Jak moc maminka běhala, aby nachystala svých dvacet druhů cukroví, oceňuji samozřejmě až teď, když se plahočím nad svými sedmi druhy. Co spojuje vzpomínky na dětství a dnešek, tedy vánoce v Turecku? Mohlo by se zdát, že nic.

Nedávno se mi přihodila zvláštní věc. Souhra náhod, která při ohlédnutí v čase hřeje a vyvolává úsměv, kterým to vlastně všechno začalo. Už jsem někde na sebe prozradila, že jsem extrémně vyčůraná, tedy nemyslím povahový rys, ale prostě velmi často chodím na záchod. V našem okrese mám díky tomu již slušně zmapované veřejné, hospodské i benzínové toalety a vlastně stejně tak na všech trasách, kam jsem kdy vyjela.

Pokaždé, když se o víkendu zavřu ve své malinké kuchyni a vrhnu se do přípravy oběda, zaměstnám ruce soustředěným krájením, mícháním, šleháním, loupáním a strouháním, dovolím myšlenkám uhánět všemi směry, vpřed, zpátky nebo někam jinam. Často si tak vyčistím hlavu, mnohdy na něco důležitého vzpomenu nebo si cokoliv naplánuji.

Dnes jsem učinila zajímavý objev. Nejen, že jsem labužník a milovník jídla, ale v celé té přípravě, kuchtění, pečení a následně servírování a vychutnávání mohu najít podobnost s životní filozofií -  událostmi, jež nás někdy náramně pobaví, jindy nudí nebo naštvou. Jsem labužník a milovník jídla a jsem také milovník a žrout života.

Ne, dnes se nechci vracet napříč časovou osou a v tuto chvíli vás rozhodně nehodlám vtáhnout do středověku. Do období, kdy byly rukavičky nezbytnou součástí tehdejšího ošacení.

I současná moderní doba od nás vyžaduje kapánek citu pro situace, při nichž je vhodné navléknout si na ruce lehké chrániče, abychom někoho neporanili. Mnohdy se dokonce doporučuje v rukavičkách raději nikoho nedotýkat. Také jste si upletli své rukavičky a leží ve vaší vlastní pomyslné domácí skříni? Umíte si je navléci ve chvíli, kdy je to vhodné? Dovedete se nedotýkat?