Je po snídani. Odklízím nádobí, prázdné šálky od vypité kávy a dva hrnky od kakaa, konvici, talířky. Shrnuji z ubrusu hromadu drobečků. Tak a za pár hodin nanovo. Chystání stolu na oběd. Nanosit lžíce, příbory, skleničky, víkendové prostírání. Spousta domácích prací nepatří mezi moje oblíbené, třeba to věčné mytí nádobí, utírání prachu a vaření beru často spíš jako ztrátu času než, že bych se v něm nějak vyžívala. Ale stůl chystám ráda. Poslední dobou čím dál raději.

Stůl… Pamatuji si, když jsme ho s manželem kupovali. Zdál se nám příliš veliký a báli jsme se, že zabere mnoho prostoru a zbude nám málo místa pro knihovnu, pro květiny, stojánek na noviny. Báli jsme se, že je ZBYTEČNĚ velký. Že se nám do jídelny nevtěsnají důležitější věci. Dnes se téhle vzpomínce usmívám. A copak je doma důležitějším kusem nábytku, než právě jídelní stůl?

Kdysi jsme tu měli ještě vysokou dětskou plastovou židličku s vlastním maličkým stolkem a s bezpečnostními kšírky, sedával v ní synek s omyvatelným bryndáčkem. Sotva z ní vyrostl a zasedl za náš dospělácký stůl, do židličky jsme umístili mladšího. Ten občas kolem sebe v zápalu radosti nebo jako důkaz vzdoru rozhazoval jídlo. To bývalo pozdvižení. Kdyby mohl stůl vyprávět… Určitě by si vzpomněl, jak jsme ho před mnoha lety překryli novinami a jak jsme s dětmi malovali vodovými barvami. Jak jsme ho chránili fólií před modelínou nebo před lepidlem. Tolik smíchu, radosti, tolik skvělých nápadů… Spousta emocí se ventilovala právě za tímhle stolem. A nikdy nebyl zbytečně velký. Občas se na něj všechny ty schnoucí obrázky ani nevešly. Mnohdy jsem zde krájela nějakou zeleninu a děti u tohoto stolu psaly úkoly. Chtěla jsem je mít na očích a to se jinde, než u velkého stolu nepovedlo.

Dnes bývá častěji opuštěný. Už jen dvakrát v týdnu se na něm podávají snídaně a obědy. Všichni jsme ve školách nebo v práci, takže tady většinou pouze svačíme a večeříme. Teprve o víkendu se u stolu usazujeme více. Jídelnu a její stůl obklopuje ticho. Někdy se sem posadím úplně sama. To potom jím, čtu noviny, sepisuji nákupní seznam nebo píšu dopis kamarádce. A těším se, až tu všechno zase ožije. Záminkou a zároveň tím nejnenápadnějším lákadlem bývají teplé večeře. Chystám je obden. A nedělám to proto, že bych ráda vařila, ani proto, že bych chtěla své hochy nějak rozmazlovat, prostě jen chci, aby nebyl tenhle stůl tak prázdný. Aby to tu ožilo.

Kdo máte doma puberťáky, jistě chápete, že je lze lapit právě na dobré jídlo. Prosby, aby si přišli povídat, s nimi však nehnou, ba naopak, povídání puberťáky přímo děsí. Ale upravený stůl a na něm vonící mňamka je přitáhnou, jako magnet špendlíky. Vůbec si neuvědomují, jak při jídle brebentí. A co se od nich člověk u stolu všechno dozví. Často máme všechno dávno snězené a stále se tu vzrušeně něco rozebírá. Nejvíce samozřejmě výše kapesného a vybitý kredit v mobilu, ale v těsném závěsu za těmito prioritami se nachází dojmy z divadelního představení, show o přestávce mezi občankou a matematikou a nové typy účesů, které by našim hochům určitě slušely. Kdyby mohl stůl vyprávět…

Čím dál tím víc si naše krátké společné sedánky užívám. Jsou to ničím nenahraditelné okamžiky sounáležitosti, chvíle, kdy si (jistě i zásluhou, že s plným břichem) uvědomujeme, jak je nám hezky. Jídelna ševelí, občas malinko mlaská, domem proudí zvuky a energie, pocity, názory, představy a sny. Baví mě měnit ubrusy na stole a chystat sváteční prostírání. A baví mě těšit se, až ke stolu zase všichni společně zasedneme.

Jaké pocity prožívá u stolu vaše rodina?