Čeká mě schůzka, na které mi záleží. Měla bych být na první pohled upravená a reprezentativní. V mysli mi vyskočí dokonale nalíčená modelka v reklamě na řasenku. Nebo moje bývalá kolegyně z práce. Nebo naše sousedka na mateřské. Když mohou ony, tak proč ne i já?

Zdá se to tak jednoduché. Zní  stručně, lehce a konkrétně. Krátké slůvko NE.

NE jako nesouhlas, neochota, nestejné plány, cesty, cíle. Je těžké oponovat a vyjádřit vlastní pocity?

Znáte to. Někdo víc, jiný méně. Každý ho tam pořád nosí. V sobě ukryté. Dítě. Možná si ještě vzpomenete. Jací jste byli před deseti, dvaceti a více lety? Někomu při vzpomínání pomůže krátké zadívání se na vlastní potomky. V jejich gestech, výrazech, způsobech, přístupu k nám a všemu okolnímu často nacházíme vlastní tvář.

Vzpomínáte na svoje dětství? Které vůně, okamžiky a předměty se vám vybaví? Existují momenty, které i dnes ve vás vzbudí nostalgickou melancholii? Sladkobolný pocit ztraceného dětství.

Láska bolí, zraňuje nás. A proto tolik milujeme ...

Náš syn začal chodit do školky. Ještě před dvěma měsíci by tato věta zněla jako úryvek ze sci-fi povídky. Teď je to skutečnost. Poslední rok na „dovolené“ jsem se na tento okamžik těšila. Hlavně během opakovaných služebních cest mého muže, kdy jsem byla ponechána sama sobě. Jaká byla realita?

Školku jsme začali hledat koncem minulého roku. Tušili jsme, že Amirek nedostane místo v té naší „vysněné“ brněnské školce.  Počty dětí jsou letos opravdu velké. Sem a tam jsem sondovala v některé ze soukromých školek, zašla na ukázkovou hodinu. Nakonec jsme se rozhodli pro jednu, kterou nám doporučili známí.