Před nedávnem jsem byla pozvaná k zdánlivě nedůležité události. Rušila se jedna stará knihovna, jejíž vlastníci před časem zemřeli. Z pozůstalých neměl nikdo o knížky zájem, a tak je ledabyle poskládali do obrovských papírových krabic. Velké na malé, občas se některé nešťastné knížce úplně zpřehýbaly měkké desky, protože nebyla dostatečně odolná a tedy schopná hrubému zacházení čelit. Možná to už bylo v danou chvíli logicky lhostejné, protože knihy s tvrdými deskami a nepoškozené chtěl někdo i s těmi zpřehýbanými a roztrhanými jednoduše spálit.

Když jsem sem šla, plánovala jsem si jednu, dvě knihy rychle vybrat, udělat si radost a zase vesele odejít. Od chvíle, co jsem spatřila tu spoušť, cítila jsem s knížkami velikánský soucit. Najednou mi bylo téhle literatury obrovsky líto. Původní majitele knihovny jsem znala jen povrchně. Nebyli mými přáteli a skoro nic jsem o jejich osobním životě nevěděla. Měla jsem před sebou mozaiku dvou životů propojených rodinným poutem.  Romantická tématika se mísila s cestopisy, romány na pokračování, několik knih od ruských autorů, jejichž jména si matně vybavuji ze vzpomínek na ZŠ, zahrádkářské fejetony, verše i nějaké strojírenské tabulky. Některé knihy znám a vlastním jejich věrné kopie.

Prostě jsem se jen hodně zhluboka nadechla a při výdechu jsem si ke krabicím přisunula židli…

Strávila jsem zde spoustu času. V zatuchlém sklepě bez oken, mezi haraburdím, čistícími přípravky, chemikáliemi proti hlodavcům, mezi knížkami, které nikdo nechtěl. Naštěstí na mne nikdo nekvaltoval a naštěstí jsem zde mohla být sama. Přistihla jsem se, že si tak trochu hraji. Představovala jsem si paní, jak čte při lampičce v posteli Zvonokosy a pana syna, jak v malých kulatých brejličkách listuje strojírenskými tabulkami, viděla jsem je, jak rozbalují vánoční dárky a těmi jsou právě tyhle knížky. Jak se radují, přemýšlí, třídí, nachází. Jaké pocity jim asi právě tyto knihy dodávaly? Čím je obohacovaly?

Zvědavost a obdiv spolu se soucitem a jistotou, že prostě musím, postupně knihy třídila. Brala jsem do rukou jednu po druhé, některé jsem jenom přerovnávala, jinými jsem listovala a zorientovala jsem se v jejich žánru. Po chvíli jsem zjistila, že už je jedna celá krabice připravená jako „moje“.

A pak jsem našla doopravdický poklad! Byla jím menší knížka, na první pohled ve velmi chatrném stavu, zašlá, trochu roztrhaná. Kdybych jednotlivé knihy z krabic nevyndávala a nepřerovnávala je, asi bych ji nenašla. Čítanku Ráno, kterou sestavili Josef Kožíšek a Josef Tůma a světlo světa spatřila v roce 1927! Čítanka Ráno se stala mojí nejstarší knihou.

Opatrně jsem ji uložila úplně navrch své nové sbírky v krabici. Neutíkala jsem odsud, ale kráčela jsem rychlými kroky. Knihy jsem vyrovnala do naší už téměř plné knihovny v obýváku. Večer jsem se z pochopitelných důvodů vrátila nejdříve ke svému historickému pokladu. Realitu zase začala vytlačovat moje fantazie. Vybavila se mi vzpomínka na devadesátiletou bělovlasou paní, která byla kdysi dávno malou holkou, školou povinnou. Jestlipak ji tahle knížečka bavila nebo k ní dlouze hledala cestu? Třeba ji umastila svačinou a roztrhala už ona… nebo její děti? Vnoučata? Zacházela s ní s úctou nebo proklínala? A co když ani nebyla její, ale čítanku vlastnil její manžel, kterého jsem nikdy nepoznala… To už se zřejmě nedozvím.

A koho ještě mé vyprávění neomrzelo a libuje si třeba podobně, jako já, ve starých věcech, v knihách z dob minulých a v historii, toho mohu pozvat ještě na malou čítankovou ochutnávku:

Čítanka Ráno byla určená pro druhý ročník obecných škol. S jejími ilustracemi a obrázky si pečlivě vyhrály ne menší osobnosti, než pan Aleš, Lauda, Mates a Bottinger. Pravděpodobně navazovala na Kožíškův slabikář tehdy vydávaný pod názvem Poupata.

Najdeme zde jednoduché texty ke čtení, básničky, základy náboženství a vlastenectví.

Nechybí ani národní

Cestička do školy

Cestičko do školy

přes louky, po poli

cestičko do školy ušlapaná!

Když jsem tě šlapával,

někdy jsem plakával,

sněhem jsi bývala zasypaná.

Vzpomínáte si, jak jste se v dětství tuhle básničku učili? Já ano. Některé věci se mi jako malé do paměti prostě zakously a drží tam dodnes. Básničky, písničky, rozpočítávadla…

Hned při nejbližší příležitosti jsem se dala do hledání svého prvního slabikáře. Nalezla jsem ho mezi popsanými sešity a opotřebovanými penály. Dokonce i svoji první aktovku. Jaký osud tyhle dosloužilé věci ještě čeká? Budou si je předávat další generace našich potomků a třeba se také jednou přesunou do papírové krabice a … zmizí ze světa?

Kde je Váš slabikář, Vaše první čítanka? Kde jsou knihy Vašich předků?