Hana Rebeka Šiander je vycházející hvězda spisovatelského nebe. Letos jí vyšla její knižní prvotina s názvem BRIGITA. Mladá žena, která žije pestrým životem bohatým na zážitky a zároveň ctí tradice a moudré odkazy minulosti. I tak by se dala charakterizovat neobyčejně zajímavá osobnost plná empatie, dáma obdařená schopností dívat se a vidět, schopností pochopit pro mnohé neviditelné a nepochopitelné.
Těší mne, že dnes mohu Hanu Rebeku Šiander představit našemu portálu. Věřím, že se vám bude naše povídání líbit, milí čtenáři. A možná bude někoho k něčemu inspirovat. Třeba k realizaci snů, jimž mohou mnozí říkat bláhové. Cesta k cíli nemusí být vždy jednoduchá a přímočará. O to větší bývá radost z jejich dosažení.
Paní Šiander, odkdy píšete?
Dalo by se říci, že od dětství. Nejdříve to byly deníky, kam jsem si zaznamenávala své postřehy ze života, první platonické lásky, radosti, ale i trable, nepochopení a těžkosti dospívání. Později to byl můj první román, mohlo mi být asi tak dvanáct let. Psala jsem ho plnicím perem do zvláštního sešitu. Nicméně s odstupem času se mi to přestalo líbit a já jsem započatý, leč nikdy nedokončený román, vyhodila. Velmi mě bavily slohové práce na různá témata, jak na učňáku, tak i později na nástavbovém studiu s maturitou. Když jsem studovala na vysoké škole, kolegové a kolegyně nesnášeli seminární práce. Já jsem je měla ráda a těšila jsem se, jak se s tématem vypořádám.
Pokud se ale ptáte na to, jestli mě někdo vedl ke psaní, nebo zda jsem navštěvovala nějaký literární kroužek, pak vás zklamu. Ne, nikdo mě k psaní nepovzbuzoval. Musela jsem sama přijít na to, že psaní je pro mě to pravé.
Směřovala jste vždy k profesi spisovatelky a k práci v médiích, nebo jste měla i jiné sny?
Musím přiznat, že jsem dlouho hledala, co umím, co mi opravdu jde a co mně dělá radost. Právě rodiče, kteří znají své děti nejlépe, by měli vědět, v čem jsou dobré. U mě to tak ale nebylo.
Vzpomínám si, jak jsem s rodiči seděla nad Učitelskými novinami, a vybírali jsme, kam bych mohla jít po základní škole. Výběr školy jsem měla ztížený i díky dyskalkulii (lehká mozková dysfunkce), díky které jsem měla horší známky ze všech předmětů, kde bylo potřeba využít znalosti matematiky. Výchovná poradkyně tehdy řekla, že nic než učňák pro mě není. A cesta, která vedla z učňáku až k povolání spisovatelky, byla opravdu dlouhá.
Samozřejmě, že mě ovlivnila práce v médiích, protože tam jsem pochopila, že mne baví práce s textem a informacemi. Nejdříve jsem pracovala v tehdejším královéhradeckém rádiu O.K. (dnes lokální rádio Blaník), kde jsem se učila připravovat a vysílat zprávy. Později jsem psala články o celebritách v soukromé tiskové agentuře KORZO.cz, byla jsem na stáži ve zpravodajství ČT24, zkusila jsem psaní politického zpravodajství pro bulvár Aha! nebo také pro zpravodajský server Euro Online.
Nicméně v médiích jsem nepracovala pořád. Dělala jsem všechno možné, abych uživila v těžkých obdobích sebe i manžela (který byl tehdy na civilní službě), např. jsem pracovala v McDonald´s nebo jako manipulátorka v oddělení mléčných výrobků ve velkoobchodě MAKRO. Ale vrátit se zpět do médií, po tom jsem toužila vždycky. Masmédia jsou zvláštní svět, a když trochu porozumíte pravidlům, kterými se řídí, je to fascinující. Ať už v tom pozitivním nebo negativním slova smyslu.
To, kým jsme, velmi ovlivňují lidé, kteří nás obklopují. Asi by bylo poctivé říci, že jsem měla spíš smůlu. Často kolem mě byli lidé, kteří mi vštěpovali, že ničeho nedosáhnu, že jsem naivní a že bych měla na své sny zapomenout. Dlouho jsem tomu věřila. Musím přiznat, že jsem nebyla ani spokojená, natož šťastná. Pak přišlo do mého života pár opravdových přátel, kteří porozuměli tomu, jaká jsem. Povzbuzovali mě, abych se nevzdala a svou první knihu BRIGITA dokončila.
Dalším snem, který mám, je věnovat se módě, stylu a módnímu poradenství. Absolvovala jsem pár vynikajících kurzů v Asociaci vizážistů a stylistů ČR, mám rozečtených několik knih a sama na sobě a na svých blízkých zkouším nové poznatky uvést do života. Právě pracuji na své druhé knize, tak uvidím, kdy se k tomu dostanu.
Jak Vaše předchozí zkušenosti ovlivnily Váš současný život?
Právě díky tomu, co jsem vystudovala, zkusila a zažila, mohu říci, že mám opravdu z čeho čerpat. Nahlédla jsem jak do oblasti obyčejných lidí, kteří se živí dělnickou profesí, tak do oblasti vysoké politiky, ať už jako novinářka nebo jako zaměstnankyně Ministerstva obrany České republiky.
Rovněž můj osobní život nebyl procházka růžovou zahradou. Hodně mě obohacují také lidé a jejich vztahy (ať už rodičovské či partnerské) z mého okolí. Asi jako každý, kdo píše, čerpám ze všeho, co se kolem mě děje. Přemýšlím nad tím a snažím se to zúročit ve svých knihách.
Kdy jste se rozhodla napsat svoji první knihu BRIGITA?
Nejdřív jsem psala jen tak. Bavilo mě to a brala jsem to jako čas, kdy si od všeho odpočinu. To byl rok 2008 a měla jsem v té době asi padesát stránek. Psala jsem nepravidelně a přibylo dalších třicet stránek. V roce 2009 jsem se na nějaký čas přestěhovala z Prahy do Ústí nad Labem. Tam jsem začala pravidelně psát každý den. Kniha BRIGITA, tak jak ji máte možnost zakoupit dnes, má 419 stran a byla napsána víceméně od září 2009 do března 2010.
Co Vás inspirovalo k jejímu napsání?
Kniha mi dala prostor, abych zúročila své životní zkušenosti, znalosti ze studií i nejrůznějších zaměstnání. Jsem velkou obdivovatelkou První republiky a všeho, co s ní souvisí – starých fotografií, filmů a knih, módy, nábytku nebo architektury. Líbí se mi toto období, kdy lidé k sobě byli slušní a ohleduplní, ženy elegantní a muži galantní. Snažím se něco z tohoto nádherného období vtisknout do svých románů.
Také mě fascinuje ta tvůrčí činnost, kdy vytvářím jednotlivé postavy s jejich klady i zápory, jejich citovým životem a zasazuji je do konkrétní doby a na určitá místa. V neposlední řadě jsem myslela na svou maminku, která miluje romány pro ženy a je vášnivou čtenářkou. Přečetla snad úplně všechno a stále kupuje nové knihy. Přála jsem si napsat román, který by se jí líbil a zahřál ji u srdce.
O čem kniha pojednává?
Má první kniha je o ženě jménem Brigita, která se ocitá v zajímavé životní etapě. Má za sebou pár měsíců v penzi a jak zjišťuje, vůbec se jí to nelíbí. Myslela si, že s odchodem do důchodu, začne nový život, jenže se tak nestalo. Musím říci, že moje hrdinka se s tím (i s předsudky, které jsou spjaté se stářím, láskou, prací, sexem…) vypořádá se ctí.
Jakému čtenáři byste BRIGITU doporučila?
Román pro ženy BRIGITA bych doporučila všem milovníkům romantiky, těm, kdo rádi sní, ale určitě potěší i ty, kteří přijdou po práci domů a budou si chtít odpočinout u knihy, která je pohladí po duši.
Jak se Vám sháněl nakladatel?
Dobrý přítel, který věděl, že píši knihu a sledoval mé počínání, mi doporučil svého známého, ředitele Nakladatelství Deus Lukáše Doležala. Na první schůzce jsme si vzájemně sdělili své představy a řekli, jak to v nakladatelství chodí. Myslím, že jsem měla velké štěstí, protože první schůzka dopadla dobře, dohodli jsme se a kniha BRIGITA je na knižním trhu.
Je těžké prorazit jako neznámá autorka, nebo jste měla štěstí na lidi, kteří ve Vás našli nadějný talent?
Pamatuji se, že jsem se pana Doležala ptala: „Jak se pozná dobrý spisovatel?“ Měla jsem obavy, jestli je moje kniha opravdu dobrá. Konec konců, jednalo se o moji prvotinu a nikdo, kromě mého nejlepšího přítele, ji dosud nečetl. Řekl mi, že pro něj pracuje redaktorka, která již třicet let pročítá rukopisy a po přečtení první kapitoly pozná, zda je kniha dobrá.
Kdy BRIGITA vyšla a kdo Vám knihu pokřtil?
Kniha BRIGITA vyšla v půlce ledna 2012 a pokřtil mi ji dobrý přítel MUDr. Roman Joch, který je ředitelem Občanského institutu a pracuje jako poradce pana premiéra Petra Nečase v otázkách zahraniční politiky a lidských práv. Křest se konal 1. února 2012 na Václavském náměstí v Paláci knih Luxor.
Kdo je autorem obálky Vaší knihy a jak jste s její grafickou podobou spokojená?
Obálku jsme řešili s grafiky nakladatelství asi dva měsíce. Stále to nebylo ono. Měla jsem svou představu, jinou měli grafici a ještě jinou ředitel nakladatelství. Návrhy také připravoval i můj snoubenec István. Nakonec jsme se všichni shodli asi na desátém návrhu, všem se nám líbil a musím přiznat, že jsme si i velmi oddechli. Doufám tedy, že se také bude líbit i mým čtenářům.
Co Vás baví, když nepíšete?
Moc ráda čtu a dívám se na staré filmy ze 30. a 40. let XX. století. Když na nějaký krásný film na DVD narazím, hned si ho koupím. Ráda vařím a v poslední době jsem si zamilovala práci na zahrádce. Už teď, když je tepleji, tak zastřihuji před domem keře a stříhám stromky. Jsem ráda, že už konečně přišlo jaro!
Jak se máte nyní? Jaké jsou Vaše plány do budoucna?
Právě pracuji na své druhé knize. Opět se jedná o román pro ženy a kniha by měla pravděpodobně vyjít na podzim 2012.
S Istvánem nás čekají milé povinnosti. Zařizujeme si byt, který jsme si pronajali v samém srdci Prahy a těšíme se na nakupování světel a závěsů do celého bytu. Na jaře musí být všechno připraveno, protože nás čeká svatba.
Náš portál se jmenuje Rodina21. Jaká je, podle Vás, rodina 21. století?
Rodina XXI. století bude určitě moderní. Ženy budou nezávislé, emancipované, soběstačné a budou se snažit obstát jak v manželství a rodině, tak v zaměstnání. Muži budou rovněž samostatní, finančně svobodní a po materiální stránce zajištění. Otázkou však je, jestli nám všechny ty moderní výdobytky přinesou více lásky, porozumění a času pro naše blízké. Já sama o tom pochybuji. Domnívám se, že bychom se měli vrátit k tradičnějšímu rodinnému typu první poloviny XX. století. Přinesl nám mnoho dobrého a naši předci jsou toho důkazem.
Děkuji Vám za poodhalení Vaší osobnosti, za Vaši ochotu a vstřícnost. Přeji Vám, aby měly Vaše knihy úspěch a aby Vás Vaše tvůrčí činnost i nadále bavila, jako dosud.
Web Hany Rebeky Šiander http://siander.cz/Index.html
Fotografie použity s laskavým souhlasem paní Šiander z jejího webu a ze soukromé fotogalerie spisovatelky.