Celý náš život provázejí rozchody. Scházíme se a po čase rozcházíme, abychom se po čase zase sešli. Spolu nebo s někým jiným za jiných nebo podobných okolností. Seznamování a navazování nových vztahů provází často pocity euforie, zvědavost, zamilovanost – žádné negativní pocity. Rozcházení většinou bolí. Jen málokterý rozchod vztahu lze prožít pouze s úlevou a uvědoměním si pocitu svobody, z něhož sálá optimismus. Rozchod často bolí, protože jej provází ztráta.

Jinak bolí rozchod dospívajícího (netvrdím, že méně), rozdílně partnery, kteří spolu prožili dlouholetý vztah. Jinak vnímá rozchod rozcházející se a jinak člověk, kterého opouští někdo, koho má rád.

A tak bychom mohli oslovit spoustu lidí, možná také všechny naše čtenáře a dost pravděpodobně by vyprávění každého z vás (z nás) bylo o jiných pocitech. Třeba bychom našli určitou podobnost. Dnešní rozhovor pro náš web jsem si připravila s paní Jitkou, která prožila rozchod před více, než rokem. S jakými pocity? A jak to všechno začalo?

Jitko, jak to všechno začalo? Jak začal tvůj vztah s Pavlem?

Začal jako mnoho jiných vztahů, které navazují lidé jedním z nejběžnějších způsobů. Seznámili jsme se před pěti lety na jedné venkovské zábavě. Jednalo se o lásku na první pohled, jak se říká. Chodili jsme spolu asi rok, pak jsem se nastěhovala k němu do bytu a začali jsme spolu žít. Bylo nám tehdy opravdu hezky.

Dlouho jste nebyli sami…

Ano, pár měsíců po mém nastěhování k Pavlovi se nám narodil Kryštůfek. S miminkem se náš vztah myslím ještě vylepšil. Pavel se v Kryštůfkovi doslova viděl (synek mu je dost podobný). Pavel mi se vším hodně pomáhal. Stejně tak Pavlovi rodiče. Když bylo našemu synkovi deset měsíců, vzali jsme se. Tak pokračovala idylka, která je dnes pouhou vzpomínkou. Ale důležitou a nezapomenutelnou.

Co se změnilo po svatbě?

Svatbou se mi změnilo příjmení (úsměv). Víc jsem si uvědomovala, že k sobě patříme a bláhově jsem si namlouvala, že jistě navždy. Nenapadlo by mě tehdy, že přijdou problémy.

Kdy přišly problémy?

Problémy nastaly v momentě, kdy manžel změnil práci. Dostal nabídku od velké firmy. Ta nabídka se zdála velmi lákavá. Manžel si začal vydělávat hodně peněz. Ale za prací musel dojíždět až do vzdáleného Zlína. Každý den se tak daleko dojíždět nedá. Proto jsme se za čas domluvili, že si najde ve Zlíně podnájem a za námi bude jezdit jen na víkendy. Tak začaly opravdu veliké problémy.

Jaké?

Takové řetězící se. S Kryštůfkem jsem zůstala hodně sama. Pociťovala jsem stavy opuštěnosti. Nejdřív jsem chtěla všem i sobě dokázat, že to zvládnu. Později už jsem nechtěla nikomu nic dokazovat. Zase jsem si přála, abychom byli normální rodina. Cítila jsem se vysílená, na dně. Kamarádka mi radila, abych si o tom s Pavlem povídala a nedusila to jen v sobě. Jenže i Pavel byl vyčerpaný a doma chtěl spíš odpočívat. Už mi tolik nepomáhal s malým synkem. Občas se na něj nebo na mě nevrle opáčil. Nechtěl se vzdát vysokého výdělku. A tak se postupně vzdával nás. Začali jsme se hádat. Přemlouvala jsem svého muže, aby si našel práci někde poblíž. Tvrdil mi, že to nejde. Že už nikde tak dobře placené zaměstnání nanajde. Často jsem brečela. Sama nebo v přítomnosti Pavla, před kamarádkami, před Pavlovými rodiči…. Přišlo mi, že ten problém nemá řešení.

Jak dlouho trvalo vaše odloučené, pouze víkendové, soužití?

Trvalo víc než tři roky. Nedokázala jsem si zvyknout na takový způsob života. Pavel mi hodně říkal, že jsem se změnila k horšímu. Že si stále jen stěžuji a vyčítám. Asi to byla pravda.

Nesháněli jste bydlení ve Zlíně?

Ne, nechtěla jsem se stěhovat do neznámého města. Ani Pavel o to příliš nestál. Občas to sice navrhnul, ale jakoby „na oko“. Myslím, že tu nabídku nemyslel vážně, vlastně to vím…

Co bylo dál?

Přestali jsme spolu spát. Byli jsme věčně rozhádaní. Měla jsem problém vycházet potřebám manžela vstříc. Bála jsem se, že ho ztrácím. Vím, že jsem ho tehdy skutečně ztrácela. Nedalo se tomu zabránit. Musela bych se změnit v jiného člověka… asi…

Neuvažovali jste nad návštěvou manželské poradny?

Ne, nedovedu si představit, co by nám tam radili.

Kdy jste začali uvažovat o rozchodu? Co váš rozchod uspíšilo?

Pavel si našel přítelkyni. Po čase jinou. Obklopoval se ženami. Milenky střídal jako ponožky. Na víkendy občas nejezdil domů. O milenkách mi řekl. Přestal o mě jevit zájem. Už mě nechtěl. Jako ženu ani jako blízkého člověka. Když přijel, potěšil se s Kryštůfkem, spolu jsme se pohádali. Pak se zase vracel za svou milovanou prací a do náruče jiných.

Kdo navrhl rozchod?

Pavel. Řekl mi, že je konec. Asi ho obtěžovaly i ty sporadické návraty domů. Už se s námi jako doma ani necítil. Podal žádost o rozvod. Rozvod proběhl rychle, samozřejmě mi byl soudem svěřen náš malý syn.

Jak pokračoval tvůj (váš) příběh?

Žiji znovu u rodičů, jako za svobodných let. Naši mi pomáhají s Kryštůfkem a je mi veseleji, než v tom bytě, který jsme obývali s Pavlem a přece bez Pavla. Pavel zůstal ve Zlíně. Tam má novou přítelkyni, s kterou čeká v zimě rodinu. Daří se mu asi dobře. Na Kryštůfka mi pravidelně platí. A jezdí za ním na návštěvy.

Jak se cítíš rok po rozchodu?

Dobře. Už to není jen o uplakaných dnech. Žiji pro svého syna a také pro své rodiče. Nového partnera nehledám a asi ani nechci. Bála bych se další bolesti, problémů. Takhle nám nic nechybí. Občas nás navštíví i bývalá tchýně s tchánem a jsou moc milí. Kryštůfek přišel jen o častější návštěvy táty. Já o problémy. Synek se hodně vyřádí s oběma dědečky. Táta Pavel mu nechybí. Nebrečí, když odjíždí a ani se mě na svého tátu moc neptá.

Kde se stala největší chyba?

Největší problém byl v našem vzájemném odcizení.

Děkuji Jitce za otevřenost, s níž si se mnou o své bolavé životní fázi povídala. Přeji už jen štěstí a radost.

Myslím si, že je velmi důležité mít s kým své starosti a trable sdílet. Pokud se ocitáte v krizi a rada kamarádky vás neposouvá ani o pomyslný krůček ven, doporučuji vyhledat odborníka – psychologa a s jeho pomoci hledat a nalézat optimální řešení.

Co vás, milí čtenáři, napadá k příběhu Jitky? Prožili jste rozchod? Co vám taková životní zkušenost vzala a co vám naopak dala?