Jeden rok. Doba, kdy jsem se hledala, snažila se o svoji změnu. Lítý souboj s vlastními démony a chybnými vzorci. Naučit se žít nejlépe, jak v daných podmínkách mohu. Hodně z vás, co se neúspěšně snažíte snížit váhu, víte o čem mluvím. Často jsem musela překonávat sama sebe, naučit se vyrovnávat s propady a odrážet se ode dna tak samozřejmě jako psát jen z radosti a přetlaku slov, nikoliv z musu. Jaké je moje ohlédnutí za rokem 2011? Jdu za svým snem.

Prosinec letěl jako splašený kůň a já dřela jako ten pivovarský... Ale s radostí. Některé dny jsem absolvovala i dvě lekce po sobě. Snažila jsem se dodržet frekvenci 3-4x týdně. Někdy tanec, jindy step, často flexi bar nebo cvičení na balonech. Po tom roce jsem už zdatný křečík, přesto lekce bosu, byly docela náročné. Jaký to mělo efekt?

Minulý měsíc byl malinko  pochmurný, komentáře k „zářijovému hubnutí“ se nijak nehrnuly. Chápu, starostí máme všichni dost a číst si o tom, že je někdo smutný, to není to, co hledáme. Říjen a listopad mají podobný náboj, proto je spojuji v jeden celek, který jsem si pro sebe pojmenovala – s chutí do toho a půl je hotovo. Odkud se mi vlívá ta nová energie do žil?

  Čím to je, že si z tohoto období nemůžu vybavit něco zásadního. Průlomového. Devátý měsíc se nese v duchu stereotypu. Zase další měsíc, který mi dal zabrat, ale přitom přinesl něco dobrého- jeho konec. Další přelet z rodné hroudy, který na mně a mém, přes pupečník kdysi spojeném souputníkovi, zanechal stopy. Tři měsíce ve vlasti a dítě se v turecké školce nemůže vzpamatovat. Jak mu to mám vysvětlit?

Když píšu tento příspěvek, sedím u stolu a nevěřícně kroutím hlavou. Prázdniny jsou téměř u konce. Končí taky postní měsíc, což tady v Turecku znamená žádné jídlo a pití přes den a večer baklavy a mističky, ze kterých se točí hlava a slinivka. Každý den obdivuji ty, kteří trpělivě snáší tuto zkoušku a současně je zatracuji. Islamizace Turecka plíživě pokračuje. Moje současné dilema je, jak dlouho ještě…?! Prostě, jak dlouho ještě budu mít sílu spojovat tyhle dva světy. Dbám na radu svojí akupunkturistky a koukám do zeleně. Proč?

Kdybych měla říct, jaké hlavní emoce jsem pociťovala v červnu, šestém měsíci mého snažení, byl by to vztek. Možná ještě zlost. Nevím ani proč. Cítila jsem se fajn, po dlouhé době jsme si začali užívat v ČR. Dokončila jsem kurz Volná novinářka a nastěhovala konečně náš byt.V čem byl problém?