Redaktorky našeho webu si chtěly rozšířit znalosti a rozhled, co se literárního světa týká. Přihlásily se tedy, Retina a Trz, na přednáškový víkend Roční setkání kurzistů a milovníků psaní. Proč, co se tam dělo, co je bavilo a kdo je trápil? Vítejte v dvojrozhovoru plném nadšení, rozčarování i poznání.

 

 

Retina: Jednoduchá odpověď – protože psaní a literatura jsou mým největším koníčkem. Nikdy předtím jsem se ničeho podobného nezúčastnila, tedy jsem byla na literární víkend velmi zvědavá. V neposlední řadě mě lákalo i neznámé místo a tříhvězdičkový hotel.

Trz: Nadhodila mi to Reti a musím říct, že mě ten nápad rychle nadchnul a těšení bylo veliké. Projekt byl dotován z nějakého grantu, takže to nebylo nijak moc finančně náročné, navíc zajímavý obsah a navíc představa příjemné společnosti, kdy se s Reti užijeme delší čas a v klidu.

Jela bys i sama?

Retina: Myslím, že ano. Ale uvítala jsem, že sama nepojedu. Víkend s Trzkou pro mě bylo další obrovské lákadlo. A protože mám Trz moc ráda, těšila jsem se, jak si neobvyklý víkend užijeme. Pozvaly jsme i Satinku, ale bohužel se z pracovních důvodů nemohla zúčastnit.

Trz: Kdyby to bylo blíž a ne přes noc, tak ano. Jinak asi úplně sama ne. Pokud by mě to nadchlo natolik, že bych chtěla jet kvůli obsahu víkendu, tak bych asi zkusila přemluvit rodinu na víkendový výlet. Ale přiznávám, že velkým lákadlem pro mě bylo právě setkání s Retinkou.

 

 
Jaká parta lidí se tam sešla?

Retina: Byli zde lidé z různých koutů republiky a všechny spojovala láska k psaní a literatuře. Mnozí kurzisté Tvůrčího psaní.

Trz: Z mého pohledu to byla parta velice různorodá. Jak věkově, tak sociálním postavením i zaměstnáním. Nikdo tam snad nebyl „jen“ literárně činný. Nicméně většina „účastníků zájezdu“ už absolvovala kurzy psaní, mnoho z nich dokonce již několik let. My jsme tam byly spíš na náhledu. Trochu jako z jiného světa. Což se ukázalo i na konci (hihi).

Jaká přednáška - prezentace tě nejvíc zaujala?

Retina: Na každé přednášce bylo něco zajímavého. Opravdu moc se mi líbily prezentace nových knih, povídání o všem, co taková příprava knížky obnáší. Nedokážu vypíchnout jednu jedinou. Vydání každé knihy předcházela určitá cesta a mě bavilo poslouchat, kudy se cesty jednotlivých knih ubíraly.

Trz: Bavila mě většina přednášek. Miluju knihy a kniha mi přijde jako něco vzácného a úžasného. Navíc když o knize vypráví přímo její autor, a poté čte ukázky, je to většinou úžasný zážitek. Jedna z autorek dokonce na akci svou novou knihu slavnostně pokřtila. Asi nejvíc mě ale zaujala jiná spolukurzistka. Byla to žena, kterou jsme potkaly už cestou. Skromná, nenápadná, mluvila o tom, jak teď toho moc nenapíše. A pak představila svoji vtipnou knihu zahradnických fejetonů, škoda, že již rozebranou.

 

  

Retina: Doprovodné akce byly fajn. Večeře chutná a vydatná a vlastně i zajímavá bližším poznáním mladého básníka píšícího si do šuplíku. Času na dovádění v bazénu jsme měli málo. Na retro ples jsem přišla už hodně unavená, ale bavil mne. Líbily se mi všechny ty róby ala 70.léta a pak se mi líbila Trz, jak rozjela velmi originální a odvážné taneční kreace. Přiznávám zcela upřímně, že mě nebavilo promítání filmů, po celou dobu mi klesala víčka a chtělo se mi spát a také jsem zcela dobrovolně oželela výuku břišních tanců, ale jinak spokojenost.

Trz: Slavnostní večeře byla vynikající, jen mě mrzelo, že Reti posadili jinak, než mě. Ale přesto to bylo příjemné, poznala jsem moc milou mladou paní, se kterou jsme probíraly ani ne tak knihy, jako hlavně děti (jedno očekávala a jedno měla stejně staré jako já). Pak to byl bazén, teploučký, příjemný. A nakonec vydařený retro ples. Po dlouhé době jsem si zatančila jinde, než doma v obýváku. Jen mi bylo líto Retinky, která byla vzhůru od tří ráno, takže toho měla už k půlnoci plné zuby. Naštěstí se po tombole vyměnila kapela, která hrála děsně, tak jsem šla i já dobrovolně spát. Mimochodem k tombole: já jsem říkala předem, že Reti vyhraje první místo! Co mě nezaujalo, byla nabídka na hodinu orientálního tance, to mi do programu jednak moc nesedlo a jednak jej mám už vyzkoušený.

 

  

Retina: Moc jsem se těšila na autorské čtení. Přivezla jsem jednu svoji moderní pohádku, dílko, které mám od sebe nejraději a asi by pro mne nebylo těžké jej víc rozepsat na pokračování a možná jednou na knížku. Co jsem očekávala? Rozhodně jsem chtěla slyšet kritiku, motivující kritiku, jenž by mě posunula někam o kousek dál. Zajímaly mne názory lidí, kteří ode mne nikdy nic nečetli. Přála jsem si posluchače pobavit, aby se vtipným úsekům smáli a chtěla jsem, aby se jim (alespoň některým) moje pohádka líbila.

Trz: Chtěla jsem předvést něco ze svého psaní a zjistit, co na to řeknou nezaujatí posluchači. Nakonec jsem vybrala něco, co pro mě není klasické. To byla buď chyba, nebo dobré rozhodnutí. To pořád nevím.

Jak ses při čtení cítila?

Retina: Vnímala jsem nepříjemné napětí. Obzvlášť ve chvílích, kdy jsem četla něco legračního, smích se nedostavoval. Podvědomě jsem cítila, že to není dobré. Snažila jsem se však ten pocit si nepřipouštět, to bych pak svou pohádku zřejmě ani nedočetla. Zkrátka jsem se vnořila do své bubliny a z té jsem předčítala, asi tak, jako bych četla sobě, svým dětem nebo jednadvacítkám (úsměv).

Trz: Špatně. Věděla jsem a předem jsem upozornila na to, že hlasité předčítání je moje slabá stránka. Přesto mi to poté bylo od jedné posluchačky „vyčteno“ jako nedostatek (masakr, že?). Ale tentokrát se mě zastala vedoucí kurzu, když řekla, že je mou předností, že o tom vím a že na tom tedy můžu pracovat (proč? už nikdy nikomu nic číst nebudu!). Bylo mi milé, že mému čerstvě přidanému odstavci se publikum smálo, a poté jej i chválilo (nicméně to bylo asi to jediné, co se dočkalo pochvaly).

A co přišlo poté, jaké byly reakce?

Retina: Reakce byly ostře kritické. Posluchači moji pohádku rozebrali na kousky a v každém dílku bylo převážně všechno, co se nelíbilo. Čelit výčtu chyb a obhajovat tuhle pohádku pro mne bylo velice těžké. Vadil mi tón mnohých kritiků a postupně jsem se víc a víc styděla. Připadala jsem si jako obžalovaný u soudu, kterého na základě důkazů usvědčili a následně soudí. Snažila jsem se svou obhajobu tolik neprožívat, pomáhala mi představa toho, že jde jen o hru, že to není doopravdy. Neumím si představit horší verzi kritiky, možná kdyby po mně házeli rajčaty, ale asi ani do toho nebylo daleko, jen ta rajčata neměl nikdo po ruce. Lhala bych, kdybych napsala, že jsem se nikomu nelíbila. Jedna blondýnka z davu špitla „mně se to líbilo.“ Za tuhle spřízněnou duši jsem byla strašně ráda. A pak za Trz a za její podporu.

Trz: Dostala jsem slušnou čočku. Bylo mi víceméně řečeno, že až na tu povedenou drobnost, je to vlastně celé na nic. Nicméně technické připomínky byly oprávněné, takže ty jsem přijala celkem s pokorou a ty obsahové připomínky jsem si buď obhajovala, nebo je přešla, protože jsem za nimi stála. Měla jsem to snazší, než Retinka, která šla statečně jako první. Takže jsem tušila, co mě čeká. Byla jsem docela překvapená, že jsem to ustála bez emocí. Ačkoliv lehký hysterický výstup by byl možná na místě (hihi).

 

 
Co ti víkend dal a vzal?

Retina: Pocity – rozporuplné. Díky Trzce jsem se ve vlaku cestou domů nesesypala. Obrovsky jsme posílily naše přátelství. Tohle je zásadní pozitivní význam toho podzimního víkendu. Sama bych to prožívala tisíckrát hůř. A vědět, že je někdo, kdo vám podá ruku, když vám nejde vstát a jste poražení až dole, na dně, vědět, že se máte o koho opřít, to je ta největší životní výhra. Po pravdě řečeno, dosud jsem ten víkend nevstřebala. Často mám chuť zapracovat na sobě a udělat všechno proto, abych psala lépe a aby mě už nikdy nikde takhle neodsoudili. Pak mi dojde, kolik hodin v týdnu píšu a snad stále víc a víc a také to, že už asi ani nemám sílu postoupit o level dál. Nezbývá, než se přijmout taková jaká jsem. S nedokonalostí a s vědomím, že se nikdy všem lidem nezalíbím. Že budou vždycky takoví profesionálové, kteří si budou muset dojít pro lupu, aby mě koutkem oka zahlédli. A to je všechno. Víc už nevyvozuji. Prostě si žiju po svém, se svojí láskou k psaní a se svými zálibami. Ať se líbím, nelíbím….tečka.

Trz: Dal mi příjemný víkend. Ten závěr mi ho nepokazil. Zažily jsme spoustu legrace, poznaly pár zajímavých lidí. Vzal mi na nějaký čas iluze o mé případné literární kariéře, ale na druhou stranu jsem si řekla, že to není konec. Jen to chce na tom víc makat. Psát, psát, psát. A spousta lidí mi poté povzbudivě řekla, že tohle byl tak malý a navíc cíleně šťouravý vzorek čtenářstva, že bych to neměla brát jako něco podstatného. A navíc se na mě jedna cizí paní na společenském sedánku o pár dní později podívala, a aniž cokoliv tušila o mém víkendovém literárním pokusu a neúspěchu řekla: „Vy jste napsala knihu? Ne? Tak ji jednou napíšete.“ To jsem zírala! (hihi)

 

Retina: Rozhodně NE (hihi).

Trz: Myslím, že ne. Nemělo by to pro mě přínos, je to přeci jen záležitost hlavně pro kurzisty a jako náhled mi to stačilo.

 

Fotografie použity vlastní (Trz, Retina) a z FB Tvůrčího psaní (ZDE).