Někdy se to tak stane, že se člověk ocitne v situaci, kdy má více rolí. Nemyslím například tu rodinnou, kdy jsme zároveň třeba manželka, dcera a snacha. Pravda u někoho může být nepřirozená a nezvyklá i tato situace. Myslím ale nyní ty role, co se tak nějak víc tříští. Ve kterých zas tak běžně člověk současně nevystupuje. Když se snoubí funkce rodinná a funkce pracovní. Na některé kumulované posty ještě neexituje návod. Musíme si s ním tedy pomoci podle svého.

 

 

Pracovní funkce: kronikářka.  Rodinná funkce: matka.

 

Akce, která ze mě snad poprvé činila rozdvojenou osobnost, byla otevření nového hřiště v obci. Hřiště pro mateřskou školu. Ano, pravidelní čtenáři už tuší. Jednalo se o mateřskou školu, kterou začal nedávno navštěvovat můj syn. Najednou to nebyla naše rodina a další rodiny. Najednou to byly školkové děti, přihlížející rodiče a média. A já jsem měnila tvář z přihlížejícího rodiče k hbitému fotoreportérovi a během slavnostního úvodu se snažila být pozorný posluchač.

 

 

Jako rodič jsem dojatě koukala na tu skupinku sluníček ve žlutých tričkách. A jako kronikářka jsem podlezla pásku mezi lidmi a hřištěm, a šla fotit vše i z dálky. Jako rodič jsem obdivovala dárek, který synek dostal, a posléze jsem honem zapínala foťák, aby nebyla páska přestřižena bez mého cvaknutí. Jako rodič jsem odsvlékala dítě, aby se nepotilo a jako kronikářka jsem přiskočila vyfotit záběr, kdy si na šest hracích sedátek sedlo šest žluťásků (myšleny děti, ne motýli). Mezi nimi můj syn nebyl. Jako na spoustě dalších fotek. Bylo nutno fotit tak, aby synek – přestože tentokrát patří k hlavním „hrdinům“ dne - nebyl na každém záběru. Uznejte sami, objektivní kronikář nemá na všech fotkách členy své rodiny. Naštěstí hrdinů bylo hodně, takže nebyl problém zachytit různé školkáčky na různých místech hřiště.