Ahoj všichni, zdraví vás Vašík a Vendulka.

Je to už nejméně měsíc, co jste se dozvěděli poslední novinky o našem putování od adopmamky k adopmamce. Takže je zase nejvyšší čas popovídat. Přesun od Retinky k Joli znáte. To vám byla taková radost poslouchat, jak si ty dvě káply do noty, padly do oka, no zkrátka, jak si hned skvěle rozuměly. Přestali jsme se bát, a i když se nám od Retinky nechtělo, k Joli jsme se začali těšit. „Jedem domů busíkem, jedem přes kopce, za okny padá, padá sníh, budou Vánoce…“ , tak to jsme si broukali cestou do Lanškrouna a byli náramně zvědaví,co nás tam čeká. Přivítala nás s úsměvem celá rodina a také cosi černého, chlupatého, na co Joli volala Mášo. Každý si nás pochoval, pochválil, jaký jsme krásný pár a také Máša si nás očuchala. Hned jsme poznali, že je to pes, vlastně fena. Máša se ihned stala naší velkou kamarádkou a ochránkyní. Joli sice lamentovala, že budeme samý chlup, ale my se radovali z našeho nového přátelství.

Od prvního dne jsme sledovali veškeré dění rodiny Joli, neboť z našeho čestného místa v obýváku to ani jinak nešlo. A že se děly věci! Joli pobíhala po celém domě s kyblíkem, hadrem a čistícími prostředky, umývala, cídila a leštila vše, co jí přišlo pod ruku a manžel Joli s vážnou tváří hlásil, že kontrola z hygieny už je na cestě. Joli si ale kupodivu bezstarostně zpívala Ježíšku panáčku a Pásli ovce valaši a my záhy pochopili, že to byl humor a to malé šílenství se dělo jen kvůli Vánocům. Joli měla výčitky, že se nám nemůže věnovat jak by asi chtěla a tak nás přizvala k moc voňavé činnosti – pečení cukroví. Rohlíčky, linecké, úlky, oválky, pracičky, to všechno vznikalo za naší vydatné pomoci. No tak jo, my teda hlavně co nejkrásněji koukali a Joli to šlo rychle od ruky.

A netrvalo dlouho, nastal Štědrý den. Dům ovládla sváteční atmosféra. A my nevěděli, co dřív obdivovat, zda nazdobenou a zářivou jedličku, slavnostně prostřený stůl, mísy s ovocem, ořechy a cukrovím, či vršící se balíčky s blýskavými mašlemi. Joli nám udělala velkou radost nejen proto, že nás posadila pod vánoční stromek, ale také proto, že prý i my jsme skvělý dáreček, který ji přinesl nová přátelství. My mít slzu, tak nám ukápne.

Bohužel, to co následovalo v noci z 24. na 25. už dojemné nebylo. Joli prochodila celou noc v předklonu a tuze trpěla. Prý zánět močových cest. Jejdanánku, ještě že my jsme hadrové panenky.

Asi po týdnu ale byla Joli už zase veselá a rozhodla se vylepšit nám naše přechodné bydlení v krabici, ušít nám měkoučký polštářek. Nechala nás, abychom si vybrali z velké hromady látek a předvedla nám, jak na to. Zas takové novum to pro nás nebylo, vždyť jsme vyšli z šicí dílny paní Hřebejkové.

Joli stále častěji mluvila o tom, že brzy půjde do práce a při tom na nás významně mrkala. A my mrkali posléze. Její pracoviště je totiž mateřská škola a tolik dětí pohromadě byl pro nás zážitek. Tuze jsme se jim líbili a věřte nebo ne, některé děti dokonce věděly, proč jsme na  světě a že penízky od našich adopmaminek pomohou potřebným.

Dost jsme se za celý den unavili, ono ve školce je to pěkný šrumec, a tak nám opravdu přišlo vhod, že jsme si mohli odpočinout ve školkovské postýlce. Chrup, chrup.

A pak už pro Joli, a tedy i pro nás, nastaly dny úplně všední. Vždycky jsme se těšili, až si nás odpoledne posadí vedle sebe a bude nám předčítat. Upřímně, netušili jsme  o čem je řeč, ale už jen ty nadpisy jako Sémantický diferenciál, Speermanův koeficient pořadové korelace, Frekvenční a sekvenční analýza zněly báječně. Joli ale naše nadšení nesdílela, občas se na nás utrápeně podívala a pravila: “Vy se máte stejně nejlíp.“ To měla pravdu.

A přišel den rozloučení. Joli nám dala pusu, uložila nás do naší cestovní krabice s další nálepkou a už jsme si to šinuli vstříc novým zážitkům, k nové adopmamce Jedličce. Tušíme, že u ní bude také skvěle. Tak ahoj, za měsíc.

Tak, tak, Vendulka a Vašík doputovali už do čtvrté adoptivní rodiny. Přeji to jim, ale i nám – adopmamkám. Nápad s osobním předáváním panenek je prostě úžasný.

Setkala jsem se s Retinkou a Jedličkou a bylo mi opravdu ctí, a ještě víc velkým potěšením. Obě jsou moc milé a bezprostřední, energické, s jasným pohledem na svět, se smyslem pro humor a hlavně s velkým srdcem. Obě setkání mi nešla dlouho z hlavy a jsou pro mě hodně důležitá. Takže Retinko, Jedličko, děkuji.

Abych nezapomněla, Trzko, velký dík i Tobě, neb tys to všechno spískala.