Andrea Popperová je autorkou obrázků, se kterými jste se již určitě setkali vy všichni. V současné době se věnuje dětské ilustraci. Nejbližší je jí práce s akvarelovými barvami, štětečky a pastelkami. Její díla jsou pravidelně k vidění v oblíbeném dětském časopise Sluníčko. Ale píše a tvoří knihy pro děti i samostatně. O tvoření, inspiraci, knihách a dalším je náš společný rozhovor. Ať máte slunečnou nejen neděli!

  

Popravdě od malička jsem chtěla malovat a také jsem to dělala. Vlastně si ani nevzpomínám, že bych měla nějaké jiné sny... Vlastně ano. Asi ve věku pěti let jsem chtěla být letuškou - ovlivněna starším bratrem, který toužil být pilotem. Přece bych jej nemohla opustit (úsměv).

 

Malování bylo od mala středem mého světa, protože maminka je sochařka. A mé dětství, kam až vzpomínky sahají, je provoněno vůní terpentýnu, šelaku, sádry a hlíny... Byl to můj svět a vlastně jsem si nedovedla představit ani nic jiného. Můj domov byl naplněný ústřižky šepsovaného plátna a kartónů... na které se tak skvěle malovaly nekonečné komiksové příběhy... a sádrovými odlitky, do kterých se tak skvěle vyrývaly moje představy... A tak bylo docela přirozené, že po základní škole jsem si dala přihlášku na Střední výtvarnou školu, V Praze na Hollarově náměstí. Tady jsem myslím dostala slušný řemeslný základ, který je, myslím, moc potřeba. A co dál? Následovala Akademie výtvarných umění a ateliér grafiky Ladislava Čepeláka, voňavý tiskařskými barvami, který mi otevřel vrátka do svého černobílého světa. Další zajímavý svět se skrýval za dveřmi ateliéru malby Zdeňka Berana a tajemství historické malby jsem rozkrývala v ateliéru restaurování Karla Strettiho.

 

 

Nejčastěji mě inspirují hlavně moji tři kluci. Jejich dětský svět, který s nimi prožívám jako maminka je pro mě největší inspirací. A pak také příroda. Je kolem nás všude a stačí se jen dívat a žasnout a žasnout...

 

Když se nad tím zamyslím, napadá mě holčička Lucka. Vzhledem k tomu, že maluji již třetí pokračování knížky, ve které je hlavní hrdinkou... Bude to Lucka, s kým trávím času nejvíc (úsměv).

 

Malí čtenáři je asi nejčastěji najdou v časopise Sluníčko, kam každý měsíc přispívám malovaným čtením, vystřihovánkami, úkoly. Dále pak v knížkách, které vydala nakladatelství Mladá Fronta a Axióma. Také jsou to knížky, které jsem nejen ilustrovala, ale i napsala: Tajemství permoníků, Čekání na Vánoce, Jaro je tu!

 

 

Vzpomínám si, že první myšlenka k vytvoření této knížky mě napadla v době, kdy můj prostřední syn Vojta začal chodit do první třídy. Tato doba byla napněna naším zoufalým bojem s písmenky. Minuty nad textem mi připadaly jako hodiny, ve snaze přimět synka k soustředění. A každá věta byla nekonečná... A každý obrázek byl vysvobozením. Tenkrát jsem začala uvažovat nad knížkou pro neposedné prvňáčky, která by jim ukázala, že čtení je prima, a že knížky jsou zábavné. Knížku naplněnou obrázky, úkoly... Kde každý úkol a každý obrázek by v nich zaséval semínko zvědavosti o tom, co je dál, na další stránce. A tak nenásilnou formou nakonec zjistí, že jsou na konci knížky, a že to bylo moc prima! A tak vznikla má první knížka Tajemství permoníků. Plná obrázků mezi textem, plná úkolů k řešení, vybarvování, přemýšlení... V redakci si vysloužila přezdívku " Hrací knížka".

 

Po nějaké době přišla paní redaktorka s přáním, abych vymyslila novou "Hrací knížku", tentokrát na téma Vánoce. A tak vznikla knížka Čekání na Vánoce a s ní do mého světa přišla i trojice dětí Lucka, Jenda a Martínek. A samozřejmě jejich kočka Tečka a pes Punťa. Po této knize následovala další s názvem Jaro je tu! A nyní pracuji na dalším pokračování. Kniha Pavoučí prázdniny by měla vyjít na jaře a doprovázet děti dobou prázdnin. 

 

Jejda, obrázek rodiny 21. století ? Přece máma , táta, děti... To je přece rodina, kdysi i dnes!