Termín syndrom vyhoření, burnout syndrom jistě není pro nikoho z nás termínem neznámým. Vždyť je mu věnováno tisíce odborných článků a desítky knih s lékařskou či psychologickou tématikou.  Týká se především těch, kteří mají někoho moc rádi, jsou pro něco cele zaujati, kteří mají rádi svou práci a přicházejí při ní do osobního styku s druhými lidmi. A protože lidí, co „hoří“ pro věc není málo, je dobré připomenout některé důležité informace o fenoménu burnout syndrom. Jak se projevuje, kdy k němu dochází a jak zvládat situaci, když se příznaky syndromu vyhoření objeví.

 

 

Z mnoha definic a výroků řady psychologů vybírám několik různých úhlů pohledu.
„Burnout je situací totálního vyčerpání sil.“
„Burnout je stav, kdy člověk ztratil naději, že se ještě něco může změnit.“
„Burnout je stav vyplenění všech energetických zdrojů původně velice intenzivně pracujícího člověka.“
„Burnout je stavem totálního odcizení a to jak práci, tak druhým lidem i sama sobě.“
„Burnout  je stav člověka, který se podobá vysychání pramenů či vybíjení baterie.“

I z těchto definic lze odvodit charakteristické příznaky pro burnout syndrom.

Jednak jde o příznaky emoční, jako je sklíčenost, bezmoc, beznaděj, nekontrolovatelný  pláč či vztek, pocity strachu, prázdnoty, apatie a jednak o příznaky fyzické. Patrný je nedostatek energie, slabost, chronická únava, svalové napětí, poruchy spánku, náchylnost k infekčním onemocněním, zažívací a kardiovaskulární potíže nebo poruchy paměti a soustředění.

Vyhoření je proces dlouhodobý a prochází mnoha fázemi. Od idealistického nadšení, kdy se člověk pro něco nadchne, má před sebou smysluplný cíl, přes stagnaci, v níž ztrácí motivaci, nadšení pohasíná, ale přesto vše dále funguje, k frustraci, která vede ke ztrátě úcty k hodnotě druhých lidí, k cynismu, ironii, sarkasmu až po totální apatii, kdy si postižený přestává vážit vlastního života a život se stává pouhým „vegetováním“. Člověk trpící syndromem vyhoření má ke své práci, svému okolí i k sobě samému odosobněný, lhostejný postoj. Jeho pracovní nasazení se snižuje na minimum, neboť na jednu stranu pociťuje zklamání a frustraci, na druhou je skutečně tak vyčerpaný, že už zkrátka nemůže dál.

Co vede k takovému stavu? Je možné pojmenovat alespoň některé rizikové faktory?

Opět vybírám ty nejčastější a ty se vyskytují především v pracovní oblasti: zvýšená pracovní zátěž a zhuštění pracovní náplně, trvalé působení rušivých vlivů (mobily, iPhony, e-maily,…), neustálé učení se novým technologiím v čím dál kratším čase, nedostatek samostatnosti a pravomocí - neustálý dohled a kontrola, nedostatek uznání a nefunkční kolektiv, nadržování a nespravedlivé rozdělování úkolů, ale i konflikt mezi hodnotami zaměstnavatele a jedince. Burnout syndrom může být zapříčiněn  či zesilován samozřejmě i povahovými vlastnostmi osobnosti, s vnějšími stresory se každý člověk vyrovnává jinak.

Ochrana před rozvojem syndromu vyhoření je někdy velmi obtížná a často vyžaduje kompletní inventuru soukromého i profesního života. Je potřeba provést analýzu daného stavu, individuálních stresových faktorů a na jejím základě pak určit priority, získat kontrolu nad současnou situací. Stejně tak důležitý je i vyvážený denní program doplněný relaxačním cvičením a dostatkem pohybu, pravidelný odpočinek, oblíbené volnočasové aktivity a rovněž funkční síť sociálních vztahů.

U posledně jmenovaného bych se ještě ráda zastavila. Spojení sociální síť zní možná trochu moc odborně, ale v podstatě se jedná o malou společenskou skupinu - rodinu, kamarády, spolužáky, přátele, sousedy atp. Právě oni mohou výrazně pomoci v boji se stresem a zabránit emocionálnímu vyhoření. Jak? Už jen tím, že:

• naslouchají
• soucítí s námi a sdílejí s námi emoce
• dávají nám zpětnou vazbu a dovedou pravdivě a tvořivě vyjádřit svou kritiku
• povzbuzují nás, když klesáme na mysli
• povzbuzují nás k neustálému růstu a zdokonalování
• poradí s tím, na co sami nestačíme
• vezmou na sebe nezištně část naší práce a povinností
• můžeme s nimi harmonicky spolupracovat
• přejí nám náš úspěch a spokojenost

A platí to i opačně, nelze jenom dostávat, ale je důležité i přispívat, pohodové vzájemné vztahy aktivně vytvářet.

 

 

„Je dobré něco vědět. Je to zvláště dobré, je-li to něco, co nám může pomoci prožít život lépe a nadějněji. Vědět je dobré. Činit je však víc. Činit v návaznosti na to, o čem víme, že je to dobré.“

Tak to jsou slova Prof. PhDr. Jara Křivohlavého, CSc., z jehož knihy Jak neztratit nadšení jsem také částečně v tomto článku čerpala. Ač je to literatura odborná, je velmi čtivá a srozumitelná. Proto ji také všem doporučuji.