Škola v přírodě

Autor

Čas letí jako bláznivý, v září jsme nastoupili s velkou slávou do první třídy a už máme za sebou první pololetí, ba co víc už pomalinku finišujeme, a do konce roku, tedy toho školního, nám už zbývají poslední dva měsíce. Je až neuvěřitelné, co děti za ten rok do sebe nasají za vědomosti, a jakými mílovými kroky se ženou kupředu. Karolínka si už umí sama cokoli přečíst, do dvaceti počítá bez prstíků a chrlí výsledky sotva ji stačím. Nedávno jsme se trápili nad jejím úkolem z prvouky celá rodina. Co se seje a co sází? Zní to nezáludně, ale my se přesto doma dohadovali nad rajčetem i hrachem. Mrkev, ředkvičky jsou jasné, brambory, cibule je taky jasná, ale rajče je vyloženě sporné. Začínáme mít obavy, do kterého ročníku budeme stačit s dechem.

Tím jsem chtěla jen nastínit, že první třída je zátěžová, jak pro děti, tak i pro rodiče. Samozřejmě pro nás je v mnohém snazší, protože my si vše zapomenuté tak nějak oprašujeme, a díky našim dětem můžeme ty nezapomenutelné okamžiky zažít ještě jednou a neméně intenzivně. Zatím jsem šťastná, že jsem ještě tou důležitou osůbkou, která smí radit, smí stát při jejich boku a smí si vše společně vychutnat. Až se trochu bojím okamžiku, kdy budu smět sledovat vše jen z dálky.

Stejně jako děti bývají napojeny na rodiče a domov, já jsem napojena na své děti a v příštím týdnu nás čeká první zatěžkávací zkouška. Karolínku čeká první mise bez rodiny. Paní učitelka si s prvňáčky troufla na pětidenní školu v přírodě. Nejprve byla Káji rezolutně proti a jakékoliv otevření tématu se neobešlo bez slziček. Tak jsem počítala s tím, že my se zařadíme k menšině, která se nezúčastní a zůstane ve škole. Sama si vzpomínám na své dětství, kdy naši opravovali rodinný domek a pravidelně od první třídy mě posílali na 18ti denní tábory. Já je vždy obrečela, přišly mi nekonečně dlouhé, nikdy jsem si tam pořádné kamarády nenašla a vždy to tam nějak protrpěla. Změna přišla až kolem puberty, kdy už jsem si vybrala, na jaký tábor bych chtěla jet a skutečně jsem si ho užila. A teď jsem to byla já, kdo nechtěl dcerku o zážitky ochudit a přemlouval ji, že školní výlety jsou to nejkrásnější, na co se ze školy dá vzpomínat. A kupodivu si dala říct, a nebo paní učitelka zapůsobila a zlákala na povolenou morálku oproti těm, kteří zůstávají a musí se dál věnovat výuce.

Světe div se, moje Karolínka, kterou jsem ještě do nástupu do školy musela uspávat, a která až v posledním roce vzala na milost pobyt u babičky, pojede jako velká holka na 5 dní od rodiny. Ale na velkou holku si teď zahraji i já a nedám na sobě znát, žádné obavy, protože ona si jede přeci s kamarády užívat, a já ji to moc přeji a prožívám to s ní. Ale ve skutečnosti ani nepřemýšlím a nedomýšlím, protože bych se doma užrala. Máme telefonní číslo na paní učitelku, ale zákaz jí volat a vyzvídat. Jasně babičku bychom bombardovali telefonáty, zda dojeli, zda dojedli, zda se nezlobí.

Ale vše je jednou poprvé, a tak se poprvé peru s pocitem, že se o sebe musí postarat hlavně sama a já věřím, že bude holka praktická a skvěle to zvládne. A já taky.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *