Už je to tady… Vzdychla jsem si letos od začátku září hned několikrát. Čas se nezadržitelně řítí vpřed, plyne, pádí. Můj starší syn vystoupil na poslední pomyslný schod základky, otevřel zde poslední dveře. Je v devítce, ve finále.

A protože se za každým koncem natěšeně tetelí nějaký nový začátek, tušíme, že synek brzy obdrží klíč ke své budoucnosti. Jaká bude? To nevíme, zůstává zatím překvapením pro nás i pro samotného hrdinu vlastního životního příběhu.

Pojďte se stát spolu s mojí rodinou svědky velkého rozhodnutí. Pojďte prožít poslední školní rok s námi! Nesmírně by mi pomohlo a potěšilo by mne, kdyby zareagovali rodiče dětí, kteří už mají výběr další školy za sebou, pomohli nám radou, zkušeností. Série článků o deváťákovi by tak mohla pomoci nejen nám, ale i všem dalším, které veliké rozhodnutí dříve či později čeká.

Deváťák – seznamte se…

Jmenuje se Daniel a je to náš prvorozený. Jak už bývá často pravidlem, na nejstarších dětech se učíme reagovat rodičovsky a vychováváme, vedeme zároveň naše dítě i sami sebe. Klopýtáme, padáme a hledáme cesty. Dopouštíme se největšího počtu omylů.

Danielovi bylo na konci června čtrnáct. Protože je považován za letní dítě, vstup do první třídy jsme konzultovali s psycholožkou. Doporučila šestý rok a k jejímu doporučení jsme se přiklonili i my, rodiče.

Danielova cesta jednotlivými ročníky základky je velmi krkolomná. První dva roky skutečně dřel a téměř všechen svůj volný čas trávil učením. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale byla jsem hodně ambiciózní matka. Syn měl potíž naučit se to, co si některé děti zapamatovaly z vyučovacích hodin. Tedy jsme doma všechno doháněli. Přála jsem si, aby mu byly odměnou jedničky. Danek ty jedničky skutečně dostával, ale nebyly odměnou. On v nich cítil hodiny odříkání mnoha věcí, které měl rád. Her, sportů, relaxace… Potíže s učením, zkřížená lateralita, nesoustředěnost se střetávaly s mým přesvědčením, že se zvládne udržet na vrcholu.

Teprve třetím rokem školní docházky jsem pochopila, co synovi všechno uniká. A že se udržet na vrcholu vlastně nepotřebuje. Na učení jsme si určili čas od – do. Známky šly zákonitě dolů. Přesto nám Danek rozkvetl. Začal se více věnovat hrám, florbalu, stolnímu tenisu, kamarádům, s otcem se zapojoval do prací okolo našeho domu. Jsem si jistá, že se zhoršením známek nijak netrápil.

A netrápí se dodnes. V osmičce se mu na vysvědčení objevilo několik čtyřek. Myslím, že současné synovy výsledky jsou docela dost ovlivněny i zcela přirozenou záležitostí – pubertou. Poslední dobou je pasivnější, než dříve, daleko víc flegmatický. Co ho baví, dělá opravdu dobře. Co ho nezaujme vypouští. Hezký vztah má se svým tátou, mají i společné zájmy. Oba jsou prakticky založení, spíš materialisté, než snílci. Více konají, než mluví. Když odmyslím Dankovu hubatost (doufám, že je přechodná a souvisí s pubertou), podobá se synek svému otci jako vejce vejci. Miluje vodu a výborně plave, miluje sníh a lyžování a je ochráncem a hlavním opatrovníkem našich zvířátek.

Co by chtěl…

Dlouho si přál být kuchařem. Přesto nedokázal překonat odpor z doteku syrového masa. Pak se začal zajímat, čím by chtěli být jeho kamarádi. O tom, co vlastně obnáší jednotlivá povolání si hodně povídal s tátou.

Rozhodně nechce daleko dojíždět. Nepřeje si spát na internátě a především se nechce příliš učit. Sní o praktickém životě, třeba, jak se mu povede něco opravit a být lidem nějak prospěšný, užitečný. Momentálně by se rád stal elektromechanikem. Škola, kterou by měl navštěvovat, je nedaleko, cca 15km a co se týče dojíždění, tak i dostupná. Samozřejmě, s přihlédnutím k známkám a Dankovu praktickému založení, chceme se synem vybírat tříletý učební obor.

Základní škola….

Nám zatím žádné informace k volbě povolání neposkytla. Některé základky motivují děti dle jejich schopností a dovedností, k volbě středních škol i učebních oborů. Věřím, že synova základka jeho sen podpoří.

První info….

Jsme získali na burze středních škol a učilišť. Zástupci jednotlivých oborů nás oslovovali a informovali o možnostech studia na konkrétních školách. Byl to vlastně obrovský mumraj, jako když přijdete na tržiště a každý vám nabízí své zboží. Někoho jsme nechali taktně vypovídat, někde jsme postáli i déle a vyptávali se. Zajímalo nás praktické uplatnění studentů v životě, statistiky, prostředí, výuka, kde a jak probíhá praxe, nároky školy… Domů jsme si přinesli spoustu letáčků. Mnoho pozvánek na Dny otevřených dveří.

Nejbližší cesta před námi…

Daniela čeká ještě téměř celý poslední školní rok. Cítí, že je to důležitý školní rok, snad se vynasnaží nepokazit si známky do katastrofálních výsledků. Občas z něj vypadne, že by opravdu chtěl. Přání bývají tou nejlepší motivací, tak (ťuk, ťuk) doufejme…

Máme před sebou setkání s třídní učitelkou a výchovnou poradkyní ze základky na plánované třídní schůzce. Komunikace se školou je pro nás nesmírně důležitá.

Koncem listopadu bychom rádi navštívili vyhlédnutou školu na Dni otevřených dveří.

I nadále se chceme snažit se synem o jeho snech a přáních povídat a vnímat třeba i náznaky, kdyby si něco rozmyslel….

O dalších krocích Vám, drazí čtenáři, napíši zase v příští části. Držte prosím, synkovi palce!

Je nás víc, rodičů deváťáků? Jak vzpomínáte, čtenáři Rodiny21 na svůj poslední rok na základce? Jak jste si Vy vybírali další cestu?