Nevím, jestli to znáte a jestli se někdy cítíte podobně jako já nebo jste naopak úplně normální mámy a tátové. Trpím syndromem kvočny a neustále mě nějaké obavy a starostlivost nutí roztahovat pomyslná ochranná křídla. Dělám to spoustu let. Děti mi zatím odrůstají a často se jim schovávat do mé náruče vůbec nechce. Mnohdy vzdorovitě utíkají do nebezpečného neznáma, kde hrozí velmi pravděpodobné riziko, že si rozsekají ústa nebo dostanou herdu do zad. Přesto nebo právě proto se raději, než do náruče jistoty vrhají do neznámých vod dobrodružství.

Vzpomenete si na svého úplně prvního kamaráda nebo kamarádku?  Vybavíte si ještě dnes některé skopičiny, jenž jste spolu vyváděli?

Vlastně nevím, jestli to byl můj první kamarád, ale ruku do ohně dám za to, že byl první „velký“ kamarád. Jmenoval se Jakub a chodili jsme do stejné školky. Lezli jsme přes průlezky, hráli pikanou, seděli jsme spolu u oběda i u svačinky a měli jsme vedle sebe postýlky. Už  ani nevím, o čem jsme si povídali. Stále se mi vybavují jeho vlásky sestřižené „na ježka“ a pak také , že jsme se hodně smáli a často jsme šaškovali…