Nevím, jestli to znáte a jestli se někdy cítíte podobně jako já nebo jste naopak úplně normální mámy a tátové. Trpím syndromem kvočny a neustále mě nějaké obavy a starostlivost nutí roztahovat pomyslná ochranná křídla. Dělám to spoustu let. Děti mi zatím odrůstají a často se jim schovávat do mé náruče vůbec nechce. Mnohdy vzdorovitě utíkají do nebezpečného neznáma, kde hrozí velmi pravděpodobné riziko, že si rozsekají ústa nebo dostanou herdu do zad. Přesto nebo právě proto se raději, než do náruče jistoty vrhají do neznámých vod dobrodružství.

Já jsem však nepoučitelná. I když vidím, že mi zůstává převážně prázdná náruč, nějak reflexivně ta křídla neustále roztahuji. Tak například před týdnem. Volala mi třídní učitelka mladšího syna. Naše zlatíčko poslední dobou ve škole trochu víc zlobí, takže s učitelkou neustále něco řeším. Ani starší chlapec není bez vroubku. Naslouchám, slibuji a často už nevím, kde co napravit, abych příště slyšela už zase jenom chválu.

Stal se snad zázrak? Žádná kritika? To je vám tak krásné, poslouchat pár stručných vět, které oznamují, že se vůbec nic neděje! V jednu chvíli jsem však zbystřila (Ještě, že na mě učitelka nevidí. Jakmile zpozorním, trochu povyrostu):  „Nedostala jsem od vás podepsanou návratku, že víte o těch úterních konzultacích, dostávaly to k vyřízení starší děti. Předpokládám, že ji syn zapomněl jen zpátky odevzdat ve škole.?“ Cítila jsem, že rudnu a že mi asi potisícé rostou ta zmíněná křídla charakteristická pro typickou kvočnu. Co udělá správná matka – kvočna zaskočená něčím, co neví, ale měla by to vědět? Začne lhát!

„Ovšem, ano, návratka se asi zasekla v synově batohu, v úterý se samozřejmě na konzultace dostavíme!“ Hovor rychle skončil, však už se mi vzteky zapotil mobil v ruce. Chtělo se mi roztrhnout ty své kluky vejpůl. Nebo jim alespoň naplácat nebo se hodně zlobit…

Jednu věc si musím nechat, jakmile zuřím, umím rozsévat blesky a hromobití. A tak jsem se na své kluky opravdu hodně rozčílila. Mladší sváděl vinu na staršího a starší nasazoval nevinné a překvapené výrazy, že ale opravdu o žádných konzultacích nevěděl. Přepočítával dny zpátky a spekuloval, že ten papírek možná ve škole dostávali, když chyběl. Prohledala jsem mu batoh, dokonce i nechutně umaštěné dno batohu se smetím z vysypaného ořezávátka. Ústřižek s informacemi nikde nebyl. Zato úterý bylo za dveřmi!

Nevím, jestli mě to těšilo nebo bylo líto. Myslím, že jsem byla spíš docela ráda a lítost jsem nepociťovala. Na úterý mi vyšla odpolední směna v práci, tedy se slíbeného setkání s učiteli musel zúčastnit manžel. Odhadovali jsme nejpravděpodobnější startovní hodinu konzultací. Ještě, že máme kluky v pokročilých ročnících, s předchozími zkušenostmi ze schůzek a konzultací není leccos těžké domyslet. Shodli jsme se na patnácté hodině.

Pokaždé, když se události související s dětmi dějí za mými zády, jsem přehnaně nervózní. Každých pět minut sleduji telefon a očekávám aktuální zprávy. Prostě kvočna! V úterý jsem samozřejmě také byla, a moc. Pomalu se blížila šestnáctá, sedmnáctá hodina. Spolupracovnice vařily kávu a plánovaly večerní program u televize. Nemohly si vybrat, jestli mají dát přednost „Růžovce“ nebo „slečně Marplové“.

Já jsem se rozhodla, delší čekání už nevydržím. Přece už musely konzultace dávno skončit. Vyťukala jsem číslo manželova mobilu. Ani jsem ho nepozdravila, přeskočil mi hlas, takže jsem trochu hystericky vypískla: „Tak co?“ Na druhé straně se ozval  můj muž: „No, mluvil jsem s uklízečkou.“  Fantazie mi naservírovala hned několik důvodů, proč mluvit o našich dětech s uklízečkou. Převrhly jí kbelík? Zlomily koště? Běžely, srazily se s odpadkovým košem a všechno smetí rozsypaly po chodbě? Nebo něco horšího? „A co ti říkala?“ Ptala jsem se s evidentním rozladěním v hlase. Po tisícé první mi přitom zase rostla slepičí křídla. Manžel zabručel: „Sprdla mě, kde jsem se tam vzal, když jsou konzultace až za týden.“

Doma mi starší syn vítězoslavně předal jistý ústřižek s pozvánkou do školy. Za týden mám ranní směnu, takže se mohu začít těšit. S křídly kvočny nebo bez křídel?