Pro mnohé jsou dnes Vánoce hlavně časem stresu, příprav a zběsilého úklidu a pečení. Nervozita se pak často přenáší na všechny členy rodiny a o svátky plné hádek či naopak tiché domácnosti (a nemyslím tím Tichou noc). Požádala jsem o zamyšlení nad rodinnou atmosférou v tomto čase a o rady, jak si (nejen) Štědrý den užít v klidu a pohodě, rodinnou poradkyni Evu Labusovou.

 

 

"Přibývá lidí, pro které jsou Vánoce noční můrou. Dá se proti tomu něco dělat?" Samozřejmě! A někdy stačí opravdu málo...

Když ony jsou ty Vánoce v dnešní době opravdu podivné svátky. V mnoha rodinách jde vlastně o karikaturu původního smyslu prožít adventní závěr roku jako čas vnitřního usebrání. Nejsme-li od ledna do listopadu schopni takové ztišení v sobě nalézt, nečekejme, že se to v prosinci jako mávnutím proutku změní. Uměle vybičovaná snaha o něco, co je nám jinak cizí, nakonec jen připomene marnost našeho počínání.

 

Vánoce můžeme považovat za zrcadlo našeho životního stylu. Pokud jinak žijeme v permanentním neklidu a honbě za pofidérními úspěchy a hmotnými statky, tyto naše postoje ve světle žádoucího významu a smyslu vánočních svátků jen víc vyjdou najevo, takže nás Vánoce svým způsobem – obvykle na nevědomé úrovni - začnou pěkně dráždit a štvát.

 

Každému zbývá to, co z nich přejímá a přijímá. Nelze proto odpovědět paušálně, každá rodina k tradici přistupuje svým způsobem. Jistě se liší prožívání Vánoc u lidí věřících a nevěřících, resp. u rodin z křesťanských církví, a těch ostatních.

 

V minulých staletích se Vánoci v našem geografickém pásmu (pro silný vliv katolické církve) vzpomínalo zrození Božího prvorozeného syna Ježíše Krista. Ten svým životem a zmrtvýchvstáním příštím generacím nabídl odpočinutí od marného plahočení: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce, a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží…," vyzývá dodnes v evangeliu.

 

Jinak řečeno, o Vánocích dostáváme mimořádnou příležitost zamyslet se nad hlubším smyslem svého života, nad jeho pomíjivými a nepomíjivými stránkami. A můžeme rozhodnout, zda Vánoce spojíme s vyčerpávajícím uklízením, pobíháním po hypermarketech a přejídáním u televize, nebo zda si svátečnost a hojnost dopřejeme spíše v duchovním smyslu, např. v množství času, který věnujeme sobě a svým blízkým.

 

Stojí v této souvislosti  za to zamyslet se nad tím, co nás vlastně dělá šťastnými? Budeme-li upřímní, zjistíme, že nakonec jde téměř výhradně o věci povahy nehmotné. Radost z toho, že někoho miluji a on zase mne, že někam patřím, že sdílíme společné hodnoty a pohledy na život, že si umíme odpouštět a společně překonáváme všechny překážky, není nahraditelná vybraným jídlem, zábavou ani sebedražším dárkem v třpytivém balicím papíře.

 

  

Lidem, kteří se cítí osamělí, bych doporučila, ať svoji osamělost trochu více prozkoumají. Chce to odvahu. V mnoha případech totiž zjistí, že si tento stav do určité míry sami vybrali. Že přijmout sladkobolný pocit opuštěnosti  je snazší než proti ní něco aktivně podniknout.

 

V rozhádané rodině můžeme my být tím prvním, kdo podá ruku k usmíření. A při osamělosti fyzické bychom se možná mohli zkusit rozhlédnout kolem sebe a najít ve svém okolí někoho jiného, kdo má být na Vánoce sám? Jedním z vánočních symbolů je prázdný talíř u prostřeného stolu, připravený pro náhodného pocestného, jenž zrovna nemá kam složit hlavu…

 

Víte, při své terapeutické práci často vidím, jak osamělost pramení z toho, že člověk ztratil nebo dosud ani nenavázal kontakt se sebou samým. Jakmile se jednou pokusíme zanořit do vlastního nitra, navážeme živý vztah sami se sebou a pokusíme se objevit svět, který se v nás potichu ukrývá, obvykle zjistíme, že vůbec nejsme sami, resp. že samota může být báječná. A také že naše vztahy s druhými se tvoří až podle toho, jaký vztah máme sami k sobě. I tohle Vánoce připomínají.

 

V našich krajích je stále ještě zvykem tvrdit, že dárky nosí Ježíšek. Připomeňme si, co on sám o nich říká: „Dávat je víc než dostávat.“

 

Člověk k vlastní spokojenosti dojde snáze, když se s nedostatky ve svém životě činorodě pere.  Nemůžeme si zajistit, že od druhých dostaneme přesně to, co chceme. A všichni známe přísloví: „Darovanému koni na zuby nekoukej!“. Chceme-li zvýšit pravděpodobnost radosti z rozdaných dárků, pokusme se sami postarat o nějaké šťastné obdarované.

 

Už i moderní psychologie dospěla na základě výzkumů k závěru, že vnitřní radost a spokojenost získáme nejsnáze tím, když se zaměříme na vlastní schopnost přispívat k radosti a spokojenosti lidí v naší blízkosti. Věřím, že ať už jde o rozdávání dárků nebo o laskavé skutky, pokusíme-li se je v sobě najít a nabídnout kolem sebe, záhy budeme překvapeni pozitivní proměnou svého života. Ale pozor, má to háček. Tohle kouzlo funguje jenom tehdy, když se svými dobrými skutky nekalkulujeme a nekupčíme. Když ve chvílích darování a laskavostí nepřemítáme v hlavě o tom, „co za to“. I ten Ivánek v pohádce o Mrazíkovi pozbyl medvědí hlavy, kterou si vysloužil svým bezbřehým sobectvím, až ve chvíli, kdy stařence pomohl pro pomoc samu, a úplně v ten moment na medvědí hlavu zapomněl…

 

Eva Labusová