Nejvíc turisty znepokojuje to, že se neusmíváme

Dnešní rozhovor dopisuji za zvuků kladiv a nepříjemného zápachu, opět se něco v domě instaluje – operativně, hlučně… Rychle. Jak příznačné pro popis práce někoho tak odolného přežít všude a umět si poradit, jako je Katka Maruškinová, cestovatelka a profesionální cestovní průvodkyně. Z její lásky k zemím Blízkého východu vzešly její stránky (odkaz najdete pod článkem) a také Orientopedie – studnice vědomostí o zajímavých místech Blízkého východu. Je Katka Maruškinová ztělesněním světobčana? Jak se „na volné noze“ žije ženě?

Katčino oblíbené místo – Petra, Jordánsko

Když jste dostala od rodičů mapu světa, kam jste jednou chtěla jet? Která země Vás tehdy lákala?

První mapu světa jsem dostala jako dárek k Vánocům, když mi byly 4 roky. Od té doby, až do svých 19ti let, kdy jsem se od rodičů odstěhovala do Prahy, jsem do ní dnes a denně doslova „čučela“. Svět mě fascinoval, učila jsem se hlavní města nazpaměť, srovnávala počty obyvatel a snila o tom, jak to ve světě asi vypadá… Poprvé jsem se dostala do světa jako 16tiletá, během svého studijního pobytu v USA.

Studovala jste rok v USA, jak rychle jste se dokázala přizpůsobit tamní společnosti? Co Vás nejvíce překvapilo? Pokud existuje něco, čemu jste nemohla přivyknout, podělte se…

To úplně první, co mě překvapilo a zarazilo, byl vzduch. Ten voní v Americe jinak než u nás. Každá země má svou vůni a Amerika mi voněla velkolepostí a dobrodružstvím. Kromě toho mě také šokovala svou velikostí, a to nejenom v souvislosti s rozlohou země. Všechno v Americe bylo velké – silnice měli 4 proudy, výškové budovy mnohem víc pater, jídlo zase obrovskou porci. Ameriku jsem doslova hltala a snad není nic, co by mi vysloveně vadilo. Přesto bych nedokázala v USA žít. Chybí mi tam pocit, že se lidé mají rádi a že žijí jeden pro druhého. To jsem poznala teprve na Blízkém východě.

Katka na Sahaře, v Alžíru

Jaký je současný trend? Které země patří celosvětově k nejnavštěvovanějším? Souvisí s některou z nich Vaše pracovně/cestovní plány?

Moje práce se týká zemí Blízkého východu. Pořádám a zprostředkovávám výlety a zájezdy do zemí od Alžírska po Írán a zrovna tento rok se skutečně nedá mluvit o velkém návalu turistů. Nejnavštěvovanější země jsou ty, o kterých neslyšíme dnes a denně ve zprávách. V Evropě je to Francie, velký počet návštěvníků již dlouhá léta zaznamenává USA i Čína. Z „mých“ zemí byl dlouho na výsluní Egypt, do kterého dosud jezdí velké počty českých turistů. Naopak, země jako Libanon a Írán jsou českými návštěvníky neprobádané. Ale to vůbec nevadí. Kdo se odhodlá a cestu podnikne, litovat nebude.

Nyní provázíte v Praze. Vím proč. Je to skutečně jedno z nejkrásnějších měst… Jaké jsou odezvy od Vašich klientů/turistů? Co se jim v Praze líbí nejvíc? Co je nejvíce znepokojuje?

To je moje druhé odvětví. Prahu miluji, jsem tady již deset let. V Evropě neznám krásnější město, a viděla jsem jich hodně. Praha je nádherná, Praha je mým domovem. Moji klienti Prahu milují, líbí se jim, že ji můžou projít celou pěšky. Samozřejmě se jim líbí památky, a každá národnost má něco, co v Praze vyhledává. Francouze zaujme secesní styl, španělsky mluvící klienti se zase ptají na Pražské Jezulátko. No a Arabové zase vyhledávají parky a zahrady, kterých máme v Praze také dostatek.

Nejvíc turisty znepokojuje to, že se neusmíváme. Proč jsou Češi neustále zamračení, je téma, kterou se musím zabývat každý den. Ale ubezpečuji je, že se i přes absenci úsměvu na ně nezlobíme a vážíme si jejich návštěvy. Již hůř se vysvětluje to, proč má každá směnárna jiný kurs a proč jim taxikáři účtují vysoké částky. Na to bohužel odpověď nemám, ale mrzí mě to, že vlastním chováním kazíme pověst Prahy jako krásného, bezpečného a přátelského města.

Kolik umíte jazyků? Za jak dlouho jste se naučila číst arabské písmo? Ptám se, protože to je jeden z mých restů… Co Vás láká do budoucnosti?

Dokonale mluvím jenom slovensky. Nebo možná již ani ne, zjišťuji, že jsou výrazy, které mi ve slovenštině nenaskakují, tak rychle, jako v češtině. Anglicky jsem se naučila v USA, kde jsem také začala se španělštinou. Tu spolu s francouzštinou využívám ve své práci průvodce po Praze, ale francouzsky jsem se také domluvila v Alžírsku, kde se mluví arabským dialektem odlišným od toho, který ovládám já.

Arabštině se věnuji v podstatě od roku 2002, kdy mě kamarád jednou v noci cestou vlakem ze Slovenska do Čech zasvětil do tajů arabského písma. Očekával, že hned budu psát a číst jako on. Ale trvalo mi několik měsíců, dokud jsem si na písmo zvykla a naučila jsem se ho plynule číst. Pomohla mi v tom moje první cesta do Egypta v létě 2002 a samozřejmě i studium. Dnes mluvím převážně libanonským dialektem, ale rozumím Arabům ze všech zemí kromě Maghrebu (Severní Afriky). Ti mluví dialektem, který se mi zatím nepodařilo rozkódovat.

Ráda bych se ještě naučila italsky, je to ostuda mluvit francouzsky, španělsky, a nemluvit italsky. No a z orientálních jazyků v této době pracuji na zlepšení své úrovně perštiny. Začala jsem také s hebrejštinou, kterou pokládám za nejkrásnější ze všech jazyků. Takže se jí jednou budu muset pořádně naučit. Studium jazyků mě nesmírně baví, navíc je to pro psychiku a mysl člověka zdravé. Takže se udržuji v kondičce.

jako průvodkyně v Jeruzalémě, 2007

Jak byste popsala život člověka „na volné noze“? Co je nejtěžší? A co Vám naopak přináší největší radost?

Na volné noze jsem prakticky od začátku svých univerzitních studií. Několikrát jsem se snažila najít si zaměstnání, pokaždé to skončilo fiaskem. Nedokážu pro někoho pracovat, jsem ráda sama sobě pánem. Jsem jeden z těch lidí, co mají pocit, že umí všechno nejlíp a nechtějí, aby jim někdo do práce mluvil. Já jsem svoji kariéru na volné noze začala jako lektorka angličtiny, od roku 2004 pracuji v cestovním ruchu. Miluji svobodu, ráda si sama plánuji svůj čas a co je hlavní, za svou práci jsem zodpovědná jenom já sama. To znamená, pokud ji dělám dobře, sklízím pochvalu já, ne nějaký šéf. No a pokud udělám chybu, jsem to zase já, kdo to musí vyžehlit. Největší radost mi přináší to, že si sama formuji svůj produkt, své služby, podle svého uvážení, schopností a dovedností.

Nevím, co bych označila za nejtěžší, práce v cestovním ruchu je hodně závislá od událostí ve světě, a například tento rok pro mě nebyl úplně nejjednodušší. Ale myslím, že nejtěžší je, když člověk dělá něco, co ho nebaví, nemotivuje a do čeho se nutí. Práce no volné noze není pro každého a každý musí vědět jestli se více hodí do zaměstnání nebo podnikání.

Přiřaďte, prosím, k níže uvedených charakteristikám země, tak jak to vidíte Vy…

Nejpřekvapivější zemí byla pro mě Sýrie. Nečekala jsem, že bude tak přátelská, a že si ji tak zamiluji. Překvapila mě svou čistotou a řádem, ale také krásou svých památek – antickou Palmyrou, majestátným křižáckým hradem Krak de Chevaliers, tajemným damašským súkem. Sýrie byla ztělesněním toho, jak jsem si arabskou zemí představovala. Nicméně sama jsem nevěřila, že něco takového existuje.

Nejšpinavější je určitě Egypt. Stačí se podívat do odpadkového města u Káhiry, a máte dost. Nevyslovitelná mizérie, a přitom se lidé neustále usmívají, zvou vás na čaj. Jsou vůči svému prostředí odolní, a přitom je to smutné, že mají tak nízké nároky na kvalitu života.

Nejmodernější byla pro mě Amerika, protože jsem do ní vhupla rovnými nohami z mé malé rodní vesnice na Slovensku. Proto mě její modernost šokovala. Ráda bych se ale jednou podívala do Asie, láká mě Singapur a Japonsko. Po návštěvě Japonska se nejspíš moje odpověď změní.

Moje odpověď ohledně nejbezpečnější země nejspíš překvapí, ale byl to Írán. Nemusela jsem se tam naprosto ničeho bát. Íránci bez ohledu na věk a pohlaví se na mě usmívali, neustále si chtěli povídat a byli velmi nápomocní. Muži tam neotravovali tak, jak je tomu zvykem v arabských zemích. Opět platí, kdo se osmělí k návštěvě této krásné země, neolituje.

Z íránské vesnice Abyaneh, 2011, i pro cizinky je tam povinnost mít šátek na hlavě

Nejvoňavější – mně nejvíc voní země Zaslíbená, Izrael. Nespočetněkrát jsem překračovala hranici Taba-Eilat na sinajském poloostrově, a pokaždé mě ovanula specifická vůně, kterou jsem v jiné zemi nepocítila. Voní mi také Izraelci, voní mi jejich jídlo, voní mi Mrtvé moře, voní mi olivovníky na Golanských výšinách. Neopakovatelná země.

Nejchudší byl asi Honduras. Byla jsem tam jako součást týmu na pomoc obětem hurikánu Mitche v roce 1999, a někteří lidé ztratili úplně všechno. Člověk si na takových místech začne vážit to, co má doma. My máme v Čechách vždy pocit, že všichni kolem mají více, ale není to pravda. Jsou lidé, kteří ztratili úplně všechno a není z čeho opět vybudovat. Věčným stěžovatelům bych cestu do Střední Ameriky přímo naordinovala. Někdy se mi o Hondurasu zdá, musím se tam opět někdy vypravit.

Nejoblíbenější země? To je velmi těžké. Do všech zemí Blízkého východu jezdím ráda a každá pro mě něco znamená. Ale pokud bych měla vybrat jednu, tak určitě Jordánsko. Chvíli jsem si myslela, že se tam usadím, nakonec se tak nestalo. Možná v budoucnu. Je to země, která voní sluncem a borovicemi. Má nejkrásnější poušť a nejpříjemnější blízkovýchodní metropoli – Ammán. Jsem ráda, že mám možnost se do těchto krásných míst často vracet.

Děkujeme a přejeme hodně voňavých a krásných cestovatelských zážitků.

Foto: Katka Maruškinová
Úvodní foto: pixabay.com

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *