Netradiční rodina

Autor

Díky pěstounské péči jsou Kryštof a Martin pryč z ústavních zařízení a mají tak mnohem lepší a láskyplnější život, o kterém mohli jako miminka jenom snít. Fungují s rodiči skoro jako v běžné rodině. Jen těch zdravotních starostí mají víc, než je obvyklé. A rodičovskou péči celkem netradičně obstarávají dva muži. Už jste ten příběh někde slyšeli?

Starší Kryštof chodí do Školy Jaroslava Ježka v Praze, zatím do mateřinky, od září po ročním odkladu nastoupí do první třídy. Mladší Martin od loňského září navštěvoval mateřskou školu při škole pro sluchově postižené, od května pak přešel na bilingvální mateřskou školu pro sluchově postižené (obě v Praze). Celá rodina žije na Kladně.

Je to něco přes rok, kdy se v České televizi objevila reportáž o zajímavé a milující rodině, v našich krajích však neobvyklého původu i složení. Nabízím a doporučuji Vám pro začátek si tuto reportáž shlédnout.

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/262517-nahradni-rodice-hledali-marne-ted-je-vychovavaji-dva-tatove/

S jedním z tatínků, Františkem Baďurou, jsem se seznámila během příležitosti, která s jejich osobním životem neměla nic společného. Je totiž na Kladně čile kulturně činný. Když jsem si ho poté spojila s oním neobvyklým rodinným příběhem, požádala jsem o rozhovor a po souhlasu i druhého tatínka, Vladimíra Patery, byla pozvána na návštěvu. Následovalo tak osobní milé přijetí a seznámení se všemi členy rodiny v rodinném domácím prostředí, že mi ani nevadilo, že jsem díky šikovnému parkování (zákaz stání v určitém určeném čase) během návštěvy dostala botičku.

Zajímala mě spousta věcí, a protože jsme si při povídání pěkně rodičovsky „padli do noty“, náš hovor zabloudil do různých témat a šířek. Zaměřila jsem se však především na to, jak si rok po reportáži žijí a jak se oni, jejich kluci i jejich okolí za ten rok změnilo.

Hlavně Kladeňáci Vás už znali déle, ale třeba je nenapadlo nic jiného, než že dva tatínci chodí ven se svými dvěma syny. V reportáži jste veřejně odhalili svůj příběh, který je v naší zemi stejně tak silný a lidský jako netradiční. Jaké byly reakce „poté“?

František: Skutečně nás reportáž dostala hodně do povědomí. Lidé, kteří nás znali od vidění, jak „špacírujeme“ s dětmi po Kladně, nás měli konečně zařazené. Slyšeli jsme od nich samé pozitivní reakce, fandění a držení palců. Jsou to vesměs lidé, kteří se do styku s gayi nedostali, nebo jen okrajově, natož aby potkávali dva chlapi, co vychovávají dvě postižené děti. Lidé, co nás znali a věděli, pro jakou cestu jsme se před lety rozhodli, přátelé a známí, si „doplnili vzdělání“ a nahlédli díky kameře České televize přímo do naší domácnosti a poznali hodně z toho, co přináší a bere výchova postižených dětí dvěma muži.

Vladimír: Okolí reagovalo s velkým pochopením pro to, co děláme a vůbec neřešilo, u koho děti vyrůstají. Troufnu si tvrdit, že převaha zachránit tato dítka je tak silná, že zde není prostor pro hledání oněch mediálních senzací. Spíše okolí ví, že tyto děti opravdu nikdo nechtěl pro jejich zdravotní postižení, takže s námi nemají problém. Také ví, že jim dokážeme vytvořit plnohodnotné domácí – chcete-li rodinné – zázemí.

František: Zájem o naši rodinu se v soukromé rovině nezměnil. Lidé, co nás znali, se k nám stále hlásí a občas nás přivádějí do rozpaků, když moc chválí. V rovině, řekněme, společenské se o naši osobu zájem trochu zvýšil. Jinak se kvůli reportáži pro nás nic nezměnilo, „jen“ jsme snad změnili názor některých tápajících a možná i odmítajících lidí. Jednou za čas nám úředníci nebo psychologové, kteří nás znají od začátku, naznačí, pod jak velkým drobnohledem neustále jsme. Těší nás, že naplňujeme, ba snad i překračujeme, jejich očekávání.

Byrokracie je v České republice známá svou pomalostí a složitostí i v běžných záležitostech Jaká byla spolupráce s úřady v případě, který se vyskytl v naší zemi, pokud se nepletu, zcela poprvé?

Celou tou úřednickou mašinérií si prostě musíte projít. Bez toho to zkrátka nešlo. Bylo to dlouhé, někdy úmorné, ale někdy i dobré, poučné, dozvěděl jsem se nové věci. Ovšem s úředníky jsme neměli osobně žádný problém a oni nám žádný problém nevyjevili. I když víme, že z nás byli bezradní. První gay pár v České republice, navíc v registrovaném partnerství… Šli jsme podle litery zákona, nic jsme neobcházeli, nevymýšleli si vlastní cestičky. To by ani nešlo. Museli se s námi zabývat. Nakonec rozhodli kladně a dodnes je otázka a možná i záhada, co bylo tím impulsem. Zdali převažující hlasy „pro“ v poradním sboru nebo něco (někdo), co bylo „nad“. Úřady se k nám i nadále chovají standardně; tedy jsou občas někde liknavé, líné a zkoušejí na nás aroganci. Nicméně to nemá s naší specifickou rodinou nic společného, známe to všichni z praxe.

Očekávala bych, že jste byli inspirací. Stalo se tak? Už Vás někdo napodobil? Přeci jen už jste trochu prošlapali cestu a mohli byste i radit…

Zkoušeli jsme sondovat, zdali už nás někdo za ty téměř čtyři roky nenásledoval. O nikom jsme se nedozvěděli. Paní sociální pracovnice, která nás zná od začátku, o nikom také neví. Režisér David Vondráček, který s námi natočil reportáž pro Českou televizi, si tuto informaci taky zjišťoval a skončil se stejným výsledkem. Jedna lesbická žena mě před dvěma lety kontaktovala, že uvažují s partnerkou o pěstounskou péči. Napsal jsem jí, co to vše obnáší – lidsky, společensky a úředně – přišlo jí to dost komplikované. Navíc ji vadil fakt, že se musí s biologickou rodinou stále počítat. Odpověděl jsem ji, že dvě ženy mají i jiné možnosti, jak si pořídit dítě. Už se neozvala.

Proč myslíte, že tomu tak je? Když jak vidno je tento způsob možný zcela legálně, ač zdlouhavě…

Domnívám se, že v gay komunitě a v politických kruzích nakloněných gay adopcím, panuje trochu zmatek. O pěstounské péči (PP) se tu vůbec nemluví. Přitom je to velmi vhodná forma, jak upozornit na to, že i čtyřprocentní mohou dobře a úspěšně vychovávat děti. Nějaké desetkrát „přežvejkané“ a interpretované statistiky z USA jsouv oblasti s jinou kulturou, jinými podmínkami a odlišným společensko-politickým vývojem zkreslující. PP umožňuje státu neustále kontrolovat výchovu dětí svěřených státem. Gayové a lesby by byli neustále pod dohledem a i když to zní docela drsně – „být pod dohledem“ – bylo by to pro budoucnost jen přínosné. Odpůrcům bychom tak vytřeli zrak. Ale to ne; musíme si stavět vzdušné zámky. Křiklavým příkladem je narození dítěte přednímu českému gay aktivistovi, které má se svojí kamarádkou. Čí je to dítě? Kdo na něj má právo? Je to dítě gay komunity? Jak to dítě bude vychovávané? Kým?

Jak je to jinak ve světě? A můžeme je někdy dohnat?

Byli jsme v roce 2008 v Amsterdamu, kde na Gay Pride byly i běžné rodiny s dětmi, smíšené páry i stejnopohlavní páry s dětmi. Tam to však mělo dlouhý a těžký proces. Běžné rodiny se do průvodu zapojovaly spontánně, nikdo je nemusel vybízet. To je krásné. Nesmí to však být cílem. Je velmi velmi nešťastné, když se za téma loňského Gay Pride vzalo gay rodičovství a vyzývalo se, aby gay rodiny šly do průvodu. Politický akt. Nic víc. Nelze přeskočit u nás ty roky, které v jiných evropských státech musely taky proběhnout. No tak to bude trvat ještě deset let. No a co! Proč to neurychlit třeba pěstounskou péčí.

Pomoc by mohla i mocná média. Zvýšil se z jejich strany o Váš příběh a možnost pěstounské péče zájem? Přeci jen jste na první pohled „zajímavé sousto“.

Občas někdo z novinářů narazí na naše profily na Facebooku a osloví nás, jako tomu bylo například s novinářkou ze slovenského deníku SME, kam jsem poskytli rozhovor, abychom podpořili gaye a lesby na Slovensku proti trapnému a nechutnému únorovému referendu. Oslovila nás reportérka z TV Barrandov, ale stále nevíme, co se z toho vyklube. Poskytli jsme rozhovor pro Události ČT k hlasování PS ČR pro adopce stejno pohlavních párů, natáčíme celovečerní dokument s reportérem Davidem Vondráčkem pro ČT (sběr cca 10 let).

Vím, že je to velký úspěch, ale stejně mě napadá, jestli Vám „jenom pěstounská péče stačí“?

Kluci jsou pro nás skoro jako vlastní synové. Nemuseli jsme je mít od jejich přinesení z porodnice, nemuseli jsme u porodu být, abychom je takto vnímali. Zvláště Kryštof, který je u nás skoro čtyři roky, nám roste a vyspívá před očima. Otcovský cit, rodičovský cit podle nás vzniká vychováváním, rodičovstvím, každodenní starostlivostí, prožíváním pozitivních a negativních věcí, co rodičovství i výchova přináší. Pěstounská péče je pořad ještě někým vnímána jako lepší alternativa k ústavní výchově. Není tomu tak – je to téměř plnohodnotné, zvláště když „pěstujete“ děti, o nichž víte, že je malá pravděpodobnost jejich návratu k biologickým rodičům.

Znáte příběh biologických rodičů kluků? Fungují tam nějaké vztahy?

František: S Kryštofovou rodinou, která čítá mámu, babičku, dědu a brášku máme pěkný vztah. Tykáme si, nejméně dvakrát do roka se vidíme. Při každém setkání si máme o čem povídat, protože naše životy nebyly a nejsou obyčejné. S Martinovou mámou se nevídáme, nejeví o syna žádný zájem. I když se Martina ještě před porodem vzdala, pěstounská péče toto rozhodnutí mění a má možnost syna vídat.

Vladimír: U Kryštofa je to jednoduché, od začátku mu vysvětlujeme, že má maminku, tak jako ostatní děti v jeho okolí, ale že se o něho nemůže starat, a proto se o něj staráme my, také proto, aby nemusel být v dětském domově. Kryštof má také vlastního bráchu, babičku a dědu. S jeho rodinou jsme ve stálém kontaktu (cca 2 x ročně). My jezdíme na návštěvu k jeho rodině a oni jezdí na návštěvu zase k nám. V kontaktu s jeho biorodinou Kryštofovi bránit nechceme a ani nikdy nebudeme, a zvolili jsme cestu, kdy od začátku ví, jak to je. U Marťase to vypadá, že jeho rodina se ho úplně zřekla a neprojevuje o něj vůbec žádný zájem. Matka byla nezletilá a dala souhlas s osvojením, takže vlastně nemá ani důvod proč by měla projevit zájem o Marťase. Ale samozřejmě mu budeme podávat informace hned, jak je alespoň trochu bude chápat neboli jakmile bude prolomena komunikační bariéra (v současné době je na úrovni 16-ti měsíců).

Mluvili jste o tom, že kluci měli papírově mnohem menší postižení, než se nakonec ukázalo. Vzali jste na sebe kromě radosti i velké břemeno se spoustou zdravotních starostí.

Vladimír: Před pár týdny jsme se dozvěděli, že Martínek místo původní lékařské dokumentace z ústavu je na tom úplně jinak díky tomu, že ho v ústavu prostě zavrhli. Původní informace (kromě jiných zdravotních komplikací) zněla takto: levé ucho je těžká nedoslýchavost v pásmu cca 80 dcb ztráta a pravé ucho úplně hluché. Nynější přezkum zdravotního stavu je: levé ucho je zdravé a pravé ucho je nutné používání sluchadel. Bohužel, jelikož toto zjištění přišlo až nyní, je nutné počítat s trvalými následky a to v podobě mentální retardace…

Co všechno tedy s kluky musíte zdravotně řešit?

Martin, (5,5 roku)

Od ledna 2014 Martin absolvoval mnoho lékařských vyšetření tak, abychom mohli Martínka adekvátně k jeho věku a postižení řádně adaptovat do rodinného, ale i společenského života. Jak vidíte na příkladu o sluchu, různá vyšetření probíhají až do dnes a informace se mění. Martínkovi jsme vzhledem k původní informaci o těžkém poškození sluchu koupili ihned nová sluchadla tak, aby byla zajištěna možnost sluchového vnímání. Tato sluchadla v hodnotě 20.000,- Kč jsme kupovali bez žádosti o příspěvek zdravotní pojišťovny, protože jsme je potřebovali ihned. Byli jsme překvapeni a měli jsme velkou radost, když Martínek po nasazení nových sluchadel ukazoval, že slyší ptáčky, průtok vody, foukání větru, šustění listí atd. Toto nás utvrdilo, že jsme udělali dobře. Docházíme pravidelně na foniatrickou kliniku v Žitné ulici v Praze, s Martínkem jsme na této klinice absolvovali i rehabilitační pobyt pro děti, které špatně nebo vůbec nemluví. V této klinice navštěvujeme i logopedii každých 14 dnů.

Martínek má po náročných vyšetřeních potvrzen branchio-oto-renální syndrom (Melnick-Fraser syndrom). Má poškozený sluch, má ušní a krční píštěle oboustranné a poškozené (zakrslé ledviny). Pravá krční píštěl i s krční mandlí musela být operativně odstraněna z důvodu silného infektu v nemocnici v Kladně na ORL, kam pravidelně docházíme na kontroly. Co se týká poškození ledvin, docházíme na pravidelné kontroly s intervalem 6-ti měsíců na nefrologii ve FN Motol. Do 18-ti let bude muset Martínek na transplantaci ledvin, ale není jisté přesně kdy, jeho ledviny zatím svojí funkci plní a to za pomoci medikace.

Také má atopický ekzém, chodíme tedy na pravidelné kontroly. Je silný astmatik a alergik. Trpí častými respiračními obtížemi, s kterými jsme museli být 4 x od října 2014 – prosinec 2014 hospitalizováni vždy na celý týden v nemocnici, dusil se a nemohl dýchat. Ostatní potíže jako jsou nevyvinuté břišní svalstvo, nestabilní chůze a batolecí dýchání, řešíme rehabilitacemi. Jsme sledováni na prenatální klinice v Praze Ke Karlovu.

Martínek zatím nemluví, spíše vokalizuje. Jeho slovní zásoba je zatím cca 25 slov. Dle odborníků jako je např. dětský psycholog PhDr. Radek Ptáček Ph.D. je Martínek na úrovni 16-ti měsíčního dítěte, jinými slovy zatím si vše potřebuje „naposlouchat“. Bohužel již nyní je zřejmé, že některá centra v mozku nebudou fungovat tak, jak by měla. Ale nevzdáváme se!Posun je velmi pozvolný, nicméně Martínek má v současné době šťastnější období, kdy více vnímá a reaguje na celou řadu podnětů. Vnímám u něj i větší chuť učit se a poznávat.

Kryštof (7,5 roku)

Kryštof má zase zrakovou vadu. Má zúžené zorné pole na obou očích, což je důsledkem zmrazování čoček hned po narození, jinak by hrozila úplná slepota. Bohužel body vidícího spektra jsou u každého oka jinde, takže se stále učíme správně používat oči a zefektivnit tak zrakové vnímání. Ve školce má Kryštof mimo jiné i ortooptická cvičení. Na začátku po příchodu do naší rodiny bylo u Kryštofa mnoho zdravotních komplikací, ale většinu z nich již máme odstraněnou nebo eliminovanou. Bylo podezření na vadu sluchu, ale to se postupně vyloučilo. U Kryštofa byl taktéž zanedbaný vývoj pohybového aparátu, psychomotriky, hrubé i jemné motoriky, což je u ústavních dětí běžný nedostatek. Hrubá motorika ještě není zcela zvládnutá, ale to může být způsobeno rovněž zrakovou vadou. Mírné opoždění Kryštofa bude zřejmě provázet už celý život, ale mnoho věcí jsme dohnali. U Kryštofa můžeme říci, že v současné době je jeho zraková vada jedinou zdravotní vadou, ostatní vady jsme usilovným cvičením a učením zahladily.

Je paradoxně plusem, že také Vy máte těžkou zrakovou vadu? Máte lepší pochopení pro každodenní život než my, běžně vidící lidé?

Řekl bych, že mám stejné pochopení jako ostatní lidé. Možná, že mám větší pochopení a trpělivost pro zdravotní postižení. Pravdou však je, že obě děti si všimly, že špatně vidím, takže když něco hledám, snaží se pomoci a tu věc podat, nebo najít. Kryštof mi třeba zase čte čísla tramvají a autobusů… Je to občas legrace!

Slavíte výročí, od kdy s Vámi kluci jsou, jako rodinná významná data, nebo si je tatínkovsky připomínáte?

Dala jste nám inspiraci. Abych se přiznal, nikdy mě to nenapadlo. Tyto dny máme v jakési vnitřní evidenci, víme o nich, ale nijak je neslavíme.

Děkuji za milé přijetí a příjemný rozhovor.
Za rodinné prostředí a lásku Vám jistě jednou kluci poděkují i sami.
Přeji hodně trpělivosti, lásky, zdraví a pohody – prostě všeho, co každá rodina potřebuje!

Fotografie: rodinný archiv
Úvodní foto: pixabay.com

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *