Je podzim. Krásné, barevné listí pomalu opadává a podzimní deště je na zemi zbavují nádherných, různorodých tvarů a ještě je barví do pesimistické hnědé, černé a šedé barvy. Když ještě k tomu připočteme krátké dny, které bývají mnohdy ještě celé zahaleny do mlhy či nízké oblačnosti a velký nedostatek přirozeného slunečního světla, je o depresi postaráno. A protože celkové blbé náladě dopomáhá současná omezující situace, je třeba si každý den dopřát malý kousek radosti a štěstí.
Snažím se v autobuse cestou domů zachytit poslední kousíčky světla a dopřávat si výhled na krásnou, kouzelnou krajinu, kterou známe třeba z pohádkového vyprávění Josefa Lady. Líbí se mi poslední barevné lístky, které se stále snaží vzdorovat nevyhnutelnému pádu a mírně se ohýbají ve větru, obdivuji i zcela holé, rozlehlé koruny na kterých právě usedlo hejno ptáků. V dáli na stále zelené pastvině jsou vidět bělostné ovce, které při pohledu z okýnka na první pohled připomínají veliké, světlé kameny.
Za chvíli již není nic vidět a než dojedu do požadované stanice, všechnu krásu přírody přikryje stále se ztmavující temnota. Hvězdy a měsíc ještě nevyšly a kdo ví, zda dnes projeví zájem a budou se chtít z nebeské báně podívat na náš svět, ale místo světýlek na obloze lze pozorovat proudy aut, které si svítí na cestu a vypadají jako dlouhý had s milióny ohnivých, uhrančivých očí.
Těším se do tepla domova a stále se ještě usmívám z příhody, která se mi stala při nástupu do autobusu. Vlastně o nic nešlo, jen mě potěšila vděčnost jednoho starého pána.
Z důvodu práce na silnici byla již předchozího dne autobusová stanice, na které nastupuji přemístěna o několik málo metrů dále. I když je na zastávce její přesun přesně popsán a to včetně uvedení dat, od kdy do kdy bude mimo provoz, starý pán zde vyčkává na svůj spoj. „Stanice je o pár metrů přesunuta“ oznamuji. „Děkuji“ ozve se po malé chvilce, kterou muž potřeboval k rychlému zorientování, a již jdeme stejným směrem na provizorně utvořenou autobusovou stanici. Jen co se zastavím, ozývá se opětovné velké poděkování a v momentě již u stanice zastavuje autobus. Muž nastupuje, ale svou vděčnost vyjadřuje ještě jednou a poté ho již nasedá do busu, který ho zřejmě odváží k domovu. Jedna krátká věta a co udělá vděčnosti, myslím si potěšeně a za chvíli přijíždí i má linka.
Život se skládá právě z těchto malých radostí, a zároveň protože radosti není nikdy dost, a v této omezující době to platí minimálně dvojnásobně, zajímalo by mě, čím si zlepšujete náladu Vy? Co Vás potěšilo? Komu jste udělali radost? Kdo udělal radost Vám?
Já se snažím na všem najít něco pěkného, něco pozitivního a být spokojená, jak jen to jde. Je špatné se stále užírat něčím, co nejde změnit. Moc krásné je anglické přísloví: Put up, or shut up, které v překladu zní: BUĎ S TÍM NĚCO UDĚLEJ, NEBO NEPYSKUJ !
Ano, ano, mějme se rádi a přinášejme si potěšení. Stačí maličkosti, ale právě ty dělají velké věci, neb jde o lavinový efekt. Jako třeba já v práci rozbalil svačinu od ženy a v ní našel přibalenou čokoládku se srdíčkovým vzkazem, že je vyrobená z lásky pro lepší start do nového dne. A já ho hned taky měl, měl jsem úsměv na rtu a chuť poslat ho dál. Potěšit zase někoho jiného, kolegu, kolemjdoucího, děti, nebo třeba svou lásku….vím, že sem chodíváš pravidelně a MILUJI TĚ!!!
Každý den se snažím udělat jeden malý dobrý skutek – pochválim kolegyni oblečení, účes..,stejně tak na ulici nebo se alespoň na každého usměju
Jeden takový milý optimistický příběh bych v zásobě měla.
Minulý týden jsem se vracela s těžkou taškou z obchodu. Pokud jsem v něčem nepoučitelná, je to fakt, že pravidelně přeceňuju svoje síly, napěchuju tašku k prasknutí a potom ji dovleču domů na pokraji svých sil. Vždycky si říkám, zaběhnu pěšky, v lednici chybí jen kousek másla… potom si stěžuju na svou vlastní blbost. Samozřejmě, jen v duchu.
Minulý týden foukal docela silný vítr. Teď na konci listopadu už je to venku všecko studené, oškubané, a tak jsem rychle spěchala domů. Nějakým způsobem se mi z krku uvolnil šátek.
Bydlíme u boční cesty, i přes to šero a pochmurno na ní trénují vozíčkáři. Jezdí na svých tříkolkách, každá je jinak upravená, vyladěná, chlapi v nich vždycky kolem jen prosviští.
Jeden z nich na mě pískal. Bylo mi to divné. Kluci na mě už několik dekád běžně nepískají.
Přijel blíž a říká, že jsem vytratila šátek. Někde za rohem. Asi.
Při při představě, že se s tím svým nákladem na rameni budu muset vláčet za roh, který byl v tu chvíli v nedohlednu, se mi točila hlava.
Borec v tříkolce ale pronesl úžasnou větu. „Počkejte tady, já vám pro něho skočím, jsem daleko rychlejší!“
Ten kluk neměl nohy a z jeho úst to „jsem daleko rychlejší“ znělo divně a krásně současně.
Za pár minut byl zpátky i s tím nešťastným hadrem a jel dohnat kluky, co mu zatím ujeli.
Kam se hrabou moje nohy. Je rychlejší! A já mu hrozně moc přeju, ať mu to vydrží.
Tak já se umím radovat i z maličkostí. V posledních dnech, když ráno vstávám, bývá na trávě a na střechách námraza a je úplně šedivá. Pak vyjde slunce, a než jinovatka na trávě stačí roztát, pozoruji kapky, které se krásně lesknou a při mém nepatrném pohybu v nich pozoruji měnící se duhové barvy. Je to nádhera. Po posledních teplých zimách, co byly v minulých letech se toho pohledu nemůžu nabažit. Zatím u nás sníh nebyl, ale věřím, že letos se ho dočkáme. Už se těším, jak si ho užiju s vnoučkem.
A příběh přímo nemám. Ale stále malujeme s dcerou putovní kamínky. Svoje roznáším, občas se někdo ozve, že našel můj, a že měli radost. Já mám taky radost, že se našel, a že ho vyfotili a dali na FB. Když najdu já nějaký, mám velkou radost, vždy ho vyfotím a sdílím. Někdo si řekne, taková zbytečnost, ale kolikrát to nálezci spraví náladu, zlepší den. I ty, co se tady neobjeví, někdo našel, protože zmizí ze svého místa. A taky určitě dělají radost.
Zdravím všechny podzimně radující se a děkuji za Ivanku Devátou, mám ji moc ráda.