Podzimní radosti

Autor

Je podzim. Krásné, barevné listí pomalu opadává a podzimní deště je na zemi zbavují nádherných, různorodých tvarů a ještě je barví do pesimistické hnědé, černé a šedé barvy. Když ještě k tomu připočteme krátké dny, které bývají mnohdy ještě celé zahaleny do mlhy či nízké oblačnosti a velký nedostatek přirozeného slunečního světla, je o depresi postaráno. A protože celkové blbé náladě dopomáhá současná omezující situace, je třeba si každý den dopřát malý kousek radosti a štěstí.

Snažím se v autobuse cestou domů zachytit poslední kousíčky světla a dopřávat si výhled na krásnou, kouzelnou krajinu, kterou známe třeba z pohádkového vyprávění Josefa Lady. Líbí se mi poslední barevné lístky, které se stále snaží vzdorovat nevyhnutelnému pádu a mírně se ohýbají ve větru, obdivuji i zcela holé, rozlehlé koruny na kterých právě usedlo hejno ptáků. V dáli na stále zelené pastvině jsou vidět bělostné ovce, které při pohledu z okýnka na první pohled připomínají veliké, světlé kameny.

Za chvíli již není nic vidět a než dojedu do požadované stanice, všechnu krásu přírody přikryje stále se ztmavující temnota. Hvězdy a měsíc ještě nevyšly a kdo ví, zda dnes projeví zájem a budou se chtít z nebeské báně podívat na náš svět, ale místo světýlek na obloze lze pozorovat proudy aut, které si svítí na cestu a vypadají jako dlouhý had s milióny ohnivých, uhrančivých očí.

Těším se do tepla domova a stále se ještě usmívám z příhody, která se mi stala při nástupu do autobusu. Vlastně o nic nešlo, jen mě potěšila vděčnost jednoho starého pána.

Z důvodu práce na silnici byla již předchozího dne autobusová stanice, na které nastupuji přemístěna o několik málo metrů dále. I když je na zastávce její přesun přesně popsán a to včetně uvedení dat, od kdy do kdy bude mimo provoz, starý pán zde vyčkává na svůj spoj. „Stanice je o pár metrů přesunuta“ oznamuji. „Děkuji“ ozve se po malé chvilce, kterou muž potřeboval k rychlému zorientování, a již jdeme stejným směrem na provizorně utvořenou autobusovou stanici. Jen co se zastavím, ozývá se opětovné velké poděkování a v momentě již u stanice zastavuje autobus. Muž nastupuje, ale svou vděčnost vyjadřuje ještě jednou a poté ho již nasedá do busu, který ho zřejmě odváží k domovu. Jedna krátká věta a co udělá vděčnosti, myslím si potěšeně a za chvíli přijíždí i má linka.

Život se skládá právě z těchto malých radostí, a zároveň protože radosti není nikdy dost, a v této omezující době to platí minimálně dvojnásobně, zajímalo by mě, čím si zlepšujete náladu Vy? Co Vás potěšilo? Komu jste udělali radost? Kdo udělal radost Vám?

7 comments

  1. Já se snažím na všem najít něco pěkného, něco pozitivního a být spokojená, jak jen to jde. Je špatné se stále užírat něčím, co nejde změnit. Moc krásné je anglické přísloví: Put up, or shut up, které v překladu zní: BUĎ S TÍM NĚCO UDĚLEJ, NEBO NEPYSKUJ !

  2. Ano, ano, mějme se rádi a přinášejme si potěšení. Stačí maličkosti, ale právě ty dělají velké věci, neb jde o lavinový efekt. Jako třeba já v práci rozbalil svačinu od ženy a v ní našel přibalenou čokoládku se srdíčkovým vzkazem, že je vyrobená z lásky pro lepší start do nového dne. A já ho hned taky měl, měl jsem úsměv na rtu a chuť poslat ho dál. Potěšit zase někoho jiného, kolegu, kolemjdoucího, děti, nebo třeba svou lásku….vím, že sem chodíváš pravidelně a MILUJI TĚ!!!

  3. Každý den se snažím udělat jeden malý dobrý skutek – pochválim kolegyni oblečení, účes..,stejně tak na ulici nebo se alespoň na každého usměju

  4. Jeden takový milý optimistický příběh bych v zásobě měla.
    Minulý týden jsem se vracela s těžkou taškou z obchodu. Pokud jsem v něčem nepoučitelná, je to fakt, že pravidelně přeceňuju svoje síly, napěchuju tašku k prasknutí a potom ji dovleču domů na pokraji svých sil. Vždycky si říkám, zaběhnu pěšky, v lednici chybí jen kousek másla… potom si stěžuju na svou vlastní blbost. Samozřejmě, jen v duchu.
    Minulý týden foukal docela silný vítr. Teď na konci listopadu už je to venku všecko studené, oškubané, a tak jsem rychle spěchala domů. Nějakým způsobem se mi z krku uvolnil šátek.
    Bydlíme u boční cesty, i přes to šero a pochmurno na ní trénují vozíčkáři. Jezdí na svých tříkolkách, každá je jinak upravená, vyladěná, chlapi v nich vždycky kolem jen prosviští.
    Jeden z nich na mě pískal. Bylo mi to divné. Kluci na mě už několik dekád běžně nepískají.
    Přijel blíž a říká, že jsem vytratila šátek. Někde za rohem. Asi.
    Při při představě, že se s tím svým nákladem na rameni budu muset vláčet za roh, který byl v tu chvíli v nedohlednu, se mi točila hlava.
    Borec v tříkolce ale pronesl úžasnou větu. „Počkejte tady, já vám pro něho skočím, jsem daleko rychlejší!“
    Ten kluk neměl nohy a z jeho úst to „jsem daleko rychlejší“ znělo divně a krásně současně.
    Za pár minut byl zpátky i s tím nešťastným hadrem a jel dohnat kluky, co mu zatím ujeli.
    Kam se hrabou moje nohy. Je rychlejší! A já mu hrozně moc přeju, ať mu to vydrží.

  5. Tak já se umím radovat i z maličkostí. V posledních dnech, když ráno vstávám, bývá na trávě a na střechách námraza a je úplně šedivá. Pak vyjde slunce, a než jinovatka na trávě stačí roztát, pozoruji kapky, které se krásně lesknou a při mém nepatrném pohybu v nich pozoruji měnící se duhové barvy. Je to nádhera. Po posledních teplých zimách, co byly v minulých letech se toho pohledu nemůžu nabažit. Zatím u nás sníh nebyl, ale věřím, že letos se ho dočkáme. Už se těším, jak si ho užiju s vnoučkem.
    A příběh přímo nemám. Ale stále malujeme s dcerou putovní kamínky. Svoje roznáším, občas se někdo ozve, že našel můj, a že měli radost. Já mám taky radost, že se našel, a že ho vyfotili a dali na FB. Když najdu já nějaký, mám velkou radost, vždy ho vyfotím a sdílím. Někdo si řekne, taková zbytečnost, ale kolikrát to nálezci spraví náladu, zlepší den. I ty, co se tady neobjeví, někdo našel, protože zmizí ze svého místa. A taky určitě dělají radost.

Napsat komentář: randy007 Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *