Před 82 lety byly vyhlazeny Lidice. Jiří Pitín oslavil 82. narozeniny před 7 týdny. Počty jsou jasné. Ač byl vymodlené dítě, narodil se asi do nejhorší situace, jakou si lze představit. Jeho rodinu potkaly všechny druhy krutosti, které se lidických obyvatel dotkly. On jako jediný přežil. Možná aby vyprávěl? Se srdcem na dlani.
Den před…
Je devátého června 1942 a paní Blažena z Lidic je se svými dvěma dětmi na návštěvě u své starší bezdětné sestry Marie v Praze. Ta je přemlouvá, ať zůstanou na noc. Blaženka vysvětluje, že muž František přijde po noční z práce a ona mu chce připravit jídlo a přivítat ho. Vrátí se tedy domů, do Lidic.
A před rodinou je 10. červen 1942.
Den, který pro lidické úplně všechno navždy změní…
JIŘÍČEK
Stejně jako dalších šest dětí do jednoho roku měl štěstí v neštěstí. V den vyhlazení Lidic byl s matkou, sestrou Maruškou a ostatními lidickými ženami a dětmi odvezen do kladenského reálného gymnázia. Zůstali zde tři dny. Poté už mají děti starší jednoho roku (včetně sestry Marušky) a jejich matky jiný osud. U dětí do jednoho roku nacisti nebyli schopni rozeznat rasové předpoklady, neměli na ně „šablony“. Jiříček je tedy jako ostatní kojenci se svou matkou přesunutý do Malé pevnosti v Terezíně. Stráví tady poslední společné čtyři týdny. Poté je Jiříček s ostatními miminky už bez matky přemístěný nejprve do budovy techniky v Resslově ulici, pak až do konce války do kojeneckého ústavu v Praze Krči. Tyto roky jej poznamenají, kromě klasického ústavního pocitu osamocení a „nedomazlení“, jak říká pan Pitín, se s lidickými dětmi jednalo obzvlášť necitlivě.
Další štěstí v této hrůzné situaci přichází v podobě maminčiny starší sestry Marie, která má možnost Jiříčka v ústavu několikrát navštívit. Po válce si jej převezme plně do své péče. Nejprve žijí v Praze. Teta je padesátiletá, svobodná a bezdětná a najednou má plnit mateřské povinnosti pro pěkně divokého klučinu. Dnes by mi asi diagnostikovali ADHD, komentuje svoji neposednost pan Pitín. Ale zvládli to. Když bylo Jiříkovi 13 let, dostali od státu v Lidicích dům. Nebylo to snadné pro městské lidi, přizvali si k bydlení i příbuzné. Zůstal zde do roku 1967, kdy dům prodal a vrátil se do Prahy to už byl ale dospělý Jiří a pár let ženatý.
Sestra Maruška
Marušce je deset let, má o tolik mladšího brášku, protože mezitím se sourozenec dlouho nedařil, Jiříček byl vymodlené dítě. Maruška s maminkou a bráškou přijíždí 10. června do kladenského gymnázia. Zůstanou zde společně tři dny. Během nich nacisti sledují a přeměřují děti, které by byly vhodné k poněmčení. Maruška jim vhodná nepřijde. Poté ji stejně jako ostatní „nevhodné“ děti od rodiny oddělí s příslibem, že se po oddělené cestě do tábora potkají. Nikdy se už ale neuvidí. Maruška se stává jedním z dětí, které putují pryč, do Lodže. Tam ještě pár dalších dětí je vybráno k poněmčení, ona to opět není. Přesouvá se do vyhlazovacího tábora Chelmno. Brzy se bohužel stane jednou z obětí, které umírají nejděsivěji. V utemovaných nákladních autech, do kterých nacisti pustí plyn… Pojízdné plynové komory plné bezbranných dětí. Zrůdnost, kterou nelze nikdy pochopit.
Jako vzpomínku na Marušku má její bratr dodnes poklady, a to díky své tetě. Psaní z Polska s prosbou o jídlo a oblečení. Zvoneček ze sáněk a dřevěné srdíčko z pouti. Pitínovi bydleli na kopci v č.p. 92 a v zimě holčina jezdila dolů do školy na sáňkách se zvonečkem. Když už si na to cinkání přišla „velká“, dala zvoneček právě tetě Marii. Druhou vzpomínku pořídila Maruška své tetě na Matějské pouti v osudném roce 1942.
Svou sestru pan Pitín hledá a vidí v průběhu let v podobě sousedky paní Šupíkové, která je stejný ročník jako Maruška. Ale měla to štěstí v neštěstí, že na poněmčení byla vybrána a po válce byla nalezena a vrácena domů. Stejně jako měl větší štěstí v neštěstí sousedovic Pavel, úplně nejmladší lidické dítě, který se ale na rozdíl od Jiříka se svou maminkou po válce shledal. Až ve stáří Jiřímu dochází, jak sestru postrádá. Že přišel chvíli po narození o celoživotní parťačku. Ta je bohužel součástí dětského sousoší v Lidicích od Marie Uchytilové k uctění dětským obětem válek.
Maminka Blažena
S vlastními dětmi ji s ostatními ženami a dětmi odváží nacisti z Lidic, manžel ještě nedorazil domů z práce. Nebyli sbaleni, nebyli připraveni, nevěděli, co se děje. Tři dny v kladenském gymnáziu. Nevěděla, kde má muže, ale byla aspoň s dětmi. Po třech dnech jí odebírají starší dítě, desetiletou dceru Marušku. Všude kolem je pláč, strach, nejistota. Aby je uklidnili, tvrdí nacisté, že ženy a děti pojedou zvlášť, aby to bylo pro děti pohodlnější. Od té doby už Marušku nikdy neuvidí, alespoň ne opravdu. Sedmitýdenního Jiříčka jí nechají a jedou s ostatními maminkami s novorozenci do Terezína. Po měsíci jí odeberou i tohoto člena rodiny a odvezou ho také neznámo kam. Převezou ji do Ravensbrücku, kde se setká s ostatními lidickými ženami. Žádná neví, co je s dětmi ani s muži. Ani s vesnicí. Některé ženy naděje na návrat drží při životě. Jak přesně postupné strašné události na Blaženu působily se už nedozvíme. Podle některých svědeckých výpovědí blouznila, měla vidiny, viděla svého manžela, volala děti, možná vběhla do drátů, možná ji zabili nacisti. Víme jistě jen to, že zemřela v prosinci 1944.
Tatínek František
Nečekal ho osud většiny lidických mužů. Pracoval totiž v Poldovce, kde vyzdíval vysoké pece a měl zrovna noční směnu. Když se ráno dozvěděl, co se v Lidicích stalo, odjel nejprve k příbuzným do Hostouně. Aby je neohrozil, odešel a ukrýval se v lesích u Unhoště. Když oslovil hajného Černého a požádal ho o výměnu potravinových lístků za chleba, nedočkal se pomoci, ale zrady. Byl udán na gestapo, dopaden, odvezen na kobyliskou střelnici. Tam byl s dalšími lidickými občany popraven dne 16. června 1942.
Strýc a prarodiče
Osudu většiny lidických mužů neunikl Jiřího strýc Josef. Ačkoliv slovo „mužů“ není úplně na místě, protože se jednalo i o chlapce nad 15 let. U Horákova statku všechny muže nacisti vyrovnali a postříleli. Dědeček zemřel ještě před válkou. Jinak by ho čekal osud lidických mužů jako Josefa. Babička Marie byla zavražděna v Osvětimi v roce 1943. Pokud žena nemohla pracovat a nebyla přínosná pro Říši, stala se okamžitě nepotřebnou. Nacistická zvěrstva neznají mezí.
Teta Marie
Objevila se vlastně už před začátkem tragédie, když den před vyhlazením Lidic zvala sestru, aby s dětmi v Praze zůstala. Jistě ji jako nikoho jiného nenapadlo, co všechny druhý den čeká. Ani ji nenapadlo, že se za pár let poté bude o Jiříčka jako jediná nejbližší příbuzná starat jako o vlastního syna. Změnila i svůj život, aby chlapec zůstal v rodině. V dětství do Lidic doprovázela Jiříčka na vzpomínkové akce, ten jen letmo vnímal, že se o něm mluví jako o „lidickém dítěti“. O tom, jak moc si Jiříčka zamilovala, svědčí mimo jiné dva malé příběhy z jejich společného soužití. Jedním byla chvíle, kdy přišla nabídka od přítelkyně Jana Masaryka, že by chlapce odvezla do Ameriky a postarala se o něj. Rodinné pouto ale bylo příliš silné. A také chvilky konečné, které jsou často emotivně nejsilnější svědčí o tom, že ho brala jako své vlastní dítě. Když v sedmdesátých letech umírala, volala právě Jiříčkovo jméno.
JIŘÍ
Dnes Jiří Pitín žije zpátky v Lidicích, letos se nastěhoval do místního střediska Oáza. Posledních patnáct let jezdí na besedy, dává rozhovory. Stejně jako celý život si chodí povídat mezi lidi, vyhledává společnost. Nejvíce mu záleží na tom, aby dětem předal dvě témata, prvním jsou Lidice a druhým Děti a válka. Vysvětluje, že při besedách nejde jen o slova, ale zapamatovatelné pro děti jsou i předměty. A tak bere na besedy i svoje vlastní poklady. Jak pamětní medaili, sošku ze sousoší či lidické knížky, tak jeho jediné fyzické vzpomínky na svou rodinu. Zvonečkem od sestry zahajuje každou akci.
Vysvětluje mi, co považuje u vyprávění za důležité, jaké „triky“ na zaujetí dětí používá. Je vidět, že ho setkávání opravdu těší a smysl takto stráveného času ho naplňuje. Jsem zvědavá i na jeho chvilky o samotě. Má rád hudbu a hned mi nabízí vstup do svého světa. Pouští Carlose Santanu, zavírá oči a popisuje poušť, velbloudy a karavanu, ač je na vlastní oči nikdy neviděl. Myslím, že žít v jiné době, byl by to skvělý herec. Na první pohled bavič, ale vidím ho i ve vážných rolích, protože i pro tuto polohu má v srdci a duši svoje místo.
Když dojdeme k otázce oblíbeného jídla, odpovídá: „Já sním všechno, po válce jsem zvyklej.“ Poté mu zasvítí oči, protože mu téma připomene vzpomínku na rýmovaný popěvek, který si oblíbil. Používá ho směrem ke kuchařkám až do současnosti, když například ve školní jídelně dostane po besedě obědovou porci, zanotuje: „Vzdáváme Vám díky – za Vaše knedlíky“. Usmívá se, umí si v životě najít hravost a veselost.
Za úsměvy a vtípky je samozřejmě skrytá i velká bolest. Ta se objeví v několika momentech vzpomínání během našeho rozhovoru. Někdy vzpomíná na to, že vlastně neměl jako malé dítě hračky. I proto si například hýčká svého 62 let starého hadrového pejska. Ne každý by ustál tak těžký osud, a už vůbec ne s úsměvem. Mnohý by chtěl úplně zapomenout. Ale pan Pitín si jej pravidelně připomíná, jak sám říká, dělá to pro děti, pro jejich budoucnost. Protože jeho vyprávění těžko některé dítě (ale i dospělý) zapomene. A věří, že to pak některé i povypráví doma…
Dobře ví, že s posledním pamětníkem odejde nejsilnější vliv na novou generaci. A považuje proto vyprávění za svůj mravní úkol. Loučíme se po téměř čtyřhodinovém setkání, které bylo plné emocí. Pan Pitín je jich plný a opravdu je umí předávat dál. Když se po pár týdnech potkáváme na Děkovném koncertu pro Lidice, radostně se zdravíme a já se cítím velmi poctěna, že jsem byla jednou z těch, kterým své emoce předal.
Děkuji za rozhovor i touto cestou.
Předchozí lidické příběhy najdete ZDE.
Fotografie: Tereza Cimburková