K letošnímu lidickému rozhovoru mě inspirovala zpráva o výpravě do Brém. Tematický zájezd napříč generacemi pořádá obec Lidice ve spolupráci se spolkem Lidice Memory a Memento Lidice každoročně. A povídání se současným lidickým místostarostou Tomášem Skálou nás nakonec nezavede jen do Brém. Opět uvidíme, jak je místo, které mělo být podle fašistických plánů smazáno z map, naopak známé, spolupracující a aktivní po světě.
Představte nám, prosím, Váš rodinný příběh. Jak jste se sžili s Lidicemi?
Můj tatínek (nar. 1937) pocházel z nedalekého Buštěhradu a maminka z Motyčína u Kladna. Přímou vazbu na Lidice neměli, tatínek si zničení Lidic pamatoval z vyprávění jeho rodičů, v době Lidické tragédie mu bylo 5 let. Moje maminka se narodila v červenci 1942, tedy měsíc po zničení obce a tatínek jí občas žertem říkával, že je stará jako Lidice. Rodiče žili na Buštěhradě, kde vychovávali svého prvního potomka, mého staršího bratra. Po válce byla díky sbírce sira Barnetta Strosse z hornického města Stoke on Trent zahájena výstavba nových Lidic. Každý přeživší měl dostat svůj dům. Postupně se do Lidic vraceli přeživší Lidické ženy a také některé děti, které měli to štěstí, že přežili.
Základní kámen byl položen v červnu 1947, je umístěn na budově obecního úřadu. V roce 1967 již byl v Lidicích znám osud oněch 88 dětí, kteří nalezli smrt v plynových autech v Chelmnu nad Nerem. Bylo bohužel téměř jisté, že už se další potomek z původních Lidic domů nevrátí a „připravené“ stavební pozemky byly prodány s podmínkou, že výstavba nových domů bude postavena podle stejných plánů, jako dosud. Rodiče tehdy čekali dalšího potomka (moji sestru) a v nových Lidicích se jim velmi líbilo a pozemek si zde koupili. Možná je to symbolické, ale náš dům byl první, který zde byl postaven po téměř 20 letech od dokončení posledního domu.
Rodina Skálová a Říhová (1977)
Rodiče se zde velmi rychle adaptovali, táta hrál za Lidice fotbal, později dělal předsedu oddílu Sokol Lidice. Po sametové revoluci se stal členem obecního zastupitelstva a později starostou. Bohužel zemřel předčasné v roce 1997. Já jsem se v Lidicích narodil v roce 1976. O dění v obci jsem se odmala zajímal. Nevím, zda to bylo tím, že byl táta starostou nebo nikoliv, ale v roce 2006 jsem kandidoval úspěšně do obecního zastupitelstva, kde působím jako místostarosta dodnes.
Tomáš Skála s otcem (1977 a 1984)
Jak se měnily Lidice po roce 1989?
Po Sametové revoluci nastaly v Lidicích krušné časy. V očích veřejnosti byly často spojovány s komunistickou propagandou a lidé sem přestávali jezdit. Díky velkému úsilí tehdejších členů Obecního zastupitelstva ve spolupráci s přeživšími lidickými ženami a dětmi v čele s panem Pavlem Horešovským organizovali doslova „na koleni“ Pietní vzpomínku na lidické mučedníky.
Postupem času bylo jasné, že obec (tehdy s cca 500 obyvateli) nezvládne personálně ani finančně údržbu areálu pietního území a Růžového sadu. Tátovi, jako tehdejšímu starostovi, se podařilo oslovit Ministra kultury Pavla Dostála a Premiéra Miloše Zemana a ti slíbili pomoc. Chvilku to trvalo, ale pomoc se opravdu dostavila. V roce 2000 byl zřízen Památník Lidice jako samostatná příspěvková organizace Ministerstva kultury. První ředitelkou se stala paní Marie Tělupilová, která začala úzce spolupracovat s Obecním zastupitelstvem a Lidice začali opět vzkvétat.
Dodnes Památník Lidice organizuje ve spolupráci s obecním zastupitelstvem mnoho akcí během roku, které se Lidického tématu dotýkají. jedná se o mnoho výstav, vernisáží či soutěží. Z velkých akcí bych asi vypíchnul Mezinárodní výtvarnou výstavu, letos se jedná již o 54 ročník, tentokrát na téma „Kniha“.
Hlavní vzpomínkovou akcí je samozřejmě Pietní vzpomínka (letos v sobotu 13.června). Jednou z nejdojemnějších akcí je podle mě „Malá pietní vzpomínka“ na Kladně v budově gymnázia, kde lidické matky strávily poslední 3 dny se svými dětmi, než jim byly násilím odebrány. Většina z nich se s nimi již nikdy nesetkala. Když jsem se této pietní vzpomínky zúčastnil poprvé, nechápal jsem přesně, co se právě odehrává. Všechny ženy, případně další rodinní příslušníci, se rozestoupili v tělocvičně gymnázia a položili na zem květiny. Chvilku postávali na místě s hlavou skloněnou, a poté mlčky místnost opustili. Vše se odehrálo za naprostého ticha. Pak mi bylo vysvětleno, že se lidické ženy takto v myšlenkách vracely na místa, kde byli se svými dětmi naposled. Bohužel před dvěma lety zemřela poslední lidická žena, paní Jaroslava Skleničková. I přesto však tato pietní vzpomínka neskončila a v této tradici tichého vzpomínání pokračují další generace lidických rodin.
Kromě těchto „velkých akcí“ pořádáme i menší setkávání na výročí Dne vítězství, republiky nebo veteránů.
Nevím, nakolik velká je to akce, ale před pár týdny jste se vrátili ze zajímavé cesty do Brém. Jak tato spolupráce vznikla?
Lidice a hansovní město Brémy pojí spolupráce, myslím, že mohu říci přátelství, již více jak 30 let. V roce 1993 byla tehdejší lidická mládež pozvána do města Brémy na severu Německa. Tomuto výletu předcházela v Lidicích návštěva Dr. Ernesta Uhla, pastora Evangelické církve. Jeho uchvátil příběh Lidic natolik, že se tomuto tématu věnoval celý život. Právě on položil základní kámen spolupráce a přátelství mezi naší obcí a městem Bremen (Brémy).
První výlet probíhal tak, že z Lidic byl vypraven autobus s cca 25 dětmi ve věku 12-17 let. První rok jsme bydleli v rodinách a následující rok pak přijela mládež z Brém naopak do Lidic a bydleli v našich rodinách. Pan doktor Uhl a manželé Thorsten a Blanka Nix doprovázeli Brémskou mládež do Lidic a naši výpravu většinou vedli moji rodiče, později moje sestra Jana Procházková a paní Marie Štrougalová z Lidic. Poslední taková výměna mládeže proběhla myslím v roce 2000. Většina mých vrstevníků ale na tyto výměnné pobyty ráda vzpomíná. Pan doktor Uhl ale nepřestal do Lidic jezdit a spolupráce pokračovala i nadále.
Lidická výprava u Památníku Lidice v centru města Brémy
Podařilo se mu uspořádat finanční sbírku ve své farnosti a tu věnoval v Lidicích na výstavbu domu Oáza, kde bydlí naši senioři a je zde také místo na setkávání a vysvěcená ekumenická kaple. Pan doktor Uhl také každý rok jezdil do Lidic na pietní vzpomínku, naposledy zde byl i přes svůj pokročilý věk v roce 2022, přibližně čtyři měsíce poté zemřel v den svých 90. narozenin. Dlužno dodat, že za svojí neúnavnou spolupráci a šíření historie obce Lidice byl držitelem četného občanství naší obce.
A letošní cesta do Brém byla jedním z každoročních zájezdů, jak probíhala?
Obec Lidice ve spolupráci se spolkem Lidice Memory pořádá každoročně zájezdy napříč generacemi na místa spojená s tématem Lidic. Společně jsme navštívili například Ravensbruck, Mauthausen, Chelmno nad Nerem či Osvětim. Tímto způsobem se spolek Lidice Memory prostřednictvím vyprávění pamětníků či jejich potomků snaží přiblížit a předávat historickou pravdu a vzpomínky na příběhy konkrétních rodin a obyvatel původní obce Lidice.
Letos jsme naplánovali cestu právě do německého města Brémy. Ubytováni jsme byli v Centru mládeže, nazvaném Lidice Haus. Tento dům nese jméno naší obce a uvnitř je trvalá připomínka příběhu o naší obci. Každý návštěvník se díky tomu dozví, proč tento dům nese právě jméno Lidice Haus. Na zahradě je také zasazen štěp z lidické hrušně, která v původních Lidicích přežila vyhlazení obce.
Navštívili jsme historickou část města, včetně čtvrti Schnoor, jejíž malá část zůstala nedotčena po bombardování v závěru druhé světové války. Zapálili jsme svíčku z Lidic v parku v centru města, kde se nachází socha a památník postavený jako připomínka obce Lidice. Také jsme zastavili v bunkru Valentin, kde se v závěru války měly stavět ponorky. Nacisté naštěstí nestihli megalomanský projekt dokončit a zůstává tu jako připomínka obětem, kteří zde zemřeli při stavbě tohoto betonového kolosu.
Abychom nenavštěvovali jen smutná místa, pro odlehčení jsme byli na exkurzi bundesligového stadionu Werderu Bremen a v zábavném parku Soltau. Do parku jsme mimochodem jezdili už my před cca 35 lety!
Nezapomněli jsme také navštívit kostel ve farnosti Bockhorn, kde působil Dr. Ernst Uhl, setkali se s jeho následníky a dětmi. Společně jsme navštívili hřbitov a u hrobu pana Uhla a jeho ženy Sabine jsme uctili jejich památku položením růží a zapálením svíček z Lidic.
Zároveň jsme se s přáteli z Brém domluvili, že je možná ten správný čas navázat na předchozí výměnné pobyty a pokračovat v tradici. Uvidíme, co přinese čas. Jisté je, že přátelé z Brém včetně dětí pana doktora Uhla přijedou v červnu na Pietní vzpomínku do Lidic.
Moc děkuji za rozhovor i převzetí štafety péče o lidickou vzpomínku.
Dům, do kterého se Skálovi jako první „nepůvodní obyvatelé původních Lidic“ nastěhovali, byla pojmenována Oradourská. Měla jsem potřebu zapátrat, odkud název pochází. Tušila jsem, že jeho zvolení nebude náhodné. A samozřejmě nebylo.
Děsivě podobný osud českých Lidic a francouzského Oradour
Obě obce jsou celosvětovými symboly nacistických zvěrstev na civilním obyvatelstvu. Obě tragédie se odehrály ve stejný den – 10. června (Lidice v roce 1942, Oradour v roce 1944 – 642 obětí). Základní paralely obou tragédií jsou děsivé, ale skutečné.
Záminka: Nacisté vyhladili obě obce pod falešnou záminkou, ačkoliv se v nich žádní odbojáři ani atentátníci nenacházeli.
Průběh masakru: Muži byli zastřeleni na místě, ženy a děti byly od mužů odděleni a – v Lidicích odvlečeni do koncentračních táborů, v Oradouru upáleni v kostele (461 žen a dětí uvězněných uvnitř, nejmladšímu z nich bylo osm dní).
Hlavní rozdíl pak spočívá v dnešní podobě paměti. Zatímco Lidice byly po válce znovu vystavěny opodál a původní místo je pietním parkem, ruiny Oradour-sur-Glane zůstaly zachovány v původním stavu jako trvalé memento. (ODKAZ NA ČLÁNEK)
Všechny naše lidické články najdete ZDE.