Za novým úsměvem 1/2

Autor

Paní Hanu Broulíkovou, ženu plnou energie a optimismu, jsem potkala na Facebooku. Nabízí přes „své“ občanské sdružení informace (nejen) o možnostech léčby rozštěpu obličeje ve spolupráci s Fakultní nemocnicí Královské Vinohrady v Praze. Paní Broulíková mi ráda poskytla rozhovor, jelikož je jejím přáním, aby se informace a pomoc dostala k co největšímu počtu potřebných rodin a její občanské sdružení vešlo ve známost široké veřejnosti. Pojďme se podívat nejprve Za jejím rodinným novým úsměvem.

Jaký je váš osobní příběh, který k založení občanského sdružení vedl?

Mám tři krásné a zdravé dcery. První dvě dcery se narodily po bezproblémovém těhotenství jako čtyřkiloví cvalíci, a protože nám celý svůj život dělaly jenom radost, rozhodli jsem se s manželem přivést na svět ještě jedno pohodové dítě. Když jsem otěhotněla, bylo mi „už“ 36 let, navíc výsledky krevních testů také nebyly optimální, takže jsem musela podstoupit vyšetření plodové vody. Ty naštěstí ukázaly, že se můžeme těšit na další zdravou holčičku. O to více nás šokoval výsledek běžného UZV vyšetření ve 20.tt, na kterém pan doktor rozštěp rozpoznal. Podstoupila jsem vyšetření magnetickou rezonancí, které potvrdilo diagnózu jednostranného celkového rozštěpu, který ale je slučitelný se životem. Musela jsem se rozhodnout, jestli své dítě chci. Rozhodování trvalo celou věčnost. Asi setinu vteřiny.

Hospitalizovali mě v motolské nemocnici ve 38.tt., aby mou holčičku mohl pan doktor Borský (plastický chirurg KPCH FNKV) ihned po narození operovat. O možnosti časné operace rozštěpu jsem se dozvěděla na konzultaci u pana doktora ještě v těhotenství. Karlička se narodila se 17. března pár minut před půlnocí. Když mi ji dali ještě ulepenou a tak zvláštně voňavou, umyla jsem ji slzami. Bylo to mnohem horší, než jsem si rozštěp představovala. Místo čárky jsem zjistila, že pod nosánkem má hubičku vlastně úplně nehotovou, nosánek plochý, jazýčkem si v té škvírce šmrdlala, dívala se na mě, já na ni, plakala jsem a nechala v sobě růst lásku, která nemá hranice. Myslela jsem na manžela, který vůbec netušil, že má další dceru, myslela jsem na dcerky, myslela jsem na pana doktora Borského, jestli mé holčičce opravdu bude moci pomoct a jak to vlastně udělá. Zůstaly jsme samy na ztichlém porodním sále, kde kromě nás dvou a personálu nikdo nebyl a vychutnávaly jsme si chvíli, která patřila jenom mamince a miminku. Už tam mi říkala svýma očima, že nikdy nebudu litovat. Byla taková tlusťoučká, ustaraná, mlela tou otevřenou hubičkou a já jsem nemohla uvěřit tomu, že už je tady se mnou.

Svou první operaci přestála Karlička, když jí byly tři dny. Když jsem jí pak viděla, bylo to takové ptáčátko malinké zahadičkované, ale pusinku měla zpravenou. Měla pusinku do srdíčka, přesně jak pan doktor slíbil před operací. Má tu nejsladší a nejkrásnější pusinku na světě.

Jaká je Karlička dnes?

Od těchto chvil uběhly skoro dva roky. Karlička je zdravá jako řípa, nádherná, trpělivá, šikovná holčička. Jizvička nad rtíkem je sotva znatelná a i když má nosánek dejme tomu jako knoflík (malinký knoflíček to není), je strašně roztomilá… Nikdy jsem nezapomněla na nejdůležitější lidi, kteří se „podepsali“ na mém těhotenství a na jejím uzdravování. Velmi často myslím na pana doktora Borského. Když se dívám na andělskou tvář toho děťátka, když mě dojímá její krása a když si dokola vracím slova o tom, jak jí ušil pusinku do srdíčka. Vím, že asi existují i riskantnější zákroky, ale tento případ není o tom, jak dalece byla operace náročná, je to o lidském přístupu, o pokoře, o naplnění nejkřehčího snu být šťastnou maminkou zdravého dítěte. O tom, že když se už bojíte, že ten sen je pryč a že vás čeká jenom trápení a starosti, přijde někdo a ten sen vám vrátí ani se u toho netváří jako spasitel. Člověk tím získá navíc dar toho, že si byl nucen uvědomit, o co málem přišel. Zcela jinak si dnes vážím každého dne, každé chvilky s malou Karličkou, každého jejího úspěchu a nové dovednosti. Rodina prožívá veliké štěstí – jsme spolu, jsme zdraví a velmi se milujeme.

Co je na péči o Karličku pro vás nejtěžší?

Nejtěžší je asi setkání s necitelností nebo hloupostí. Stalo se mi, že se sestřička na pohotovosti, kam jsem přišla se skoro roční Karličkou v horečkách, zeptala, jak je možné, že na ten rozštěp lékaři v těhotenství nepřišli včas. Včas na ukončení těhotenství. To se prostě maminkám neříká. Takových setkání jsem prožila několik.

Čím vás naposledy nejmladší dcerka rozesmála? Budou jí dva roky, to už je s ní jistě legrace. Jak vychází se sestrami?

Sestřičky Karličku naprosto bezostyšně rozmazlují, takže již teď má rodinné opratě ten malý špunt pevně v rukách. Všechno se kolem ní točí, strašně moc ji milujeme, ale u ní to ani nejde jinak. Je to nádherné, roztomilé dítě a každý den s ní je jedinečný. Bohužel má teď trochu „hygienicky náročnější“ období, takže jakmile si zaplní plíny, ihned se svléká a jejich obsah podrobuje zkoumání. V tomto směru má velkou fantazii, takže její tvoření je někdy na hranici, kdy člověka rozesměje nebo rozpláče. Na druhou stranu jako maminka třetího dítěte a zejména jako starší maminka třetího dítěte jsem už hodně povznesená, takže drobné nehody nevnímám tak negativně. Karlička vnesla do naší rodiny kouzlo, které přinese jenom malé dítě, a protože jsme se o ni moc báli, o to víc si její přítomnosti vážíme. Karlička nám přinesla mnoho darů, dar pokory je asi ten nejvzácnější.

Děkuji za rozhovor a Karličce k brzkým narozeninám přejeme Jen to nejlepší!

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

V pokračování rozhovoru se dozvíte podrobnosti o občanském sdružení Za novým úsměvem. O jeho vzniku, proč a čím pomáhá, s kým spolupracuje.

Více na http://www.zanovymusmevem.cz

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na