Lichtenštejnsko – Balzers

Autor

Letní prázdniny skončily. Červenec a srpen jsou již nenávratně za námi. Utekly jako voda v potoce. Odnesl je čas.  Koneckonců jako každý rok se mi zdá, že právě tyto dva úžasné měsíce vždy zmizí a ztratí se z dohledu hrozně rychle, odejdou závratnou někdy skoro až nepovolenou rychlostí kamsi do ztracena, někam, kam se už nikdo nikdy nemůže vrátit a nám zůstanou pouhé vzpomínky.

My jsme letos v srpnu navštívili Lichtenštejnsko. Přesněji řečeno Lichtenštejnské knížectví. Oficiálním názvem Fürstentum Liechtenstein. Již poněkolikáté. I když je i Lichtenštejnsku kemp (jeden, víc jsme jich tam nenašli a Vám se to asi také nepodaří), rozhodli jsme se pro změnu a ubytovali se v kempu v rakouském městě Feldkirch, ležícím v těsné blízkosti nejen s Lichtenštejnskem, ale také se Švýcarskem.

Hned první den jsme vyrazili na procházku po široké, pohodlné a rovinné cestě, která nás vedla nádhernou přírodní rezervaci a dovedla nás až k těsným hranicím se Švýcarskem, k řece Rýn, která letos, minimálně v námi spatřitelném úseku, neoplývá množstvím vody. Bohužel nedostatek vody, a to nejen v Rýnu a s tím spojené problémy převážně v lodní dopravě, potvrzují i různé oficiální zprávy.

Druhý den frčíme do Lichtenštejnska, konkrétně do města Balzers. Toužíme spatřit zámek Gutenberg a přilehlou růžovou zahradu. Již kousek od hranic začnou bláznit telefony. Chvíli nás vítají v Lichtenštejnsku, za chvilku, a to, aniž bychom přejeli další hranice, se podle telefonního operátora nacházíme ve Švýcarsku. Po nějaké chvíli zprávy ustávají a kdybychom se chtěli řídit jejich informacemi, tak se část rodiny jedoucí jednom osobním automobilu nachází v Lichtenštejnsku a druhá ve Švýcarsku.

Parkujeme a procházíme vzhůru cestou lemovanou vinicí se sladce vypadajícími dozrávajícími plody vinné révy. Prohlížíme nádvoří zámku a kocháme se výhledem do krajiny. Růžová zahrada je však uzavřená. Jak vychází najevo později, vstup do ní je možný pouze v neděli. Scházíme ke kostelu cestou, kolem které tu a tam nacházíme tabulku s místní pověstí. Dočítáme se o zakleté krásné panně, kterou švarný hoch nedokázal vysvobodit a musí tedy dalších tři sta let čekat, zda bude někdo jiný šikovnější. Škoda jen, že této pohádkové pověsti nebyl poznamenám i rok. Co kdybychom se tu nachomýtli přesně v tu pravou chvíli?

Jak se přibližujeme ke kostelu s hřbitovem stávají se tabulky strašidelnějšími. To ten hřbitov přímo vybízí k pověstem s duchy.  A tak se tu dozvídáme o jednom nočním cestujícím, kterému se zjevil průvod duchů. Nebylo úniku a dotyčný s nimi musel jít až k hřbitovu, kde se neživí vypařili a vyčerpaný žijící si mohl jít konečně po děsivém zážitku odpočinout. A podle dalších uvedených zarámovaných tabulích prý nebyl jediný, komu se tak poštěstilo, nebo, to podle úhlu pohledu každého zvlášť, je to právě naopak, měl smůlu.

Nám se poštěstilo. Ne nemyslím, že bychom viděli ducha, ale užili jsme si krásný, prosluněný den v nádherné, a to nejen přírodní scenérii.

One comment

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *