Tohle je život. Nepřipravený cestovatel Franta pro Rodina21.cz

Nedávno jsem ve virtuálním světě narazila na „nepřipravené cestovatele“ Frantu a jeho kamaráda Andreu. Před nějakým tím pátkem spolu začali cestovat po světě. Začala jsem číst jednotlivé příspěvky a moc se mi líbily. Tohle jsou Frantovy důvody, kvůli kterým cestuje: „Abych si mohl stoupnout na místa, kam se postavily už miliardy turistů. Abych ochutnal stovky jídel, která způsobí buď zvracení, nebo průjem. Abych vyfotil tisíce fotek, na které se nikdo nikdy nepodívá.“ Smích, hořkost, skrytý pláč … směs emocí, které bych nečekala, že nějaký muž veřejně vysloví. Dnes už Franta cestuje sám, Andrea zůstal v Thajsku a dělá si tam kurz instruktora potápění, pak se chce vrátit do Evropy. A co Franta? Sama jsem zvědavá, jak tento rozhovor dopadne. A vy?

Dobrý den, Franto, jaký byl výlet na dno sopky Krakatoa?

Perfektní. Trochu komplikovaný šestihodinovou plavbou v rybářské loďce, se kterou obří vlny celou dobu házely nahoru a dolů, takže jsem si při každém pádu připadal jako na horské dráze. Dovnitř sopky jsem se ale nedostal. Jen těsně pod vrchol. I tam už bylo pěkně horko a za chvíli by se nám asi začaly tavit boty. Sopka taky občas plive chuchvalce lávy a kameny velikosti lidské hlavy, takže by to prý bylo příliš nebezpečné. A já zrovna dostal ten hloupý nápad, zkusit ještě trochu žít. Na zpáteční cestě jsem pak zapomněl, že jsem kousek od rovníku, a přestože cestuju už 15 měsíců, stehna ještě nemám opálená. Tak jsem si z toho navíc odnesl popáleniny tak jedenapůltého stupně.

Začněme od začátku, jak Vás napadlo vydat se na cestu kolem světa? Co jste si od toho sliboval?

Před 5 lety jsem se cítil trochu vyhořelý v práci a odjel jsem na půl roku cestovat po Himalájích a Thajsku. Po návratu jsem měl být zodpovědný za jeden velký projekt, ale ten byl nakonec zrušen. Řekl jsem si, že bych ještě někam mohl zajet. Neměl jsem rodinu ani závazky, o které bych se musel starat. Neměl jsem práci, ve které bych byl nepostradatelný. A neměl jsem hypotéku ani jiné dluhy. Řekl jsem si, že takováhle situace nastává možná naposledy v mém životě. Až se vrátím, najdu si nějakou dlouhodobou práci, kde pak budu potřebný. Když bude s kým, možná založím rodinu. No a těm půjčkám se radši zkusím vyhnout.

Jednu prosincovou noc roku 2007 jsem strávil na internetu hledáním cíle pro cestu. Narazil jsem na stránky letenek kolem světa a zjistil, že jsou relativně hrozně levné. Podle počtu zastávek stály od 60,000 do 100,000 Kč. Kolem celého světa. Omezeny byly jen časem – celá cesta se musela stihnout za 365 dnů. Začal jsem plánovat zastávky a zjistil, že rok je vlastně hrozně krátká doba. A že buď člověk navštíví několik zemí pořádně, nebo hodně zemí jen tak na skok. Tak se zrodila myšlenka cesty kolem světa téměř bez létání. Na delší dobu. První inspiraci jsem našel na stránkách www.ecesty.cz/cestopisy/1998cks/index.htm Davida Kučery, který byl asi prvním Čechem v novodobé historii, co veřejně cestu kolem světa uskutečnil.

Nesliboval jsem si od toho víceméně nic. Jen mi to připadalo dostatečně zajímavé a výjimečné. Jak život vychýlit z narýsovaných kolejí jiným směrem. Rozšířit si obzory. Naučit se věci vidět z jiného úhlu. Sebrat se a jet. A pak se klidně do těch kolejí zase vrátit. Pokud mi to bude stát za to. Trochu nezodpovědné. Ale takové věci dělám rád. A až bude s batohem kolem světa cestovat 10 Čechů ze 100, už to dělat nebudu.

Byla to cesta za poznáním nebo útěk z „oblekové reality“? A jak to bylo u Vašeho kamaráda?

Asi ani jedno ani druhé. Anebo obojí. Z oblekové reality jsem byl v té době už dostatečně utečený. Utéct ještě trochu víc ale nikdy nezaškodí. A za poznáním? Každá cesta je nakonec cesta za poznáním. Poznáním světa okolo i sebe sama. Ale hlavní motiv byl pro mne ten pocit, že mám asi poslední příležitost něco tak velkého uskutečnit. Tak proč do toho nejít?

Andreu coby Itala pracujícího v Praze přestala bavit práce v naší firmě a chtěl jít jinam. Protože jsme byli dobří kamarádi, říkal jsem mu: „Přece nechceš vyměnit jednu otravnou a nudnou práci za stejnou v jiné firmě. Pojeď radši se mnou.“ A on po chvilce přemýšlení souhlasil. Pak jsme se přes rok chystali, plánovali podrobnosti a nakonec v prosinci 2009 vyrazili.

Každá cesta má svoji cenu, jaká byla ta Vaše?

V době odjezdu asi žádná. Byla to ta správná věc ve správnou chvíli. Just in time. Možná jsem se mohl vrátit domů po roce cesty, to je po Africe. Můj život by se pak ubíral podle osvědčeného scénáře. Auto, dovolená v Jugoslávii, první dítě, další dovolená v Jugoslávii, druhé dítě. A pak už jen samá pozitiva a sociální jistoty. O to jsem teď přišel. A nevím, co bude dál. To je asi ta cena.

Co byl Váš nejhorší a nejlepší zážitek?

Když se nás lidé ptají, která země se nám líbila nejméně, shodně s Andreou uvádíme Jižní Afriku. Je to země, kde se nečernošské obyvatelstvo bojí o život. Musí žít v ghettech mimo centra měst, protože ta jsou okupována černošskými gangy. Nám s Andreou se tam naštěstí nic nestalo. Ale mluvili jsme s hodně lidmi, kterým ano.

Náš osobní nejdrsnější zážitek asi bylo překročení hranice z Ugandy do Keni, přes vrchol hory Mt. Elgon v Africe. Byl to několikadenní vyčerpávající trek s ozbrojenými rangery jako doprovodem. V den přechodu hranice kráterem ve výšce přes 4000 m celý den pršelo a já hned na začátku uklouzl na kamenu a spadl i s batohem do řeky. V té chvíli mi přestal vadit hustý déšť. Po několika hodinách mi zase vadit začal. Táhli jsme těžké náklady, byli naprosto vyčerpaní a museli stoupat na okraj kráteru na keňské straně. A to nejhorší nás teprve čekalo. Cesta dolů do údolí koryty potoků za hustého deště. Chůze po kluzkých trsech trávy, ze kterých jsme každou chvíli skluzem padali do potoka. Jen zázrakem jsme si neodnesli žádná svalová zranění.

Když nás dovedli k vojenskému džípu, který nás měl z tohoto pekla odvézt do bezpečí, sáhli jsme si zase na dno psychických sil. Následující 3 hodiny s námi totiž džíp stále za hustého deště smykem klouzal do údolí po metrové vrstvě bahna na krajích srázů a my se neustále báli o život. Často jsme jeli celé minuty opřeni o stráň v náklonu 45 stupňů a železnou konstrukcí korby jsme rašplovali hlínu, kameny i stromy. Celou dobu jsme se na korbě džípu křečovitě drželi železné konstrukce, abychom nevypadli ven. Plachta, která konstrukci zakrývala, nás částečně chránila před deštěm, ale zadržovala bahno, které nám pak v zatáčkách spolu s vodou vylévala na hlavy. To byl nezapomenutelný zážitek. Tenkrát to bylo šílené, ale s odstupem to bylo geniální.

Jinak máme nádherné zkušenosti s tím, když nás v nějaké neobvyklé zemi pozvou lidé k sobě domů. To se nám s Andreou stalo v Iránu o vánočních svátcích a bylo to skvělé. Mně se to stalo minulý týden v Indonésii. Když to je „pravý“ místní obyvatel moc nedotčený západní kulturou, je to zážitek. V případě coachsurfingu to takové není, protože jste jen další člověk v dlouhé řadě.

Co bylo na Vaší meditaci v budhistickém chrámu nejtežší? Myšlenky, přítomnost? Našel jste odpovědi na svoje otázky, se kterými jste tam šel?

Já jsem tam nejel meditovat. Jel jsem si tam v klidu a tichu vyřídit otevřené záležitosti se světem. V duchu poprosit za odpuštění všechny, kterým jsem kdy ublížil, a pokusit se odpustit těm, kteří ublížili mně. A pak vidět, k čemu tím dojdu. Byl jsem v tom klášteře už podruhé. Poprvé, před čtyřmi lety, jsem se meditace účastnil. Když člověk s meditací začíná, vždy jsou tím největším nepřítelem myšlenky. A protože mám hrozně nedisciplinovanou, nespoutanou a docela tvůrčí mysl, moc meditace z toho nevzešlo. Zvlášť když ji nijak spoutávat nechci.

Každá cesta má svůj konec, budete cestovat dál, nebo se vrátíte do původního zaměstnání?

Původní zaměstnání je asi špatný pojem, ale pokud tu cestu přežiju, chtěl bych se vrátit do korporátního světa do nějaké zajímavé pozice v dobré nadnárodní firmě. Moje rozhodnutí se však může každým dnem změnit a třeba nakonec skončím jako farmář v nějaké peruánské vesnici. I když mne před pár dny v Yogokartě na přechodu porazila motorka a nějak mi pochroumala koleno, tak tam možná ani nedojdu.

Podařilo se Vám „vyrůst“?

Nazvu to pravým jménem – „dospět“. Kdybyste se mne zeptala před třemi měsíci, odpověděl bych, že ne. Kdyby před měsícem, řekl bych, že ano, ale nebyla by to pravda. Když se mne ptáte dnes, odpovídám, že právě dospívám. Je to nevratný proces, ale ještě bude nějakou dobu trvat. A s cestou to nic společného nemá. A taky z toho tak úplně nemám radost.

V mém chápání totiž „dospět“ mimo jiné znamená stát se politikem. Přestat věřit ve spravedlnost. Přestat věřit v pravdu. Přijmout přetvářku a faleš jako běžný nástroj každodenního života. Tam, kde se to hodí. Vyplácí se to. Účel světí prostředky. Je to svět, do kterého jsem se nechtěl namočit. Chtěl jsem si zachovat „dětskou“ upřímnost i naivitu, kterou jsem nějakým záhadným způsobem zatím neztratil.

Komu byste doporučil Vaše „živelné cestování“?

Ani nevím, co přesně si pod „živelným cestováním“ představit. Neplánované cestování? Neplánované věci miluju obecně. Překvapení. Život plný překvapení. Přijet do nějakého města nebo země a až tam se rozhodnout, co tam vlastně budu dělat. Jak dlouho tam zůstanu. A kam pak dál. Svoboda. Téměř absolutní. Ale i neplánované cestování v sobě skrývá spoustu plánování. Na „strategické úrovni“. To znamená nepřijet do nějaké země v době, kdy je tam období dešťů, nebo kdy je tam zima s teplotami mínus 40. Ale i to se dá porušit. Třeba teď trávím měsíc v Indonésii na konci dešťového období.

Nebo dlouhodobé cestování? Může být zatraceně levné. Myslím, že tahle cesta je pro mne levnější, než kdybych normálně žil v Praze. Hodně lidí by lákalo takhle někam na dlouho jet. A nemůže se jim vyčítat, že nejedou. Mají rodiny, děti, hypotéky, zaměstnání, o která nechtějí přijít. Můžou takhle vyrazit tak akorát na dovolenou. A hodně lidí to dělá. V Africe jsem potkal spoustu Čechů. Většinou s cestovkou, ale i nezávisle. Kdybych já normálně pracoval a měl 4 týdny dovolené, nevím, jestli bych je jel trávit na Borneo. Možná bych si dal týden windsurfingu na Pálavě, týden lyžování v zimě a 2 týdny někde u moře. Čtyři až pět týdnů jsou smutná realita a to ještě buďme rádi za ně. V USA mají mladí zaměstnanci 2 týdny dovolené ročně.

Anebo máte na mysli cestování s batohem? Být backpackerem? To se dá celkem snadno. Kupodivu to není omezeno věkem. V zambijském Livingstonu jsme narazili na sedmdesátiletou americkou babičku – backpackerku. Cestovala s batohem na zádech, stravovala se v místních jídelnách a přespávala v dormitory (hromadné ubytovně). Spala s námi na pokoji a večer nám s Andreou oznámila: „Budu se teď převlékat do noční košile. Neříkám to proto, že by mi vadilo, kdybyste se dívali. To vůbec ne. Říkám to jen proto, abyste neutrpěli šok, kdybyste se podívali a nechtěně viděli něco, co jste vidět nechtěli.“ To byla fakt frajerka.

Řekněme tedy delší cesta za menší peníze. Takže komu bych ji doporučil? Každému, kdo někdy zatoužil po svobodě. Po vypadnutí ze stereotypu. Po zážitcích, překvapeních, radostech a zklamáních. Protože takováhle cesta, to je život. Život naplno. To není dovolená, u moře nebo v horách. To není pauza od života. Tohle je život.

Děkujeme za rozhovor.

Více na: http://www.unpreparedtravellers.com/

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na