Jsou věci, na které vás ani služba u policie nepřipraví.
Tak by zněl název mých pamětí z doby, kdy jsem se rozhodl pověsit policejní čepici na hřebík a místo toho se začal věnovat investigativní žurnalistice. Teoreticky vzato by ta samotná kniha byla celkem nezajímavým čtením, kdyby nebylo mého starého přítele, Damiana.
S Damianem jsme se potkali ještě na škole. Vlastně jsme spolu prošli i prvními lety na okrsku. Byl to můj, dalo by se říct, nejlepší přítel. Jednoho dne však zmizel a já o něm několik let neslyšel. Na vlastní pěst jsem se snažil přijít na to, kde by mohl být, ale marně. Žádní svědci, žádné stopy. Jako by se ze dne na den prostě propadl do země, která se nad ním zavřela, aby ho už nikdy nikdo nenašel.
To až do dne, kdy jsem obdržel tajemný dopis v černé obálce. To samotné znělo, jako kdybych byl snad novým protagonistou fantaskního románu pro mladistvé. Stejně tak, že dopis samotný byl vypsaný na stejně tak černém papíře.
Drahý příteli,
v prvé řadě mi dovol se zhluboka omluvit za mé nenadálé zmizení. Jsem si jist, že dychtíš po vysvětlení, a já ti ho milerád podám. Avšak bych byl radši, kdybychom se mohli setkat osobně. Jsem na báječném místě a jsem si jist, že by se ti tu také líbilo. Sledoval jsem tvé počínání v případech i zde, z velké dálky, a musím říct, že nemohu být více pyšný na to, jakým směrem se tvá kariéra ubírala. Prosím, přijeď za mnou zavzpomínat na staré časy a objevit nová tajuplná místa. K dopisu jsem ti přiložil palubní lístek. Najdeš u něj přiložené informace o datu i místu, odkud loď vyplouvá.Těším se na naše shledání.
S přáním pevného zdraví, tvůj přítel,
Damian
Dopis jsem přečetl polohlasně a zalovil v černé obálce, ve které se opravdu nacházel i palubní lístek.
„Přijeď objevit nová tajuplná místa,“ zamrmlal jsem a ztěžka si oddechl. Celé se mi to moc nezdálo. Na několik let zmizí beze stop a pak takhle kryptický dopis? Co se mu mohlo stát? A píše mi opravdu můj přítel, nebo jsem se nechal napálit jakýmsi vtipálkem? Tak jako tak, nemohl jsem dopis nechat jen tak být. I kdyby to byl jen žertík, stálo za to ho prozkoumat. Pokud by totiž nebyl, je to za víc jak deset let první stopa, která by mě mohla zavézt zpátky k Damianovi.
Neotálel jsem a sbalil si věci. Ještě téhož dne jsem předal mé sousedce klíče k mému bytu a zpravil ji o tom, že budu nějakou dobu na cestách, aby mi přišla jednou za čas zalít květiny v bytě. Slíbil jsem, že ji z cest za tu ochotu určitě něco přivezu. Ostatně jak jsem dělal vždycky.
Po vyřízení formalit jsem mohl vyrazit na místo, kde na mě měla čekat údajná loď.
K mému překvapení tam opravdu čekala menší loď. Vypadala skoro jako rybářská.
„Hej, chlape, vy ste Adrian Turner?“ ozval se nadšeně chraptící hlas za mnou. Otočil jsem se na osobu, ze které už jen podle uniformy, šedého plnovousu a vlezlé vůně rumu čišelo kapitánství kocábky přede mnou.
„Tak jest. Vy budete asi kapitán, že?“
Osoba se zasmála a špinavou rukou mě nadšeně poplácala po rameni. „Samo sebou, že jsem. Klidně běžte na palubu. Nečekal jsem nikoho tak dochvilného. Obyčejně maj měšťáčci jako vy zpoždění i celou hodinu!“ zaskřehotal a sípavě se potom zasmál.
Pokýval jsem na to s úsměvem a na jeho pokyn jsem se vyškrábal na palubu lodi. Netrvalo dlouho a vypluli jsme.
„Musím říct,“ začal jsem, „že když jsem viděl ten palubní lístek, čekal jsem poněkud víc, než jen rybářskou loďku.“ Řekl jsem s úsměvem na rtech kapitánovi. Opět zaskřehotal a podíval se na mě.
„Jachta to úplně není, ale zaručuju vám, že vaše kajuta má ten nejvěčí komfort, jakej sem byl schopnej zařídit, pane. Taky tahle loď vydrží víc než jen kdejaká výletka, takže si můžete bejt jistej, že i kdyby nás na cestě náhodou stihla bouře, tak to v pořádku vydržíme!“ řekl a z tónu jeho hlasu bylo slyšet jak nadšení, tak i sebejistota. Ze stavu lodi mi bylo jasné na první pohled, že ji kapitán má jako vlastní pravou ruku a že jsou spolu na cestách už notnou dávku let.
„No… kam to vlastně plujeme? Můj přítel se v dopise úplně nezmínil o detailech,“ řekl jsem a opřel se dlaněmi o malý stolek vedle kapitána.
„No bodejť. Ještě aby se zmiňoval. Vo tom místě věděj jen vybraný lidi. Vy můžete bejt rád, že vám tam vůbec dovolej vkročit.“
Musím říct, tahle věta mě úplně nepotěšila. Vlastně naopak. Už od obdržení dopisu jsem měl jisté… obavy. Ale tohle je ještě prohloubilo. Kam to tedy vlastně plujeme? Co tam na mě bude čekat? A především, je vůbec jisté, že se odtamtud vrátím?
O Damianovi jsem neslyšel celé roky. Jako by zmizel. Najednou ten dopis, a teď se navíc dozvím, že místo kam pluji, je tak dobře střežené? Nechtělo se mi to líbit. Ani trochu.
Zanedlouho mě z myšlenek vytrhl kapitán. Začal vyprávět o dobrodružstvích na moři. Prý aby nám cesta lépe utíkala. Netušil jsem ani zdaleka, na jak dlouho cesta bude, a tak jsem si rád jeho historky vyslechl. Přeci jen opravdu tak cesta utíkala lépe. K večeru už jsem začal být unavený a tak jsem se rozloučil a odebral se do své kajuty.
Musím říct, že se o mě kapitán opravdu staral hezky. Kajuta byla uklizená, měl jsem zde dokonce připravenou láhev s vodou i útulně vypadající postel. Neváhal jsem a ulehl. Z kapitánova rumového parfému jsem měl tak otupělý nos, že mi trvalo nějakou dobu, než jsem mohl plně vstřebat to, že peřiny vlastně voněly docela hezky. V kombinaci s mou únavou z celého dne na cestách to byl skvělý způsob jak rychle usnout.
A spal jsem asi až příliš dobře.
Když jsem se probudil, nebyl jsem již ve své kajutě. Místo toho jsem se díval na mřížované dveře zevnitř jakési cely. Nic mě nikdy neprobudilo tak rychle, jako tohle. Vyskočil jsem na nohy a hned běžel ke dveřím. Lomcoval jsem s nimi a volal na kohokoliv, kdo mohl být blízko.
Ze stínu zpoza rohu se vynořil jakýsi cizinec. Podle zvuku jeho kroků byl bos. Na sobě měl dlouhý přiléhavý hábit z podivné lesklé látky. Skoro jak ze saténu, který měl v pase sepnutý tlustým páskem s mosaznou přezkou. Přes hlavu měl kápi a na obličeji mosaznou škrabošku. Na té bylo nejdivnější, že měla dvěma kovovými pláty zaslepené oči. Velké nýty v rozích dvou plátů navíc jasně ukazovali, že záslepky nepůjdou jen tak sundat.
„Hej, kde to jsem? Kdo jste? Kde je kapitán? A kde je Damian?“ vysypal jsem rychle ze sebe.
„Uklidněte se, pane Turnere. Nehrozí vám žádné nebezpečí. Loď vás sem přivezla včera večer. Přenesli jsme vás sem, než se proberete.“
„To mi moc nevysvětluje,“ opáčil jsem podrážděně.
„Jak jsem již řekl, nehrozí vám žádné nebezpečí. Pouze jsme se museli ujistit, že vstupní procedura proběhne s vaším plným souhlasem a…“
„Jaká sakra vstupní procedura?!“ vyštěkl jsem na něj. „Co se to tady děje? Vysvětli mi to někdo?!“
Tajemná osoba se už už nadechovala, když vtom se rozrazily dveře a já zaslechl známý hlas. Projel mnou jako nůž a srdce se mi rozbušilo, div mi nevyskočilo hrudním košem ven.
„Adriane! Příteli! Vítej u nás!“ křičel hlas a já slyšel komické mlaskání jeho bosých nohou po vydlážděné podlaze. Když konečně došel tak blízko, že jsem ho mohl vidět, musel jsem ztěžka polknout. Měl na sobě stejný hábit jako neznámá osoba. Měl na sobě stejnou masku jako neznámá osoba. Jenže neměl nataženou kápi přes hlavu. Naskytl se mi tak hrůzný pohled na jeho plešatou vyholenou hlavu pokrytou zvláštními jizvami a starobyle vypadajícími symboly. Ale také na to, že slepá mosazná škraboška mu zarůstala do masa na obličeji.
„Damiane…“ hlesl jsem.
„Tak rád tě vidím!“ opáčil mi a já bych se asi i zasmál jeho vtipné poznámce, kdybych nebyl tak v šoku z jeho nynější podoby.
„Koukám, že ti ta žurnalistika moc nesvědčí, podle těch šedin,“ řekl Damian a uchechtl se. Nadechl jsem se, abych mu odpověděl, ale pak jsem se zarazil.
Jak ví, že mi začínají rašit šediny? Chtěl jsem se zeptat, ale zase mě zarazil.
„Natrhli ti košili, když tě sem nesli. Jasně jsem jim říkal, ať s tebou jednají co nejopatrněji!“ Můj dávný přítel se otočil na tajemnou postavu postávající opodál.
„Hluboce se omlouvám, musela se za něco zachytit, když jsme ho přenášeli. Okamžitě zařídím její opravu, pane,“ řekl, ale Damian ho zvednutím ruky zastavil.
„O to už se postarají jiní. Ven!“ zavelel Damian. Z ničeho nic se z šera místnosti vynořily další dvě maskované bytosti, tajemnou osobu popadli za paže a táhli ho ven. Stáli tam celou dobu, nebo přišly až s Damianem? Vůbec jsem je neslyšel. Tohle místo se mi začínalo líbit míň a míň. Vlastně jsem pomalu začínal litovat, že jsem kdy odjížděl z domova.
„Damiane, co se tady děje? Kde to jsme? Proč ta cela? A co to máš s obličejem, co ta maska?“ sypal jsem ze sebe kulometnou palbou jednu otázku za druhou stejně rychle, jako se mi hrnuly do mozku.
Damian mě prostým zasyčením utišil. „Všechno se vysvětlí, dočkej času. Jsem rád, že jsem tě tu u nás mohl uvítat já. Hned tě odsud vyvedu. Budu ale potřebovat jednu laskavost,“ řekl teď už podstatně klidněji.
Kývnul jsem jeho směrem s tázavým pohledem. Damian zalovil ve svém hábitu a podal mi mosaznou zaslepenou škrabošku.
„Budeš si muset vzít tohle. Ani návštěvy od toho nejsou osvobozeny. Nařízení seshora. Bez ní bych tě musel nechat tady.“
Chvíli jsem se na něj upřeně díval a pak jsem si vcelku neochotně škrabošku od něj vzal. Doufal jsem, že je v tom snad nějaký fígl. Něco, co mi doteď unikalo. Ale jakmile jsem vzal masku do ruky, cítil jsem už na omak, že je opravdu vytvořena ze solidního kusu kovu. Co víc, ono to vypadalo, že záslepky na očích jsou již součástí masky a nýtky slouží vlastně jen jako ozdoby. Podíval jsem se ještě jednou na Damiana. Usmíval se na mě. Pak pokynul rukou na znamení, že si mám pospíšit a masku si nasadit. Ztěžka jsem polknul a z mých plic se vydralo unavené povzdechnutí. Masku jsem si pak nasadil. V ten moment se mi svět zahalil do temnoty.
„Vážně? To teď nic neuvidím?“ zeptal jsem se a neubránil jsem se sarkastickému odfrknutí. Damian mě však okamžitě ubezpečil, že tomu mám dát čas a otevřít svou mysl novým nápadům, a že velmi brzy vše pochopím. Uslyšel jsem zavrzání mříží, jak Damian mou celu otevřel. Chytil mě za paži svou studenou rukou a vyvedl mě ven.
„Tak pospěš, půjdeme do města,“ zavelel a s jistotou, jakou bych od slepce nikdy nečekal, mě táhl za sebou. Já stále máchal rukou všude kolem sebe, abych nahmatal cokoli, co by mi mohlo stát v cestě.
„No tak. Poddej se tomu. Jak si chceš užít krásy města, když se tomu zraku budeš bránit?“
To už jsem nevydržel a vytrhl se Damianovi z rukou. „O čem to pořád mluvíš?! Co to je za vtipy? Jak můžu vidět skrz něco, co je prostě solidní kus kovu? To jste se tu všichni už dočista zbláznily?!“
I přes masku jsem cítil, jak se na nás upírají pohledy osob kolem nás. Byl to zvláštně skličující pocit a bylo mi z něj nepříjemně. Chytil jsem oběma rukama masku a chtěl jsem si ji sundat. Měl jsem těch kravin plné zuby. Ještě než jsem to stihl, mě však za obě ruce chytil Damian.
„Nedělej to…“ zašeptal vážně a já se zastavil. Stáli jsme tam chvíli, jak zaseknutí v čase, zamrzlí v tomto jediném momentě. „Tohle není otázka žádného mého rozmaru. Jestli je ti tvůj život milý, nech si masku, a následuj mě. Vše ti vysvětlím. Nevíš, kolik doprošování zabralo tě sem vůbec dostat…“
Opět mi bleskla hlavou salva otázek. Z Damianova hlasu mi však bylo jasné, že se tady děje něco divného a on sám si to nejspíš uvědomuje.
Masku jsem tedy nechal být a pokýval hlavou na znamení souhlasu. Jestli jsem se měl dobrat vysvětlení, bylo mi jasné, že prostě chvíli budu muset hrát podle místních pravidel, ať jsou jakkoli absurdní.
„Na. Tohle ti pomůže…,“ řekl Damian a já slyšel, jak cosi hledá, nejspíš v brašně? Musel si ji vzít, když jsme odcházeli, jinak si nepamatuji, že by na sobě nějakou měl. „Sněz to.“
Už jen při těch slovech se mi stáhl žaludek, podruhé pak, když mi do rukou vložil na omak odporně slizkou kuličku.
„Co to je proboha!?“ zaječel jsem a kulička mi vylétla z ruky. Slyšel jsem, jak ji hbitě chytil.
„Ovoce. Pomůže ti to.“
„Neznám ovoce, co by působilo takhle odporně.“
„Představ si, že je to plod podobný liči. Jedl jsi někdy liči?“
Je fakt, že potom co tohle vyslovil, jsem si musel zhluboka oddechnout. Kdybych neměl zaslepené oči, pravděpodobně by mě něco takového nevylekalo. Vzpomněl jsem si na strukturu, kterou liči mívá a jakmile mi Damian vložil tajemnou kuličku zpět do ruky, došlo mi, že opravdu působí velmi podobně.
„S čím přesně to má pomoct?“ zeptal jsem se naposled, vcelku neochotný sníst něco, na co ani nevidím.
„Se vším tím, s čím tu máš problémy…“ odpověděl.
Musel jsem si opět odfrknout. „Nejsem tu ani hodinu, a už se mě snažíš otrávit? No… co už,“ dodal jsem a rychle si kuličku vložil do úst. Texturou byla sice odporná, měkká a slizká, ale na jazyku působila příjemně sladkokysele. Skousnul jsem a vnitřek byl překvapivě ještě sladší. Rozžvýkal a snědl jsem tajuplné ovoce a povzdechl si.
„Ne že bych cítil nějakou změnu,“ řekl jsem a naoko se rozhlédl kolem.
Překvapením jsem musel zalapat po dechu. Jako by se mi začal vyjasňovat zrak. Najednou se přede mnou začali objevovat ulice zvláštních domů vystavěných z pískovcových cihel. A v té ulici, kam jsem se díval, rozložené stánky různých prodejců. Jako by mi to nepomohlo jen vidět, ale i slyšet a cítit. Bylo to jako se probrat do úplně jiného světa. Vůně roztodivných koření, prazvláštních jídel, ale i látek, parfémů a ulic města samotných mi zaplnily nos. Slyšel jsem, jak se spolu obyvatelé smějí, konverzují…
Čelist mi zůstala viset úžasem dole.
„Já ti říkal, že to pomůže,“ řekl Damian a šibalsky se usmál. Vím to, protože jsem ho viděl. Tak jasně, jako jsem ho viděl v cele, jsem ho viděl i teď.
„To je… Úžasné… To je zázrak!“
„Není to nic víc než pouhá víra.“
„Víra? Co jsi mi to vlastně dal? Tohle je neuvěřitelné, já potřebuji vysvětlení.“
„Tak pojď se mnou, a já ti věci vysvětlím cestou,“ řekl Damian a spolu jsme vyšli do ulic.
Můj zrak však utkvěl na vysokých černých věžích sahajících tak vysoko, že se ztráceli z viditelného dosahu. Nahoře se halily do mlhy, a i když jsem se snažil sebevíc, jejich vrcholky jsem neviděl.
„Vítej ve Warchiriku, svatém městě zasvěceném našemu Slepému Kazateli.“
„Slepý Kazatel jo? To vysvětluje ty masky.“
„Je to symbol, který nosíme na jeho úctu. On nám za odměnu dal dar vidění. Někteří vidí i více než jiní. Dokážou vidět v těle jedince nemoc dřív, než se u něj projeví. Dokážou vidět budoucnost, někteří blízkou, jiní vzdálenou. Někteří vidí zlé úmysly, i když si je zatím ten jedinec ani nepřipouští.“
„Hlouposti.“
„To říkáš jen proto, že jsi ještě neotevřel svou mysl něčemu novému. Psal jsem ti přece v dopise, že tě zvu na tajuplné místo, ne?“
„Tajuplné, ale ne plné pohádek a nesmyslů.“
Damian se na mě otočil se zamračeným výrazem. Nic ale neřekl a pokračoval dál.
„Co ty věže? Takové stavby jsem jakživ neviděl.“ Zkusil jsem svézt debatu na něco, co působilo alespoň hmatatelně, a ne jako snůška výmyslů.
„Vedou do trůnního sálu. Naši kněží tam chodí rozjímat s Kazatelem.“
„Vy jste teda nějaká církev?“
„Dalo by se to tak říci.“
„Dalo by se říct? Takže spíš kult?“
„Kult je odporné a nepřesné slovo. Jsme následovníci našeho boha. To by ti snad mohlo jako odpověď stačit.“
Chvíli jsme pak šli v tichosti. Dál jsem obdivoval zvláštní architekturu města a těch tajemných černých věží. Jejich struktura už z dálky působila, jako by ani nebyla z tohoto světa. A stejně tak vlastně pískovcové domy. Vzory na nich vypadali jako pozůstatky dávno zapomenuté civilizace.
„Damiane, řekni, proč jsi mě sem vlastně pozval? Vše tu na mě působí pocitem, jako byste se snažili to tu uchovat v tajnosti, a ty sem pozveš novináře?“
„Zval jsem sem dávného přítele,“ řekl a podíval se na mne. „Ano, snažíme se to tu držet v tajnosti. Běžní lidé ještě nejsou připraveni na takové vědění. Dokud nám náš Kazatel neřekne, že je svět připraven, budeme tu vyčkávat, následovat jeho vedení. Ano, bylo těžké tě sem dostat, ale přísahal jsem na tvou věrohodnost, že pochopíš, o co se snažíme, a nebudeš sabotovat naše snahy.“
Chvíli jsem mlčel.
„Děláš mi starosti,“ řekl jsem tiše. „Ten váš… Kazatel… Kdo to vlastně je?“
„Nadmíru silná bytost. Je to mocný syn Prvorozeného. Vidí věci poznané i nepoznané.“
„A zápletka houstne,“ neodpustil jsem si další poznámku a pousmál jsem se.
Chodili jsme uličkami města téměř celý den. Vyměňovali jsme si poznatky. Když už Damiana přestalo bavit mi jen odpovídat na mé otázky, rozpovídal jsem se o svém životě po jeho zmizení. Vyprávěl jsem mu o mých četných případech, o tom jak jsem od policie odešel, jak jsem vyřešil několik korupčních kauz či našel zmizelé svědky. Hltal každé mé slovo a celou dobu se tak příjemně a přátelsky usmíval. Po nějaké době co jsme si takto povídali, mě zarazil.
„Víš… Bude se pomalu stmívat a já ti vlastně stále neprozradil, co mě přimělo k tomu, tě sem zavolat.“
Podíval jsem se na něj a pomalu se zhluboka nadechl. „A dychtivě tu odpověď očekávám už celý den.“
Damian pokýval hlavou, propletl si prsty na rukou a sepnuté je pak uložil v klíně. „Sloužil jsem následovníkům Slepého Kazatele dost dlouho. A tak jsem si vysloužil odměnu. Čeká mě dnes audience u samotného Kazatele. Provází to celá ceremonie. A mohl jsem tím pádem mít i jedno přání. Přál jsem si, abys u toho mohl být se mnou,“ řekl klidným hlasem se střípkem skrytého nadšení a pak mi položil svou chladnou dlaň na mou ruku.
Nevěřícně jsem na něj koukal, protože ze způsobu, jakým mi to říkal, se mi ta celá ceremonie ani trochu nelíbila. Obecně jsem nebyl zrovna zarytým fanouškem kultů a podivných církví. Vlastně se mi přímo příčily. A když jsem tu teď viděl jeho, a stav v jakém byl. Na jednu stranu jsem mu to vše chtěl vymluvit. Chtěl jsem ho vzít za ruku, najít loď, na kterou ho odtáhnu a odvézt ho z tohohle zpropadeného místa pryč. Daleko.
Na druhou stranu mě sžírala palčivá zvědavost. Audience u Slepého Kazatele… Podíval jsem se nejdřív na něj, pak do dálky, kde mě opět uchvátily zvláštní tmavé pilíře sahající k obloze.
„Ano. Přesně jedním z nich půjdeme. Slyšel jsem od Apoštolů, že nahoře je celá ceremoniální síň, kde tě připraví na audienci, dostaneš ochutnat ta nejčerstvější z ovocí vidění a pak tě pošlou za zvuků zpěvu přímo k našemu Pánu. Upřímně se toho nemůžu dočkat.“
Jak mluvil, stále víc se mi svíralo hrdlo a žaludek. A i přes to jsem ze sebe nedokázal dostat jediné negativní slovo. Jeho vášeň a zápal ve mně jen víc a víc rozdmýchávaly palčivou zvědavost, která přehlušovala všechny mé fyzické obavy.
„Pokud máš radost ty, mám radost i já, příteli. Rád tě na ceremonii doprovodím, smím-li,“ řekl jsem a bylo mi jasné, že jeho téměř mrtvé oči, schovávající se roky za zaslepenou maskou vrostlou do jeho obličeje, se rozzářily štěstím.
Setmělo se.
Damian mi pomohl s přípravami. Nejprve jsem se musel svléknout. Pak vzal Damian misku s jakousi tmavou tekutinou, a zatímco šeptem recitoval cosi, co znělo jako ukolébavka, mi začal na tělo malovat symboly. V tuto chvíli už jsem se neptal. Navíc jsem ty symboly viděl na hlavách i rukou dalších obyvatel města. Začalo ve mně hlodat, jaký mají význam. Jednalo se o zvláštně vypadající hieroglyfy, snad jako by to byl prastarý předchůdce dnešní japonštiny.
Když jsem měl tělo pokryté symboly, pomohl mi se obléknout do roucha stejného střihu, jaké nosily i další následovníci. S tím rozdílem, že jsem jasně viděl, jak je tohle roucho tmavě rudé. Skoro jak čerstvá krev. Na omak byl materiál luxusní, honosný a pevný. Příjemně klouzal po prstech, jako to nejdražší hedvábí či satén. Musel jsem jen užasle obdivovat, jaký důraz všemu dávali.
Nakonec jsme se vydali z přípravné budovy ven. K jedné z věží vedl špalír snad všech obyvatel města. Třímaly v rukou rudě planoucí pochodně a mně se opět vrátil onen nepříjemný pocit.
Vyšly jsme. Damian šel první, za ním hned já a za námi dalších šest lidí, oblečených ve stejných rudých hábitech. Šli jsme uličkou Následovníků a pomalu jsme směřovali k věži. Po chvíli, co jsme šli, začali Následovníci potichu zpívat. Zpívali ve zvláštním, mě neznámém jazyce. Možná v tom samém, v jakém byly vepsané runy na mém těle. Bylo to podivné a nepříjemné. Žaludek se mi nervy podstatně stahoval a cítil jsem, že mi docela vysychá v krku. Došli jsme až k věži. U ní stál další z Následovníků ve speciálním rudém rouchu. Po ruce měl dva pomocníky.
On sám namaloval palcem jakýsi znak Damianovi na čelo. Následně mu jeden z jeho přisluhovačů vložil do úst jedno Ovoce Vidění a ten druhý ho s rukou položenou na zádech doprovodil skrz dveře věže, ze které se pak sám vrátil.
Se mnou se situace opakovala. Symbol, ovoce… však já dostal ještě jednu věc. Tajemnou dřevěnou skříňku, asi tak velikosti krabice na kaligrafickou sadu. Poté mě jeden z přisluhovačů odvedl také do věže. Uvnitř se nacházelo točité schodiště, vedoucí po vnitřním obvodu věže, a středový sloup, kolem kterého se schodiště stáčelo. Ztěžka jsem polknul, když jsem si představil, jak dlouhý výšlap nás čeká. Struktura věže byla i zevnitř velmi zvláštní. Působila, jako nějaký druh vyvřeliny. Nikde jsem však neviděl žádné spáry, spojnice, ani nic co by naznačovalo, že na věži je nanesená omítka. Mohl jsem se však plést, jelikož stěny pokrývala i zvláštní popínavá rostlina s pulzujícími rudými větvičkami.
Pomalu jsem začal stoupat po schodech nahoru, následujíc mého přítele. Slyšel jsem, že mě postupně následovalo i dalších šest osob, které šly špalírem s námi. Zpěv zvenčí zesiloval, ale ne na dlouho. Čím dál jsme v té věži bez oken vystoupali, tím se zpěv vzdaloval, až to jediné, co nám dělalo společnost, bylo všudypřítomné ticho, narušované jen klapáním našich bosých nohou na zvláštních schodech vedoucích do věže.
Měl jsem opět spoustu otázek, ale bylo mi jaksi jasné, že teď není správná doba je pokládat a že možná bude lepší pro teď mlčet. Přeci jen, po audienci určitě bude čas si o tom ještě promluvit. Toho jsem se snažil držet. I přes to, že má mysl mi dál podsouvala černé scénáře toho, co se vlastně nahoře stane.
Šli jsme celou věčnost. Nohy mě už začínaly bolet. Na lýtkách jsem cítil i svaly, o kterých bych nikdy nevěřil, že je mohu mít. Ale nakonec, po úmorném výšlapu, se před námi rozprostřela velká síň. Užasle jsem se rozhlížel kolem. Byla to kruhová místnost. Po jejím okraji byly rozmístěné rudě planoucí pochodně. Veprostřed místnosti byl, jak jsem se obával, jakýsi kamenný stůl. A na druhé straně, naproti místa kudy jsme sem vešli, se rozrůstal strom. Bohatý, košatý rudý strom, který se klenul nejen až nad kamenný stůl, ale také jeho kořeny obepínaly stěny místnosti, a byly to ty stejné kořeny, které jako šlahouny vedly dál, dolů, po stěnách kolem schodů, po kterých jsme zrovna vyšlapali až nahoru.
V místnosti už na nás čekalo dalších sedm Následovníků. Tentokrát však v ještě honosněji vypadajících hábitech. Na hlavách už neměli jen zaslepené škrabošky. Měli celé mosazné helmy, které jim zakrývali i ústa, nos a uši. Ztěžka jsem polknul, když jsem je viděl. I přes množství zdobených řetízků a rudých visících drahokamů, které helmy zdobily, na nich byly vidět promáčkliny, nikoli od kovářského kladiva, ale spíše od zápasu.
Dva z nich si teď vzali Damiana. Každý ho vedl za jednu ruku kolem oltáře ke stromu, na němž visely roztodivně vypadající plody. Usoudil jsem, že se jedná o rostlinu, ze které čerpají Ovoce Vidění.
Ti zbylí mě a dalších šest Následovníků, kteří přišli se mnou a s Damianem, mezitím rozmístili na glyfy vyřezané v zemi. Byly na nich stejné symboly, jako na našich tělech. Nyní jsem mohl lépe vidět, že jsme sem všichni přišly s podivnými dřevěnými krabičkami.
Ceremoniál mohl začít.
Damian snědl velký plod ze stromu a pak ho odvedli k velkému stolu. Všiml jsem si, že se tiše chichotá, a potácí se, jako by byl pod vlivem nějaké drogy. Chtěl jsem se k němu impulsivně vydat, když jsem se však pokusil udělat krok vpřed, už přede mnou stál jeden z Následovníků s helmou. Zůstal jsem tedy na místě. Jakmile byl Damian uložen, jeden z nich si stoupl před každého z nás. Začali recitovat jakousi mantru.
Šlo si povšimnout, že jde jen o pár jednoduchých vět, které opakovali stále dokola. Jejich význam, mi však unikal, jelikož jako všechno tady, byly v cizím, mě neznámém jazyce. Už jsem začínal tušit, že se bude jednat o něco, co jim předal Kazatel, a o to víc jsem doufal, že toho Kazatele i uvidím.
Pomalu otevřeli krabičky, které jsme drželi v rukou a z nich vyndávaly velmi opatrně něco, zabaleného v černém saténu.
V ten moment ve mně hrklo.
Teď už jsem nebyl zvědavý. Bál jsem se o svého přítele, který se tak zjevně a tak očividně vrhal do náruče jisté smrti. Viděl jsem, jak se na jeho rtech zjevuje široký a blažený úsměv, jak zvedá ruce ke stropu, který ani odsud nebyl vidět, jelikož věž pravděpodobně vedla ještě dál, bůhví kolik kilometrů do neznáma.
A v tu chvíli, ještě než jsem stihl něco říct, všech sedm Následovníků odhodilo černé satény a sedm ostrých dýk zajelo do těla mého nic netušícího přítele.
Vykřikl jsem.
A oni do jeho těla opakovaně bodali.
Nevydržel jsem to a vyrazil impulzivně k jednomu z nich.
V momentě, kdy jsem však vystoupil z glyfu na zemi, se celá místnost masivně otřásla.
Všichni jsme skončili buď na kolenou nebo přímo ležet na zemi. Odkudsi, jak kdyby z vrcholku věže, se ozval mocný řev, který jako by ani nebyl z tohoto světa. Než jsem si ho ale mohl poslechnout dobře, přehlušil ho řev ostatních Následovníků v místnosti.
Všech.
Ti, co vystoupali s námi, se nyní svíjeli v bolestné agónii na zemi. Vřeštěli a žadonili, zatímco glyfy na jejich tělech zářily zlověstnou barvou.
Ti, co vykonávali ceremonii, nyní klečeli na zemi, a s bolestným, helmou tlumeným řevem, mlátili hlavou o kamenou podlahu, či desku stolu, žadoníc aby ta bolest přestala.
Ale já nic necítil. Až do momentu než jsem i já sám zasyčel.
Glyfy na mém těle jakoby se rozžhavily. Pálily, jako kdyby mě snad někdo chtěl cejchovat. Vykřikl jsem, když bolest překročila únosnou hranici. Chtěl jsem utéct a měl jsem téhle šarády plné zuby. Vzal jsem masku a strhl si jí z obličeje.
V ten moment, se mi hrdlo stáhlo tak, že jsem se div neudusil. Košatý strom na konci místnosti byl nyní jen hrouda jakési masité hmoty, z níž trčely místo větví jen poloodhalené, v cárech masa ovázané kostěné pahýly pravděpodobně dávných končetin. Co bylo ale nejhorší, z pahýlů dolů neviselo žádné ovoce, nýbrž bulvy visící jen na napnuté spleti nervů. A ty oči se na mne právě teď dívaly. Všechny. Bylo jich tam nejméně dvě stě.
Když mi došlo pořádně, co vidím, z plných plic jsem zařval. Najednou mě nezajímalo nic víc, než útěk. Nohy mi konečně začaly znovu fungovat a já vyskočil a vydal se okamžitě směrem, kudy jsme sem přišly. Přišel další výkřik a další otřes. Bral jsem schody dolů po dvou, pěti, deseti. Bral jsem schody po největších kusech, co to šlo. Jediné, co mě zajímalo, bylo co nejdřív utéct. Teď už jsem jasně viděl, že šlahouny rostliny, obepínající stěny, jsou žíly a tepny, vlásečnice a nervy. Skoro jako by celá ta věž byla živá.
Lapal jsem po dechu, píchalo mě v boku, ale i tak jsem sprintem sbíhal schody. Vyběhl jsem ven. Do ulic. Do ulic plných křiku a vzlykajících lidí. Ozval se další výkřik jako z jiného světa a přišel další otřes. Lidé se plazili po zemi, mlátili hlavou o vše, co měli poblíž. Něktěří už dokonce leželi jen bezvládně v kalužích vlastní krve. Utíkal jsem pryč od věží. Jen na moment jsem se ohlédl, a viděl jsem jakousi siluetu v zlověstné záři, která obepínala nedozírné vrcholky věží. Neměl jsem čas studovat, co jsem tam viděl, a tak jsem jen utíkal uličkami města dolů, k pobřeží.
Modlil jsem se, aby tam byla loď. Člun. Vor. Cokoli, co by mě dostalo zpátky do civilizace.
…
A byla.
Naskočil jsem do lodi, a s až automatickou přesností a rychlostí jsem nastartoval a vyrazil tryskem od břehu pryč. Nechával jsem za sebou město, věže, křik i celou partu těch pomatenců. Ale taky jsem tam nechal přítele, kterého jsem kvůli své odporné zvědavosti, nebyl schopen zachránit.
Moc si z toho na lodi nepamatuji. Myslím, že jakmile ze mě opadl adrenalin, musel jsem hrůzou a vyčerpáním omdlít. Probral jsem se až zpátky ve městě. V tom samém, odkud jsem tehdy s kapitánem odplul na ostrov. Postarali se o mě dobře. Probral jsem se v útulném pokoji, se sklenkou prášků na bolest na nočním stolku a většinou mého, od glyfů popáleného těla, zavázaného v obvazech.
Ztěžka jsem oddechl, když jsem si začal uvědomovat události několika předešlých dní. Bylo to jako noční můra. Můra, ze které jsem byl teď konečně pryč. A byl jsem plný odhodlání. I kvůli Damianovi, jsem chtěl to místo najít znovu. Vydat se tam s posádkou, s armádou novinářů a vyšetřovatelů a přijít tomu všemu na kloub.
Rozklíčuji ten tajemný kult. Přijdu na to, co jsou ty příšerné věže zač a co tak uchvátilo Damiana, že se kvůli tomu byl ochotný nechat zabít.
Byl jsem teď v bezpečí. Možná i díky němu. Možná díky těm glyfům, co mi maloval sám. Těžko říct, jestli nepřidal navíc pár ochranných, protože tušil, co se může na vrcholku věže odehrát.
On chtěl, abych tomu přišel na kloub.
A já přijdu. Jakmile si tu pořádně odpočinu a zregeneruji se, přijdu tomu všemu na kloub.
Kvůli němu. I kvůli sobě…
Uslzenýma očima sleduji v prázdném přístavu bouřící se siluetu ve zlověstném světle, na nedozírném vrcholku tmavých věží…
A sním o probuzení z téhle noční můry…
A o takovém probuzení, sním už patnáct let…