Chvíli s hlavou v dlaních, chvíli s třesoucím se hlasem plným dojetí, chvíli rozesmátý a zapisující si na krabičku cigaret větu, kterou jsem ho prý pobavila. Takový pro mě je spisovatel Josef Formánek. A takového si ho – po jeho vzoru – budu držet v paměti. Inspirativní, skromný, zajímavý a charismatický člověk. Asi jste mě prokoukli, jsem také jeho fanynka. Kdo četl některou z jeho pěti knih, jistě chápe. A k přečtení vám, našim čtenářům, posílá podepsanou právě tu pátou: nejnovější knihu Syn větru a Prsatý muž.
SIBERUT na úvod
Nová knížka Syn větru a Zloděj příběhů je o velkém civilizačním skoku, který se udál během několika let na vašem (za)milovaném ostrově Siberut. Jak vám tam na místě bylo?
Normálně mi tekly slzy. Šel jsem schválně před Daliborem (Nesnídalem, pozn. redakce), aby mě neviděl, abych pořád vypadal jako drsňák a dobrodruh. Bylo mi to hrozně líto. Co se stává se zemí. To ale není záležitost jenom Indonésie a Amazonie. Sebekriticky musím říct, že i já jsem tomu taky samozřejmě trochu napomohl tou první knížkou, že se u nás začalo o Siberutu mluvit a vědět, ale určitě jsem nadělal míň škody, než těžařské společnosti, misionáři. A uklidňuju se i tím, že jsem to místo aspoň zaznamenal – a snažil jsem se o to opravdu poctivě – faktograficky, zvyky, jazyk. Protože jak se jednou přeruší ústní předávání pohádek, znalostí o rostlinách, tak ta druhá, třetí generace už to nebude znát…
Takže už nechcete dál objevovat, radši..?
Sice je pořád co objevovat, ale už to není ten svět Jamese Cooka, Marca Pola a Jacka Londona, který jsem obdivoval. Tenhle svět už je pryč. Většina světa je dneska o byznysu, ale jde si s tím poradit. Musíme si hledat jiné hezké věci na světě. I v dnešním světě si můžete najít věci, co vás potěší. A tak třeba sedím v kavárně a koukám na lidi kolem sebe a říkám si: co je tohle za chlápka, je to ajťák a cítí se šťastně? Tyhle úvahy mě baví. Tu krásu, něco, co vás potěší, na co se můžete těšit, to si jde najít všude. Třeba tenhle rozhovor s vámi.
To mě moc těší, stejně jako to, že se vám možná splní jeden ze snů…
FILM
…Vaši knihu Mluviti pravdu chystá na filmová plátna přenést režisér Dan Svátek.
Na začátku Dan vypadal jen jako tichý, skromný, hodný kluk a tím mě zaujal. Postupem času zjišťuju, že ten, kdo víc dokázal, tak je normálnější a na nic si nehraje. Pak mě Dan překvapil podruhé, protože se zabejčilostí jemu vlastní začal shánět peníze v cizině. Mám radost, kolik do toho dal energie. Teď je Dan ve fázi hledání investora, producenta nebo koproducenta v Čechách. Jestli k natočení filmu dojde, budu ohromně poctěn. Ale i kdyby se to ve výsledku nepodařilo, tak jsem mu za to jeho nadšení, které do toho dává, vděčný. Moc si ho i za tohle vážím. Už se mu toho hodně podařilo. Oskarový herec Christopher Plummer řekl, že v tom chce hrát. Do toho scénárista Mitch Markowitz, který napsal Dobré ráno, Vietname.
Proč nepíšete scénář k filmu sám?
Dan mi to nabízel, ale já myslím, že bych měl dělat jenom to, co umím. A já si myslím, že umím vyprávět příběhy v knížkách, ale ne ve filmech. Určitě jsou na to povolanější a lepší lidi, než jsem já. Taky jsem trošku línej. A taky se nerad vracím do stejné řeky. Já jsem v podstatě už nikdy nepřečetl žádnou svoji knížku poté, co vyšla. Já jsem ten film nechal na Danovi. Jestli on tomu dá jinou barvu, tak já nadávat nebudu. Čím jsem starší, tím mám od věcí větší odstup. Pro mě je to velká čest a satisfakce.
Nevracet se k vlastním vydaným knížkám je zásada, kterou neporušujete?
Jediná výjimka je Syn větru, protože je to asi jedna z nejpravdivějších, nejsyrovějších a nejautentičtějších knih. Tak se k ní občas vrátím. Ale jinak mám pocit, že jsem si napsáním knížek uklidil, všechno jsem tam vyřešil. Je to vlastně takový můj velký návrat ke všemu. K láskám. Ke všem ženám, které jsem miloval a miluju, ke všem svým dětem, které miluju. K místům, které mě oslovily. Nebyl to výlet jen do pralesa, ale i zpátky do vlastních vzpomínek. Chtěl jsem se střízlivě podívat sám na sebe. A to když člověk udělá, tak leckdy zjistí, že udělal spoustu chyb. A když si to člověk přizná, tak je to dost úlevný pocit. Protože člověk může dělat chyby.
ČTENÁŘI
Nebyla chybou náročná tříměsíční šňůra po celé zemi s novou knihou?
Bylo to náročné, ale dodalo mi to energii. Spoustu energie jsem i vydal, vymluvil jsem se. Ale ta přímá zpětná reakce je nenahraditelná. Nechápu a nevěřím, když některý spisovatel říká, že nepíše pro lidi, ale jen pro sebe. To by si to dílo pak mohl nechat v šuplíku a ani ho nevydávat. Já mám svoje čtenáře rád. Poctivě podepisuju knížky, popovídám si, když je čas…
Ano, se čtenáři čile komunikujete. Existuje ale otázka, kterou byste raději už nikdy neslyšel?
Nemám rád jednu otázku: „Je tadyta kapitola pravdivá?“ Je to tak, jak jsem to viděl ve svojí hlavě, ve svém podvědomí… Jasně, mohly se tam vetřít příběhy jiných lidí, fantazie… Ale to je pro mě můj život. Když si vás představím, že jste třeba bruneta (t.č. violeta, pozn. redakce), tak pro mě budete navždy bruneta. Pro mě není podstatná realita, to, jak vás tady teď vidím. Já si vás můžu uložit jako brunetu a už to pro mě bude realita. Můj mozek vymazává některé věci, třeba hádky s někým, v rodině, s přáteli a zůstane mi tam to hlavní: že je mám rád. Je zajímavé, že někdy se ale může stát, že vás nějaký člověk zklame a mozek vám vyresetuje všechno to hezké a zůstane pachuť, hořkost, nesmyslná uraženost. Ale ono to asi nemá smysl, cítit se vůči někomu uraženě. Já vás nikdy nezměním a vy mě také ne. Je potřeba člověka přijmout takového, jaký je. Oboustranně. Jenom si tím děláme nepříjemnosti a nepořádek v hlavě. A stejně se nezměníme. V Indonésii se říká: „Všechno jedno jest.“
OSUD
Takže nechat vše na osudu, nechat se vést?
Jde o to, že osud není jedna jediná cesta. (…pokládá loket na stůl a roztahuje prsty…) Vy jste Tereza a můžete se – stejně jako každý – rozhodnout jít několika různými cestami. A je to jen na vás, kterou cestu si vyberete. Zkusíte jednu, ta vám třeba tolik nesedí, ale zase vám ukáže směr dál do jiné, správné cesty. Je to součástí osudu. Ale nemůžete přeskočit do jiného lidského osudu. (…pokládá na stůl i druhou ruku s roztaženými prsty…) Třeba já, i když mám rád, jak zpívá Dan Bárta, tak nikdy nemůžu být zpěvákem, protože mi to nebylo dáno. Není to moje cesta, není to můj osud. (Jiří, Pepův literární agent, dodává: Má pravdu, já ho jednou zpívat slyšel.)
Jak tedy s osudem nakládáte vy?
Já věci netlačím. Třeba to tam nemá dojít, kam my to chceme teď zrovna dotlačit. Je potřeba neplavat proti proudu. Ale ani ne se jen nechat nést, chce to plout s řekou. Chce to plavat, plavat. Jakmile přestanete plavat, začnete být skleslí, a ty sny utopíte. Já plavu, chci nabídnout ten nejkrásnější příběh. Můžu si díky tomu na rozdíl od spousty jiných lidí říct, že jsem to aspoň zkusil, že jsem bojoval. Navíc na zemi máme vymezený počet dní a já je nechci zahazovat. Nechci dělat zbytečné věci. Koukat se na zbytečné filmy. Číst knížky, které mě nebaví. Poslouchat hudbu, co se mi nelíbí. Už někdy i přestávám být zdvořilý. Když mě to přestane bavit, zvednu se a odejdu ze sálu.
Ale je například hudba, která vás baví a hlavně i doprovází při psaní.
HUDBA
Zaujalo mě, že si ke každé knížce pouštíte jinou hudbu. Jestli to není tajné, můžete být konkrétní?
Já jsem hrozně roztěkaný člověk a potřebuju si dát najednou helmu a ta hudba mě dostane do takového módu, že vidím jenom film v hlavě, který popisuju. U Syna větru jsem si pouštěl zenovou flétnu šakuhači, protože mám rád zen buddhismus. Ty tóny, je v tom mystika, povznášející, nádhera…
Jak na tu správnou hudbu přijdete? Jak ji objevíte?
Tu hudbu já si nijak nevybírám. Prostě se objeví a vím, že je to ona. Jde mi k tomu příběhu. U Mluviti pravdu jsem si pouštěl staré šantánové písničky z dvacátých let jako Marlene Dietrich. A to bylo jedno cedéčko pořád dokola. Pořád to jedno cédéčko. U Létajícího jaguára jsem poslouchal Damiena Riceho a u Prsatého muže a zloděje příběhů symfonické Queeny.
Těch sedm let, co jste knihu psal?
Ano, vždycky když jsem to psal, tak jsem si těch sedm let pouštěl symfonické Queeny.
A co to s vámi udělá, když to teď někde zaslechnete? Dostane vás to zpátky?
Je to takový pocit, jako když vidíte starého přítele. Vždycky mi to to psaní připomene. Jako když zaslechnu Queeny, tak si vzpomenu, jak jsem seděl a psal, jak jsem byl na Srí Lance, v Kalahári, jak jsem se u toho psaní rozčiloval a rozhádal jsem se kvůli tomu s někým… Ale vždycky je to jen takový mžik. Takový flashback.
Flashback ke psaní, které je u vás specifické a dnes už ne zcela obvyklé.
PSANÍ
Vy všechny texty píšete v ruce, následně to může být docela složité…
To je, no. Já jsem zkoušel Mluviti pravdu psát na počítači, ale moc to nejde. Tuhle knížku (Syn větru a zloděj příběhů, pozn. redakce) jsem napsal celou v ruce, protože jsem ji psal přímo na ostrově. Do počítače se to dostalo díky mému úžasnému kamarádovi Mírovi Urbánkovi, který to všechno dobrovolně přepsal a chtěl za to jenom jeden z těch sešitů, ze kterých to luštil. Jasně, asi by to bylo pohodlnější psát to do počítače, ale pro mě je to takové osobnější, píšu si tam vsuvky a hlavně poznám, co jsem tam změnil a můžu se k tomu vrátit. V počítači se to prostě vymaže a už vidíte jenom tu jednu verzi. Kdežto já si můžu říct: ne, měl jsem pravdu před dvěma měsíci, když jsem to napsal takhle.
Když jsme spolu naposled mluvili, tak jste psal knihu. A vy jste ji celou vymazal?
Ano, to je ta vymazaná. Ano, ano. Chtěli po mně, abych byl pozitivní. Moje starší dcera, brácha, několik kamarádů, všichni mě přemlouvali, ať napíšu něco humorného. Ale já fakt nejsem automat na kávu nebo jukebox, abyste si vybrali a vypadla písnička na přání. Ten můj jukebox hraje furt jednu a tu samou píseň. Ono se to i říká, že spisovatelé celý život píšou vlastně jen jeden příběh, i když napíšou třeba sedmnáct, dvacet knih.
Jak píšete, máte nějaký režim?
Já jsem vážně strašně línej člověk. Prostě neumím psát „od do“. Já sedím, podívám se tady na tu palmu a začnu vidět příběh, teď plácnu něco: hvězdný nebe nad sebou, vzpomenu si třeba právě na Kalahari, jak jsem tam spal v poušti a napadne mě nějaký příběh… A takhle si to pomalu píšu a nikam nespěchám. Ale pak už nastoupí nakladatel a začne ťukat na hodinky a říká mi ironicky: Mistře, už je čas odevzdat své dílo! (Jiří: pane profesore, už je čas!) To už jsou pak dodělávky, mě nejvíc baví ten hlavní příběh, ty hlavní kapitoly. Ty pak potřebují udělat cesty mezi sebou, které dovysvětlují co a jak a proč. Součástí psaní je i vymýšlení těchto cest a to stojím často u okna s cigárem a přemýšlím a koukám ven. A podle mého tatínka, který je seriozní soudní úředník – takový anglický gentleman, je to prostě zvláštní povolání. Ale já vážně jen tak nečumím z okna, já čekám na ty obrazy v hlavě.
O obrazech pak můžeme číst, představovat si je podle svého. Jistě by ale mnoho lidí rádo vidělo i reálné „kousky“ z ostrova, o kterém píšete.
MUZEUM
Máte spoustu exponátů jako stvořených pro mentawajské muzeum, nezasloužily by si trvalé umístění, vzhledem k tomu, že Siberut ve své původní podobě, jak jste jej popsal v prvotině Prsatý muž, už neexistuje?
Všechno mám v současné době uložené. Dostal jsem několik nabídek na výstavy a několik jsem jich i udělal. Rád bych mentawejské věci někam věnoval, ale ne aby to bylo v depozitáři, ale aby to bylo ve stálé expozici, protože tím převážením se ty věci ničí. Na každém místě je jiná vlhkost a ty věci vysychají a díky tomu přesouvání se rozpadají. Myslím, že je to jediná mentawajská sbírka na světě. Já to nepotřebuju pro sebe, hrozně rád to vystavím pro lidi. To je jako s mými texty, když se mě nakladatel ptal, jestli v tom není moc mentawajských slov. A já na to, že je to schválně, ten jazyk může zaniknout, ale aspoň tady to může být třeba i jediná kniha, která mentawajštinu zaznamená.
Takže na Siberutu se mentawajsky opravdu přestává mluvit?
Jistě, z rádia jim tam hraje indonéská muzika, pastoři mluví indonésky, v islámských centrech mluví indonésky. Je to malinký národ, těch původních Mentawajců bylo asi osm set. Ale třeba jsem pesimista a vidím to moc škorohlídsky. Před nějakými dvanácti lety jsem četl knížku asi z roku 1850, o Cejlonu. A český cestovatel v ní psal: „Objevil jsem poslední zbytky kmene Védu, prapůvodních obyvatel Srí Lanky…“ Pak tam přišla migrační vlna z Indie, říká se, že Srí Lanka je slza, která stekla z Indie do oceánu. A ta nová vlna, noví příchozí, zatlačili původní obyvatele do pralesa. Psalo se tam: „…zbývají asi poslední tři poloprázdné vesnice a ostatní se asimilovaly…“ A protože já miluju přírodní národy, baví mě snažit se pochopit a poznat, jací jsme kdysi dávno byli, tak jsem to zkusil a jel jsem tam po nějakých těch stopadesáti, stošedesáti letech. Pátral jsem po místech, o kterých autor psal. Já to místo přesně nebudu říkat, aby už tam nikdo nepřijel, protože když jsem tam přijel… Ty Védové tam pořád jsou, k lovení měli luky a šípy, prostě žijí původním způsobem! Takže to je ta dobrá zpráva.
SIBERUT na závěr
Co to v hlavách místních lidí na Siberutu může udělat, když skočili v civilizaci tak strašně rychle dopředu? My jsme se posouvali několik století a oni to mají během pár let.
To je hrozně těžká otázka. Já to vysvětlím na příkladu. Kdysi jsem tátovi říkal: „Tatínku, ten mobilní telefon, který jsi dostal k Vánocům, nemusíš mít pořád na stolku, kde jsi měl telefon s pevnou linkou. Ten mobil si můžeš dát do kapsy a nosit si ho s sebou.“ A on na to: „Prosím tě, vždycky jsem měl telefon tady, tak ho budu mít tady.“ A já to začínám chápat. Začínám být konzerva, nerad přijímám nový věci, velký změny. Na všechno jsem hrozně opatrnej. Tak jaká asi to musí být změna pro ty táty v rouškách, když najednou přijde jejich syn s něčím takovým, co tady máte na stole (diktafon, pozn. redakce). Jak můžou jejich synové respektovat tisícileté tradice. Berou to jako folklorní tanečky a pohádky, jak jim říkají v indonéských školách. Přitom jestli Mentawajci začnou žít jako Indonésané, tak si myslím, že ten ostrov se svými tradicemi se vážně rozplyne.
Ostrov se mění i na pohled, je tam najednou silnice, jak se ještě změnil z pohledu neduševního?
Teď tam třeba byly záplavy. A proč? Protože tam byl dřív deštný prales, takže tam bylo neustále vlhko, les všechno absorboval. A když se tam vykácely kvůli penězům velké plochy pralesa, sázejí se ságoviště, banánoviště, prostě plantáže. A voda jde samozřejmě přes. Zažil jsem tam záplavy, o kterých místní říkali, že je nikdy neviděli, že si na takové nevzpomínají. Ale nebudeme končit pesimisticky, i proto jsem vyprávěl o Srí Lance, naděje zůstává.
Skončíme optimisticky, opět s vašimi sny a plány. Co máte teď kromě odpočinku na programu?
(…podívá se na Jiřího…) Myslím, že nějakou lumpárnu.
Děkuji za upřímnost a za rozhovor!
Já děkuji vám, Terezo, za rozhovor, který mě bavil.
Se smíchem končíme příjemný a zábavný dvouhodinový rozhovor, který byl pro Josefa Formánka, těsně před Vánocemi v roce 2013, zcela posledním v dlouhé šňůře besed, autorských čtení a rozhovorů s fanoušky i médii k nově vydané knize Syn větru a Prsatý muž.
P.S. Miminko na fotografiích je druhorozená dceruška Josefa Formánka Ninuška.