Josef Formánek: příběh mě musí sejmout

Autor

Cestovatel, zakladatel (nejen) časopisu Koktejl. Spisovatel, autor (prozatím) čtyř knih, které čtenáře vtáhnou a nepustí. Prsatý muž s jednou rodinou v Českém středohoří a druhou v Indonésii. Šaman, který se pro lepší komunikaci v pralese naučil místní jazyk. Charismatická osobnost, čile a mile konverzující se svými fanoušky osobně i přes internet. Člověk, přemýšlející nad životem i nad smrtí. Objevitel vnitřních světů. Josef Formánek.

Setkali jsme se na cestovatelském festivalu WorldFilm v Praze po přednášce o jeho milovaném ostrově Siberut. Poté, co se všichni fanoušci dočkali věnování do knih a jeho plíce rychlé dávky nikotinu, pustili jsme se s Josefem Formánkem do povídání. A protože nebylo dvou židlí, usedli jsme k rozhovoru na zem. Dostali jsme se však od témat přízemních i na ta nepřízemní. Mnohé vzpomínky, které najdete v jeho knihách, jsou dokonce velmi nadpozemské. Stejně jako zážitky, které si pan Formánek vozí z celého světa. Začněme ale od začátku, od prvních řádků autorova života.

Čím jste chtěl být jako dítě? Jaké jste měl sny?

Jako dítě jsem chtěl sbírat hovínka. Když jsem to pak napsal do slohové školní práce na téma „Čím chci být“, dostal jsem poznámku a rodiče museli do školy, kde jim paní učitelka řekla, že si z výběru povolání nemám dělat srandu. Ale já jen kdysi viděl přírodovědný seriál o tom, jak jezdí přírodovědci v savaně, sbírají hovínka zvířat, a pak dělají jejich rozbor a zjišťují, jaké má to zvíře parazity.

Jaký byl další pracovní sen poté, co jste opustil plán být sběratelem hovínek?

Být cestovatelem a spisovatelem. Nasměrovala mě četba povídek Oty Pavla, kdy jsem si řekl, že tak krásně bych chtěl jednou umět psát. Zároveň jsem do toho jako kluk četl spoustu cestopisů a chtěl jsem jako James Cook nebo Marco Polo objevovat nové kraje i já. Jen dneska už toho není geograficky tolik co objevovat. Ale zase lze objevovat vnitřní prostory, vnitřní světy.

V roce 1992 jste proto založil Koktejl, časopis o cestování.

Já jsem si naivně myslel, že když založím cestopisný časopis, tak budu hlavně cestovat a psát. Nakonec se však ze mě stal především editor, který upravoval cizí texty a úředník, jenž hlídal, jestli přišel včas papír z tiskárny, a obchodník s reklamou. Uvázal jsem si tím na nohu kouli, byť to bylo krásné období a Koktejl je a bude mým dítětem. Ale byly to ohromně vyčerpávající roky.

Vyčerpání dosáhlo vrcholu a Vy jste se zhroutil…

Díky tomu jsem si jel na ostrov Siberut odpočinout. Tam se naplno rozletěl můj druhý sen, a to je psaní. V pralese jsem zažil zvláštní věci. Ale když jsem o nich začal psát, došlo mi, že příběh o mýtické bytosti Silo Kiklo, o šamanech, černé a bílé magii by se do seriózního geografického magazínu nehodil. A od toho už byl jen kousek k nápadu, že to ztvárním do knihy, která měla naštěstí úspěch a umožnila mi jít na volnou nohu a psát další knížky.

Navštívil jste mnoho míst na světě, kde Vás to nejvíc zaujalo?

Určitě je to ostrov Siberut, kouzelná je i Srí Lanka. Ale fascinují mě třeba všechny pouště, hlavně v noci, ráno. Vrcholky hor. Taková ta místa, kde jste sám se sebou a vnímáte svoji malost a zároveň naprostou sounáležitost s okolním světem. Jak k tomu všemu patříte. Najednou máte pocit, že jste součástí toho všeho.

Vozíte si stále z cest suvenýry?

Už čím dál tím méně a vozím už jenom takové výjimečné věci. Člověk jak je starší, tak zjistí, že nemá smysl hromadit věci. Mě třeba jednou na Taiwanu fascinovala krásná miniatura vyřezaná v malinkém polodrahokamu, byla to džunka veliká jako půlka mého nehtu a uvnitř byli lidské postavy a já si říkal, že něco tak krásného bych chtěl mít. Ale pak mi došlo, že není nejdůležitější to mít, že je důležitější, že jsem to viděl a hlavně ten pocit, jen ten pocit, že vím, že něco tak krásného existuje.

A zvyky nebo rituály, přinesl jste si nějaké i do domácího prostředí?

Já jsem paranoický od narození, ale po návratu z džungle, když vidím světlušky, což jsou podle Mentawajců „alupepet“ – oči duchů, o kterých vím, že když Vám třikrát obletí nad levým ramenem, tak zemřete, tak jak vidím světlušky i v Českém středohoří, tak zbaběle odcházím do chalupy. Do dneška také nosím červené korálky proti zlým duchům. Postupně se rozpadávají a mají Vám je obnovovat vaši nejbližší, kteří tak onu energii zase posílí.

Naučil jste se mentawajštinu, jste nadaný na jazyky?

To vůbec nejsem, ale naučil jsem se tento jazyk, protože jsem měl motivaci, hrozně jsem to chtěl. Ale pozor, mentawajština má spoustu dialektů, já jsem se naučil pouze jeho jihovýchodní dialekt, kterým mluví asi dva tisíce lidí. Na druhé půlce ostrova je mi celkem k ničemu, protože ty dialekty jsou od sebe vzdálené třeba jako čeština a ruština.

Vaše první kniha Prsatý muž a zloděj příběhů se dočkala obrovského ohlasu. Prodalo se jí skoro osmdesát tisíc. Psal jste ji sedm let. Změnil byste dnes v knize, která vyšla již v 11. vydání, něco?

Určitě bych neměnil nic zásadního, možná bych ji víc prokrátil. Protože čím déle člověk píše, tím se snaží být sevřenější a psát v kratších větách. Ale nic podstatného bych neměnil, spíš jen takhle technicky. Ale dělat to nebudu. Třeba Arnošt Lustig svoje knihy neustále opravoval. To ale není moje cesta, pro mě je psaní knihy jako uklízení šuplíku, který pak zavřu, zamknu ho a hotovo.

PRSATÝ MUŽ A ZLODĚJ PŘÍBĚHŮ (2003)

Kniha o tom, co člověk najde na dně, když už si myslí, že nemůže dál, i o tom, že zázrak potkáme nejen v přítmí pralesa, ale kdekoliv. Některé knihy můžete číst, ale s touto budete hrát o život. Poušť, džungle, šamani, rituální obřady, láska, smrt, ďábel v napínavém příběhu reportéra, který se vydává k primitivnímu kmeni v deštném pralese. Po návratu domů zjišťuje, že se nevrátil sám…

Naopak nejrychleji napsanou knihou byl Létající jaguár. Ten vznikl vlastně velmi specificky.

Bylo to na základě sázky. Bylo mi řečeno: napiš knihu „Prsatý muž 2“, ale já na to že nejsem automat na kávu, kam se vhodí desetikoruna a vypadne káva. Ale kamarád zaútočil na moje mužské ego, že to tedy nejsem žádný spisovatel. Řekl jsem mu, že ji klidně napíšu, ale musí ji za stejně krátkou dobu vydat. Knížka tedy vznikla takhle „z hecu“. Normálně bych ji psal tak půl roku, protože jsem líný tvor. Ale protože jsem se vsadil, tak jsem musel vyhrát. Mám tu knížku rád, i když je nejtenčí z mých knížek, ale stejně bych ji jinak nenapsal. I kdybych na ni měl víc času.

LÉTAJÍCÍ JAGUÁR (2004)

Novela o cestách, o marnosti a největší životní lásce, napsaná za výlohou knihkupectví na náhodně vylosovaná, autorovi předem neznámá témata. Příběh o lásce a andělovi, kterého, když je vám nejhůř, pošle sám létající jaguár.

Mluviti pravdu je kniha s natolik silným příběhem, že jsem měla potřebu ji hodně rozdýchávat. Jak jste to zvládal vy? Příběhem a jeho hrdinou jste vlastně doslova žil, navštěvovali jste společně místa z jeho minulosti, z jeho dosti kontroverzního životního osudu…

Nebylo to jednoduché, protože jsme se mezi sebou hádali. Byly chvíle, kdy jsme se opravdu nenáviděli. Mockrát jsme končili, že už nebudeme dál pokračovat. Byla to spousta velmi silných okamžiků nejen pro mě, ale i pro něj. Například když jsme byli v koncentračním táboře a on odmítal jít do krematoria a já jsem mu říkal, kolik tisíc lidí tady umřelo, tak on se tam rozplakal. Paradoxně nás to všechno ale sblížilo a mně to dalo třetího dědu, my jsme se prostě navzájem adoptovali. Je pro mě absurdní, když se mě někdo ptá, jak to bylo ve skutečnosti. Protože pro mě to je prostě reálný život. Mluviti pravdu.

MLUVITI PRAVDU (2008)

Román psaný podle skutečných událostí. Válka, lidské utrpení, ale i životní láska, tajné sny, lidská síla a odvaha ve velkém příběhu muže, který sloužil v SS, Rudé i československé armádě, byl nejmladším krajským tajemníkem KSČ, vězněm i milionářem. Několikrát byl blízko smrti, potkal velkou lásku, ztrácel ji a zase hledal, stejně jako odpověď na jedinou otázku – jaký je smysl lidského života. Strhující, krutý, neuvěřitelný, ale přitom pravdivý příběh, odehrávající se v Rakousku, Československu, Německu, v Rusku, Indonésii a Venezuele, na jehož základě autor bilancuje i svůj vlastní život.

Nejnovější knihou je Umřel jsem v sobotu, kde jsem se dozvěděla odpovědi na několik otazníků, které mi zůstaly v hlavě po přečtení Mluviti pravdu. Dovedl Vás tedy k jejímu napsání hrdina předešlé knihy?

On mi říkal, že celý život sbíral citáty. Co také můžete sbírat ve válce nebo ve vězení… Jeho nejoblíbenější byl ten první, který míjel, když chodil ze sirotčince do školy a zpátky. Byla tam tabulka s nápisem „Z osudu rukou a vůle boží“. A on nad tím celý život dumal a měl pocit, že to jeho život ovlivnilo. Knížka už byla napsaná a já jsem chtěl vidět, jestli je to pravda, vidět to na vlastní oči. Nakonec jsem tu vilku objevil a zjistil, že se tam odehrál úplně šílený příběh. Že vlastně Mluviti pravdu začíná už před lety, kdy se staly jisté události, a následně byl v Třebíči postaven dům, kolem kterého pak chodil malý chlapec… Moje knížky tak podivně navazují, dotýkají se jako korálky na niti. Můžete je číst jako nesouvisející příběhy, ale jsou vlastně tak trochu vzájemně propletené.

UMŘEL JSEM V SOBOTU (2011)

Jeden dům. Jeden stavitel. Jedno boží oko a jedna věta. Dům, ve kterém se staly podivné věci. Podle čeho vybírá Bůh? Co je po smrti? Strhující příběh o lásce, osudu, ztrátě dítěte a druhých šancích, které už se nikdy nebudou opakovat. Co se stane, když se nevyrovnáme s minulostí? Přijde vůbec nějaká budoucnost?

Do svých knih dáváte hodně ze sebe samého, je pro Vás psaní určitá forma terapie?

Určitě je to forma duševní hygieny. A zároveň si připomínám svůj život, protože by se jednou mohlo stát, že budu stát před zrcadlem a ptát se, co z toho byla pravda a co ne. Tím, že to sepíšu, píšu si to i sobecky sám pro sebe a můžu se kdykoliv podívat na jakoukoliv „stránku svého života“. Můžu si ověřit, že se mi to vážně jen nezdálo, protože život strašně rychle utíká.

Píšete teď něco nového?

Snad to nezakřiknu, nechci o tom moc mluvit, ale chystám na podzim novou knížku. Bude to zase knížka mého srdce, protože mě samotného ty příběhy musí bavit. Já neumím psát jen proto, abych něco psal. Musí mě to sejmout, musím se u toho smát, nebo mě to musí dojmout. Programově chci být teď o něco optimističtější a veselejší, přátelé už mi o to říkají.

Náš portál se jmenuje Rodina21, jaká je podle Vás současná česká rodina ve srovnání s rodinou na Siberutu?

Mentawajci daleko víc drží spolu. Je tam větší vzájemná úcta. Nikdy jsem neviděl, že by na sebe vzájemně křičeli. Mají spoustu tabu – „makejkej“ – , která to podporují. Žena například nesmí na muže po jeho návratu z pralesa promluvit „dokud mu neoschnou nohy“. To musel vymyslet někdo ohromně chytrý, protože to je přesně těch zhruba dvacet minut, ona „doba hájení“ po návratu z práce, kdy člověk nechce hned vyprávět, co je nového a tak dále.

Také je na Siberutu tabu křičet na děti…

Všichni mají duši, lidé, zvířata, stromy, kameny, vodopády. A děti mají duši – „simagere“ – nejkřehčí. Může se leknout, když na ni křiknete a ona pak na chvíli uteče, uvolní místo v hlavě. V tu nestřeženou chvilku může okolo létat zlý duch – „sanitu“ – a vstoupit dítěti do hlavičky a posednout ho, přivodit mu nemoc, nebo nechci říkat ani co horšího.

Funguje právě u Mentawajců onen hledaný ideál rodinných vztahů?

Na Siberutu se neřeší, jestli chlap dělá víc nebo míň než žena nebo obráceně. Opravdu je tam úcta a nikdy jsem neslyšel je na sebe křičet. Když se mají pohádat nebo vyřešit nějaký problém, či se chtějí pomilovat, tak s tím neobtěžují okolí. Jdou si do takové boční chýše – „lalepu“ – a tam si to vyřeší, aby nerušili ostatní a všechny duše žily ve vzájemné harmonii. Přestože žijí na úrovni mladší doby kamenné nebo začátku doby bronzové, tak jsou to spokojení lidé. Nejen v rodinných vztazích, ale i sociálně. Jako Memtawajec nemáte ani stres, že nejste ten nejúspěšnější lovec. Hlady stejně nezemřete. Nevidíte tam chudáky, žebráky, ale ani boháče. Málokde jsem viděl tak vyladěné lidi.

Život zde má ale i své boly.

Každá strana má dvě mince. Lidé tu umírají brzo, je tu velká dětská úmrtnost, spousta lidí umírá na malárii, na horečku dengue, kousnutí jedovatým hadem…

Se sny jsme začali, u snů bych ráda rozhovor i zakončila. Jaké máte sny dnes?

Mým snem je, aby všichni moji blízcí byli zdraví a šťastní.

A spisovatelské sny..?

Abych psal knížky, které budou dělat radost lidem. Aby je bavily stejně, jako baví mě. Dojímaly je, rozesmávaly, dávaly naději. Úžasné by bylo, kdyby se jednou mé knížky dostaly se do světa. Není to to nejdůležitější, ale bylo by to příjemné. Hlavní však je, aby mi to psalo a psaní mě pořád bavilo.

A cestovatelské sny?

Mám teď období, kdy nikam „nutně nemusím“. Občas někam vyjedu, ale není to už takovéto puzení, jako bylo kdysi dávno, že musím teď vidět tamto pohoří, tamtu zemi… Teď to přichází tak pomaličku, trvá mi déle, než se rozhodnu, ale pak za dva týdny jedu. Ale můžu a nemusím. To je na tom to krásné, jak Vám psaní dává svobodu. Můžu být na svojí samotě v lese v Českém středohoří, nebo se můžu sbalit a jet někam do světa. Pokud mě teda rodina pustí… 🙂

Děkuji za rozhovor i příjemné setkávání a přeji ať se Vám psaní i nadále daří a stále Vás baví! Možná sobecky. Protože mnohé z nás baví Vaše psaní číst…

Pro více informací, fotografií a možnost nákupu knížek i s podpisem a věnováním autora si zajděte na web: http://www.josefformanek.com

Foto: Miroslav Nebeský a Josef Formánek

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na