S Klárou Janečkovou nejen o Temnotě

Autor

Spisovatelku Kláru Janečkovou jsem objevila díky jejím překrásným knihám. Opravdu jsem si vychutnala knihu Srdce v písku, pak jsem tak nějak automaticky vyhledala i další titul. Byl jím ještě novotou vonící román Temnota.

Nedalo mi to a se zajímavou osobností jsem se spojila. Na moji žádost o rozhovor mi odpověděla ochotně a vstřícně, skutečně obratem. Při přípravě tohoto článku jsem o paní Janečkové skládala mozaiku informací. Mladá žena, psycholožka, úspěšná autorka osmi knih. Velice silná osobnost, inteligentní dáma, která o sobě před lety v pořadu 13.komnata prozradila, že věří na osud a žije přítomností. V osmnácti letech prožila na vlastní kůži únos a sáhla si na pomyslné dno. Jak se má dnes? O psaní, o životě, mezilidských vztazích a v neposlední řadě o Temnotě je náš rozhovor, který máte před sebou.

Prozraďte našim čtenářům, kdy jste se rozhodla napsat Vaši první knihu. O jakou knihu se jednalo a co bylo impulsem pro její napsání?

Ve dvaceti letech. Psala jsem od malička, ale ve dvaceti jsem se rozhodla napsat první rukopis. Tehdy jsem dočetla historickou knihu o Johaně Neapolské. Říkala jsem si, jaká je to úžasná, báječná kniha… jaké to musí být napsat tak skvělou knihu. Pak mě napadlo: Proč to nezkusíš? Pusť se také do psaní knihy. Proč ne právě do historického románu?

A udělala jsem to. Začala jsem psát historický román z 16. století. Opravdu vyšel a získal ocenění nejlépe prodávané prvotiny roku 2002. Ovšem nebylo to tak jednoduché. Na rukopisu jsem dřela dva roky, než vyšel, musela jsem chodit do nakladatelství a nabízet. Mnozí redaktoři si dílo ani nepřečetli a vyhnali mne. Nakonec se podařilo a kniha vyšla. Věnovala jsem ji mé babičce, moc jsem si přála, aby se nemocná babička vydání dožila. A povedlo se. Byla to nejkrásnější odměna za roky práce.

Překvapilo mě, že jste při Vašem mládí napsala již osm románů. Kde sháníte inspiraci?

V životě obecně. Cestuji, setkávám se s lidmi, čtu, studuji nové věci. Vnímám vše kolem sebe. Nasávám život. Zaměřuji se na sebemenší detaily. Každá situace je pro mne zážitkem. Mám také velmi rozvinutou schopnost fabulace. Napadá mne spousta příběhů a zápletek. Kdybych měla dostatek času, psala bych snad dvacet hodin denně (úsměv).

Stěžejním tématem Vašich knih jsou mezilidské vztahy, láska. Proč si myslíte, že se v současné době tolik vztahů rozpadá?

To je těžká otázka. Hodně se nad ní zamýšlím. Jediné, co mne napadá, jsou „hodnoty“. Celkově manželství, tolerance a věrnost se nachází mezi hodnotami velmi nízko. Vztah je namáhavá záležitost. O druhého musíme pečovat. Věnovat se mu. Hýčkat si naši lásku a manželství. A to nedokážeme. Věnujeme se úspěchu a kariéře, platíme půjčky a stavíme domy. Na vztah nám nezbývá energie ani chuť. Když o něj však nepečujeme, nezajímáme se o to, co manžela či manželku zrovna trápí, tak se vztah rozpadne. Věrnost, to je snad již pouhé slovo. Kdo jednou překročí pomyslnou čáru nevěry, ten je již v jiném světě. S největší pravděpodobností bude nevěrný znovu a znovu. Tím vztah ničí a ničí i sám sebe. Lidé se učí nápodobou jiných. Utvářejí si tím své normy. A když mladý pár vidí, že se mnozí rozvádí, politici mají mladé slečny a vrstevnice uklidili někam do skříně, známé osobnosti se chlubí nevěrami, chovají se pak stejně a říkají si: však se rozvádí skoro každý, vždyť je to přece normální. Tohle je kámen úrazu.

Ve Vašich knihách se často spolu s hrdiny přenášíme do zahraničí. Jaký je Váš vztah k cestování? V jaké zemi se Vám osobně nejvíce líbilo?

Cestování je mou vášní, opravdu velkou. Vždy, když se vracím z cest domů, mám chuť na letišti přeskočit do vedlejšího letadla a letět znovu pryč (smích). Ráda cestuji, poznávám svět a nová místa.

Dříve jsem hodně tíhla k New Yorku. Chtěla tam žít a chvíli i žila. Už mi ale není dvacet, a tak jsem svůj postoj změnila. Nyní mám ráda malé ostrovy ve Středomoří. Třeba Sardinie, ta je opravdu krásná. Asi tam se mi nejvíce líbilo. Nádherné pláže, památky, skvělé jídlo i podnebí. Nejkrásnější jsou ty pláže a příroda. Sním o tom, že snad v budoucnu budu ve stáří na nějakém ostrově žít, mít zde malou chatku a jíst ryby. Denně se těšit z mořské krásy a modravé oblohy.

Temnota je zatím Vaší poslední knihou. Kdy vyšla Temnota? Jaké zaznamenáváte reakce čtenářů?

Temnota vyšla před Vánocemi. Slavnostní křest měla 29. 11. 2011 v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí v Praze. Kmotrem byl herec Jan Kanyza, publicista Josef Klíma, z VIP zpráv Bára Niničová a z Krimi zpráv Barbora Kozáková. Poté následovaly další a další akce po naší zemi.

Zatím mám kladné ohlasy. Nejen od žen, ale i od mužů. Jedna paní při mé besedě v Kroměříži knihu nazvala mou nejlepší. Potěšilo mne to. Je to vlastně má prvotina. První detektivní román. Prvně jsem vytvořila sympatického detektiva a moc dobře se mi o něm psalo.

V Temnotě hledá hrdinka samu sebe. Odhalujeme překvapivé skutečnosti a z obrysů lidských postav se postupně rýsují jejich pravé tváře. Možná žijí i mnozí z nás v temnotě a nechtějí nebo bojí se rozsvítit, vyjít na světlo. Co byste poradila takovým lidem?

Lidé nemají rádi změnu. Jisté věci jsou pro ně určitým pilířem, který jim zajišťuje stabilitu. Vyjít z temnoty na světlo by znamenalo změnu. A zhroucení pilíře. Toho se lidé bojí. Určitě bych jim poradila, aby v temnotě nezůstávali. Vyjít na světlo znamená změnu, a dost možná změnu k lepšímu. Vytvoří si nové pilíře, mnohem lepší a bezpečnější. Zažijí nové věci, které mají velkou hodnotu. Strach je během východu z temnoty zcela normální. A každý má jen jeden život. Je pošetilé jej trávit v temnotě a nevědomosti, co jiného ještě můžu zažít. A když se jim na světle nebude líbit, mohou se vždy vrátit zpět do své temnoty. Ale mohou hrdě říci „viděl jsem světlo a bylo nádherné…“

Pracujete jako školní psycholožka na ZŠ, vedete semináře pro děti do patnácti let. Uvažujete napsat někdy v budoucnu knihu o dětech?

Asi k tomu dospěji. Příběhů je na škole spousta. Když nyní vidím ty dětské tváře, vidím také jejich potíže, co je trápí, jaká je ta jejich duše, jaká jsou jejich očekávání. A snažím se jim pomáhat. Takže asi v budoucnu vznikne nějaká kniha ze školního prostředí. Možná povídkové pásmo. Jsou to příběhy dojemné, smutné, ale i humorné.

Co Vás baví, když nepracujete a nepíšete? Jakou knihu si ráda přečtete?

Nějaký historický román. To můžu pořád (úsměv). Ale ráda čtu i cestopisné časopisy, na těch si vždy přímo „pochutnám“. Když nemohu nějakou zemi navštívit, ať již kvůli válce v ní, finančním nákladům, nebo zdravotnímu riziku, poté si vždy lehnu a čtu a čtu a čtu. A cestuji alespoň tímto způsobem.

Co byste do roku 2012 popřála R(r)odině 21. století?

Popřála bych čtenářům hodně spokojených a šťastných okamžiků. Aby si užívali každé hezké chvíle, která je čeká. A aby je čekaly jen tyto chvíle.
Hodně pozitivní energie a smíchu.

I Vám a Vaší rodině přeji spoustu pozitivní energie a mnoho štěstí. Těším se na Vaše další skvělé knihy.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na