Panenky Unicef u TRZky

Václav a Vendulka se jako první nastěhovali k jednadvacítkové rodině TRZkových. Snad se jí u nás líbilo, možná to byla trochu nuda. Tedy až na ten závěr. To byla slušná jízda! No, posuďte sami.

Vše začalo samozřejmě u autorky – stvořitelky, kde během předání V+V došlo i k rozhovoru, který jste si mohli přečíst před měsícem. Byla jsem moc ráda, že se můj nápad realizoval. Napadlo mě to tak náhodou, a pak už to šlo rychle. Vy nadšené, téměř okamžité rozhodnutí, že panenky budou dvě. Vybírání oblečení a jmen. A pak již předání podrobností o vzhledu a nijak dlouhé čekání na jejich výrobu. A najednou už jsem je měla v rukou. Byl to zvláštní pocit. Měla jsem v ruce ty, které jste si přály. Byla jsem první adop-mamka, která je viděla, držela, přivezla domů.

Jako první, co jsem zařídila, bylo bydlení. Myslela jsem na to, že je čeká hodně cestování a nechtěla jsem je nechat jen tak v nějaké igelitové tašce. Chtělo to takový cestovní domov. Vybrala jsem v obchodě pevnější papírovou krabici, kterou jsem jim sama sestavila (hádejte, ze kterého obchodu asi byla), takže jsem tím docílila pocitu, že jsem jim „postavila dům“. A protože je to dům cestovní, tak mi trochu připomínal kufr. A protože stále myslím na to, jak hodně budou cestovat – každý měsíc! – tak jsem si vybavila kufry „loďáky“ polepené názvy měst z celého světa, které hrdě hlásí, kde všude jejich majitel byl. A protože jistě i naše panenky budou hrdé na to, kolik úžasných míst navštívili, tak jsem založila tradici a doufám, že jí dodrží i ostatní adop-mamky. A tak dostal domov V+V svou první samolepku s názvem prvního bydliště. A aby se s kufro-domovo-krabicí dobře cestovalo, sedne kupodivu (?!) do modrobílé papírové UNICEF tašky.

Nyní o tom, co u nás panenka s panáčkem zažili. No, popravdě, nebylo toho moc. Měla jsem prvopočátkovou úzkost, aby se hned u první mamky neponičili, neušpinili, nepotrhali. A jelikož dobře znám své děti, tak jsem V+V raději držela většinu času v bezpečí jejich cestovního domova. Své děti miluju, ale zároveň je i velice dobře znám. A vzhledem k tomu, že mezi jejich oblíbené hry patří například aportování ponožek, malování tygřích vousků fixami na obličej či vzájemné drbání hlav záchodovou štětkou (ano, všechny tyto aktivity zvládnou moji milovaní během pár minut, kdy např. dávám maso do trouby, vyndávám prádlo z pračky, nebo skočím na dvůr pro dřevo…), tak jistě moji opatrnost pochopíte. Samozřejmě jsem jim panenky ukázala, ale do party na hrátky jsem jim je opravdu nepůjčila. Alespoň foto jsem jim (V+V) dopřála, jednou když už malá dračice spala (ta by je už z ruky po dobrém nevydala), tak se Filípek uvolil ke společnému zvěčnění se svými vycpanými adop-sourozenci (čímž mi dochází ta podivnost, že jsme adop-mamky partnerské dvojice..?!).

Když se V+V adaptovali, tak po poklidném měsíci zažili pořádný výlet. Před cestou jsem jim ještě raději vystavila cestovní pas (občanský průkaz mají již od Unicefu jako všechny tyto panenky), kam jsem napsala termín a místo, kde bydleli. I zde budu ráda, když budete pokračovat v zapisování. Ať to máme my i oni pěkně přehledné (hihi).Takže sbaleno na velký výlet za adop-mamkou Retinkou. A aby si užili co nejvíc srandy, tak nejeli ze Středních Čech do Východních Čech, ale vzali to přes Jižní Čechy! Jeli tak přes Prahu a k první jízdě autem, které zažili už na začátku pobytu u nás, přidali do svých zážitků jízdu vlakem a autobusem. K tomu přidejte první pobyt v hotelu (tříhvězdičkovém) a myslím, že jsem jim nakonec poskytla vlastně celkem dost zajímavých (především cestovatelských) zážitků! Zde již došlo k seznámení a dojemnému předání Václava a Vendulky a hurá do rukou adop-mamky Retinky a na cestu k Retinkovic. Na závěr ještě společné mobilní (jak jinak, když na cestách…) foto na cestě zpátečním vlakem.

Ahoj Václave a Vendulko,
zdravím Vás k Retinkovic a těším se za měsíc na Vaše společné zážitky!!!

P.S. Jestli někdy povezete V+V veřejným dopravním prostředkem, tak vězte, že Vaše povídání o nich může vyvolat u okolí různé reakce. Pravdou je, že my s Retinkou bychom úsměvy a pobavení vyvolaly u spolucestujících asi i bez nich (hihihi). Reti, díky za společný čas, jsi báječná!