Blázinec Robina Krále

Autor

Robina Krále jsem poprvé zaznamenala při osobním setkání na autogramiádě knížky na pražském Světě knihy 2012. Netrvalo dlouho a jeho jméno se objevilo (nejen) před mými zraky znovu, tentokrát díky novému CD Blázinec. Písně o psychických nemocech s jeho texty zde zpívají takové osobnosti, že moje zvědavost přesáhla mezí a oslovila jsem jej s žádostí o rozhovor. K mému potěšení souhlasil.

Abychom se nevrhli rovnou do Blázince, začali jsme od dětských profesních snů, na které krásně navazovala první kniha pro děti o povoláních. Od té již nebylo daleko k hudebním počinům a všudypřítomné inspiraci. Na závěr ještě klasická zvědavost na pohled pana Krále na současnou rodinu, která inspirovala název našeho portálu. Ale nepředbíhejme, pojďme nejprve pěkně poeticky k zasněným počátkům.

Čím jste si přál být jako dítě?
Vzpomínám si, že jako malý jsem si přál být Ivanem Mládkem, pak jsem ale zmoudřel a toužil jsem se stát multimiliardářem.

Máte v rodině umělecká povolání?
Ano, vlastně jsme měli v rodině docela dost publikujících psavců. Nejvíc mě v tomhle směru určitě ovlivnili dědeček básník a také výborný textař Ivo Štuka a babička spisovatelka Ilona Borská. Oba psali mimo jiné báječně knížky pro děti a ty jsme pochopitelně s bráchou, bratranci a sestřenicemi moc rádi četli. Občas jsme měli i privilegium objednat si do některé z nich básničku nebo pohádku na přání. Takhle vznikla například krásná knížka Říkadla a šeptánky. Mimochodem, jednou z mých nejoblíbenějších dětských knížek byla právě babiččina Za dvě čárky prázdniny, kterou shodou okolností ilustroval pan Gabriel Filcík, ilustrátor obou mých dětských knížek vydaných v nakladatelství Portál (Šimon chce být krotitelem, Z Kroměříže do Paříže).

Knížka pro děti „Šimon chce být krotitelem“ je o povoláních. Je spisovatel a textař Vaše vysněné povolání, pominu-li sen o multimiliardářovi?
Vlastně ano. Od určité doby jsem ani příliš nepřemýšlel o tom, jestli bych chtěl jako svou hlavní práci dělat něco jiného. Nemyslím si, že by šlo o nějakou touhu po slávě, nebo podobně, zkrátka a dobře mě psaní strašně baví. Od letošního roku ale také učím na Konzervatoři Jaroslava Ježka některé literárně teoretické předměty a baví mě to taky. Opět jsou to ovšem věci velice úzce spojené s psaním, to se také přímo na hodinách intenzivně provozuje.

Když jsem pracoval na knížce Šimon chce být krotitelem, říkal jsem si, že vlastně každé z těch povolání, o kterých je v ní řeč, je krásné, obzvláště v případě, že si v něm realizujete své dětské sny. Nemyslím si, že všechno na světě je skvělé, ale věřím, že spousta věcí záleží z velké části na přístupu, který k nim člověk zaujme. Kéž by každý dělal své vysněné povolání.

Můžeme Vaší dětskou (i dospěláckou) poezii potkat také jinde, než v těchto knihách?
Pokud jde o další dětské texty, mám několik věcí právě před dokončením, jednou z nich je i knížka, kde jsme si s panem Gabrielem Filcíkem vyměnili role. Tentokrát já svými básničkami „ilustruji“ jeho obrázky. Také jsme právě dokončili leporelo s výtvarnicí Andreou Tachezy. Jinak píšu občas básničky do dětského časopisu Sluníčko a dalších. S mojí poezií, jak říkáte „dospěláckou“, se zatím můžete setkat spíš v různých sbornících a občas v literárních časopisech. Mám ale v pokročilém stádiu rozdělanou například sbírku limericků – krátkých veselých básniček, kterou jsem zatím nestačil nabídnout žádnému nakladateli (třeba se někdo ozve 🙂

A co próza?
Musím přiznat, že na psaní prózy mi chybí trpělivost, „sitzfleisch“ jak říkala moje babička.

Věnujete se i textům písňovým, kde můžeme Vaši zhudebněnou tvorbu slyšet?
Kromě právě vydané desky Blázinec, kterou jsme vytvořili s Honzou Lstibůrkem z Toxique spolupracuji například se skladateli Jiřím Škorpíkem (4tet), Petrem Pazourem, nebo Zdeňkem Dočekalem. Se Zdeňkem jsme nedávno udělali sedmnáct písniček do muzikálového zpracování Aristofanovy Lysistraty, které se studenty vyšší odborné školy herecké vytvořila režisérka Rita Jasinská. Lysistratu můžete vidět a slyšet v Pidivadle v Praze na Letné. Se skladatelem a všestranným muzikantem Jiřím Škorpíkem děláme průběžně na několika projektech. Nejdlouhodobějším z nich je psaní písniček do her Divadla Spejbla a Hurvínka. To je opravdu nádherná práce a osobně jsem velice pyšný na to, že se na ni můžu podílet. Momentálně je na programu hra Mikiho Kirschnera Hurvínek mezi osly s našimi písničkami, většinu z nich lze také najít na stejnojmenném CD. Také s Petrem Pazourem píšeme dětské písničky a kromě toho například písničky pro zpěvačku Petru Páchovou. A pak je tu samozřejmě už zmiňovaná spolupráce s Honzou Lstibůrkem…

…se kterým jste nedávno pokřtili ono výše zmíněné CD Blázinec. Jak ke vzniku tohoto projektu došlo?
S Honzou Lstibůrkem se známe už od konzervatoře, výborně se nám spolu dělá. Honza je člověk s neuvěřitelnou energií a s vůlí dotahovat věci do konce. Zároveň je to chytrý muzikant s obrovskou schopností porozumět textu a vyjít mu vstříc bez použití prvoplánových řešení. Chtěli jsme udělat dohromady větší projekt a tak jsme si vymysleli tohle. Psychické nemoci nám přišly jako příhodné téma, které v něčem vystihuje i naší dobu. Přestože se snažíme být zábavní, nechceme si dělat legraci z nemocných, ale spíš sami ze sebe. Každá písnička je vlastně pohledem zevnitř ven, samozřejmě ne zevnitř člověka skutečně nemocného, ale zevnitř toho, kdo v sobě (v rámci nadsazeného portrétu) pociťuje i jakousi vnitřní spřízněnost s danými diagnózami. Upřímně řečeno, myslím, že málokdo z nás není v žádném ohledu například Zaznamenávačem, který si říká „Jediná možnost je si vždycky všecko schovat, třeba to ještě všechno prožijeme znova“ nebo Bulimičkou, která ví, že si dá „Jen jednu sušenku a ono se to spraví, a jedna nebo dvě, to už je stejně fuk“.

Kdo vybíral jednotlivé interprety pro jejich písně, respektive nemoci? A jak se tvářili tito oslovení umělci, odmítl někdo spolupráci nebo určitou píseň?
Vybírali jsme je spolu s Honzou a s naší bezmeznou drzostí. Vždycky jsme mysleli především na písničku a hledali, s kým by nám zněla úplně nejlíp. Napsali jsme si na papír taková jména, že nám pak běhal mráz po zádech, když jsme si představili, jak budeme oslovovat například pana Jiřího Suchého, Davida Kollera nebo Marka Ebena. Nakonec to šlo až neočekávaně hladce. S některými jsme se přeci jen trochu znali, hlavně díky Honzově univerzální baskytarové kariéře, například s Ewou Farnou, Tomášem Klusem, Xindlem X, Ivou Pazderkovou, Tomášem Hanákem nebo Ivanem Hlasem. Některé jsme naopak zkusili oslovit docela „na blind“ – například Wabiho Daňka nebo právě pana Suchého. Dvě odmítnutí jsme zaznamenali, ale bylo to zřejmě spíš z časových důvodů, neměli jsme pocit, že bychom někoho urazili volbou písničky, nebo „diagnózy“, kterou jsme mu nabídli. Spolupráce to nakonec byla naprosto úžasná. Možná je to i jedna z mála výhod současného skomírání hudebního průmyslu, ta až rodinná atmosféra, která vzniká u projektu, za kterým nestojí žádná velká produkční firma. I tím, že jsme museli téměř vše domlouvat a řešit osobně jsme si asi pro Blázinec získali důvěru a ochotu zkušených interpretů, kteří viděli, že nám opravdu jde o věc a ne pouze o byznys. Kromě toho, se jim, jak doufáme, také líbily naše písničky.

Kde čerpáte inspiraci pro svou tvorbu?
Doufám, že všude. Člověk se narodí do určitého světa a všechno co čerpá, čerpá nutně ze svého okolí, většinou aniž by o tom sám věděl. Inspirace, pokud vím, znamená doslova vlastně vdechování. Nevdechujeme jenom vzduch, ale i myšlenky pocity a slova okolo nás. Když si to člověk jednou za čas uvědomí a soustředí se na to jaké věci a slova to vlastně vdechl, má myslím o inspiraci postaráno. Stejně důležitá jako inspirace je také chuť něco vytvořit. V mém případě asi hlavně chuť hrát si. Možná právě proto mě to tolik táhne k tvorbě pro děti.

Náš web se jmenuje Rodina21, jaká je podle Vás rodina 21. století?
Sociologové by to řekli lépe a učeněji. Myslím, že rodina 21. století je především menší než rodiny století předcházejících. Soustřeďuje se do minimálních jednotek, což nemusí být vždycky ku prospěchu. Na druhou stranu je asi také méně hierarchická, což zase nemusí vždy škodit. Zkrátka a dobře se proměňuje. Každopádně přeju nám všem, aby byla co nejlepší, jak je to jen za daných okolností možné.

Moc děkuji za milý rozhovor a přeji i nadále spoustu inspirativních nádechů!

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na