Mé kulinářské začátky

Autor

Jsem člověkem, který si moc nenechá radit. Vždycky si na všechno zkouším přijít sama, po svém a až ve chvílích nejvyššího zoufalství volám na pomoc někoho zkušenějšího. Kdybych se bývala vždy nejdřív s někým poradila, jistě by mi to ušetřilo spoustu drahocenného času a mnohdy i zklamání, ale prostě už to mám odjakživa. Jsem z těch, kteří se musí spálit, aby uvěřili, že ta kamna opravdu pálí. A ani s vařením jsem to nikdy neměla jinak.

Má první zkušenost s kastrolem a plotnou

Když jsem čerstvě začala usedat do školní lavice, zatoužila jsem poprvé něco uvařit. Něco skvělého, avšak nenáročného, čím bych okouzlila své blízké. Co by tak mohlo tyto požadavky splňovat? No jasně! Pudink! Zvlášť, když ho náležitě vyšperkuji a udělám z něho nezapomenutelný dezert, ze kterého si mé okolí sedne na zadek, a ještě po létech na něj budou vzpomínat s obdivně zvednutým obočím.

Při přípravě pudinku jsem asistovala již několikrát, takže vím, jak se dělá. Nachystala jsem si tedy vše potřebné a pustila se do přípravy. Hlavně dobře míchat, ať se nepřipálí. To je to nejdůležitější. Hmm, vypadal fakt dobře, a jak voněl! Do misek jsem přidala i kompotované mandarinky z NDR, které byly zasuté ve spižírně pro zvláštní příležitosti. A tohle je přece zvláštní příležitost! Nemohla jsem se dočkat, až pohostím první strávníky. Na ráně byl táta, brácha a děda, kterým jsem své dílko naservírovala s grácií hodnou číšníka z Alcronu. Jedli mlčky a velmi pomalu. Nikdo neřekl ani slovo. Asi oněměli z té božské many. Ale proč se jim u toho tak kroutí obličeje? Rozřešení přišlo v okamžiku, kdy ochutnala taky babička. „Nemáš tam cukr,“ oznámila mi hned při prvním soustu a mně bylo všelijak, jen ne vítězoslavně. Mužští strávníci své misky s úlevou odložili a bylo na nich vidět, že jsou rádi, že již nemusí pokračovat v konzumaci. Měla jsem pravdu, na můj první pudink se vzpomínalo dlouho, ovšem trochu jinak, než jak jsem si představovala a tento můj gastroneúspěch mi nadlouho vzal chuť do jakéhokoliv vaření.

Můj návrat do kuchyně

K vaření jsem se začala až pozvolna vracet někdy na konci základky. Má díla nebyla dokonalá, ale nebyla úplně nepoživatelná, což jsem považovala za úspěch. Dodnes mám například nejen já, ale i mí strávníci v živé paměti oběd, který jsem od polévky, přes omáčku i přílohu tak vyšperkovala pomocí kari, že za tu záři by se nemusel stydět ani kvalitní radioaktivní materiál.

Nejen přísady, ale i kuchyňské náčiní se někdy stávalo mým úhlavním nepřítelem. Už jste někdy viděli, jak kreativní jsou jahody v mixéru, když na něj zapomenete dát před puštěním víko? Hotová inspirace pro Pollocka! A zažili jste někdy fofr, jakým vylítne poklice špatně odvzdušněného papiňáku? Dodnes se divím, že ve stropě nevznikla díra jak po Faustovi. Každopádně mě tyto karamboly neodradily, a já byla tvrdohlavě rozhodnuta, že kuchyň pokořím a jednou v ní budu vládnout já a ne kuchyňské přístroje a suroviny.

Mé samostatné bydlení

Poprvé jsem cítila, že jsem dospělá, když jsem bydlela sama a koupila jsem si mouku s rozhodnutím, že z ní něco upeču. Sahala jsem pro ni do regálu a rozhlížela se kolem, zda všichni vidí, co kupuji. A pak jsem doma opravdu pekla. Bábovku. Povedla se a jejím jediným nedostatkem bylo, že já ji nejím a jiný konzument poblíž nebyl. Takže jsem ji jen ochutnala a zkonstatovala, že péct umím. Že je to omyl, jsem zjistila až o mnoho let později.

Jedním z mých gastroúletů byl taky můj první guláš. Měla mi přijet kamarádka, tak jsem se rozhodla, že udělám právě tohle jídlo. Přečetla jsem si, co na něj budu potřebovat a vyrazila na nákup. Jako první jsem zamířila do masny. Psali, že je potřeba hovězí na guláš. Hovězí je přece svíčková, tak to je v pohodě. Nechala jsem si tedy s patřičně světáckým výrazem navážit potřebný kus, a když na mě prodavačka vybalila cifru k placení, fakt jsem zírala. Já vím, že říkali, že je hovězí drahé, ale tohle? No nic. Nedala jsem na sobě nic znát a zaplatila. Kdo měl asi vědět, že ty krávy mají víc částí než jenom svíčkovou, že?! Guláš byl tedy výtečný, ale poněkud drahý.

Mé první opravdové pečení

Když jsem při bábovce psala, že jsem po letech pochopila, že tak úplně péct neumím, ta chvíle přišla v době, kdy se našemu nejstaršímu synovi blížily druhé narozeniny, a já se rozhodla, že mu upeču dort sama. Po kuchyni už se pohybuji nějakou dobu, tak proč bych to nezvládla? Vzala jsem recept, z předepsaných ingrediencí udělala těsto a dala péct do trouby. Jenže proč se to těsto vůbec nezvedá? Po příslušné době jsem z trouby vytáhla gumovou placku, z níž by se daly s úspěchem vyrobit kvalitní a odolné podrážky k Baťovým botám.

No nevadí. Udělám to znova a tentokrát tam dám řádné množství prášku do pečiva, aby to vyběhlo. Vyběhlo. Ale jinak než jsem si představovala. Piškot byl gumový pořád, ale nebyla z něj jen nudná placka, ale jakýsi geomorfologický objekt blížící se svým tvarem hoře Říp. Tak tohle asi nedám. Nezbývá nic jiného, než přizvat na pomoc zdatně pečící sousedku. Nechápu, čemu se tak dlouho smála, když spatřila mé cukrářské výtvory?! Mně to přišlo spíš k pláči. Když se dostatečně pobavila na můj účet, pustila se do práce. Tak počkat, proč odděluje ty žloutky a bílky a k čemu šlehá ten sníh? To jako nestačí prostě smíchat suroviny, které tam jsou napsané? U bábovky to fungovalo. Jak mám asi vědět, že druhá část receptu s postupem, je stejně důležitá jako výpis potřebných surovin? No jo no, tak teď už to vím.

Mé kulinářské začátky byly často strastiplnou cestou a těch karambolů byla spousta, ale vydržela jsem. Dnes už bych si troufla říct, že vařit umím. Nejsem sice žádný Gordon Ramsay, ale mí strávníci jsou spokojení, nechybí pochvaly a prázdné talíře. Takže až pojedete kolem, klidně se stavte občerstvit, nezpůsobím vám žádnou zažívací újmu. Tedy snad 😉

Také jste bojovali s vařením nebo jste byli pro kuchyňské prostředí stvořeni?

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na