Léto (z)voní novou dlažbou

Autor

Byť je letošní rok tak trochu vzhůru nohama, a vypadalo to, že se letos pokazí, co se jen pokazit bude dát, nakonec není vše tak černé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Odhazuji černé brýle a šmátrám po mých oblíbených růžových. Konečně nám svítá naděje, že léto čeká i na nás.

Začalo to vše, jako všem, na jaře. My se pustili do kultivace zahrady. Naplánovali jsme, si kolik se nám toho podaří do podzimu stihnout, jak se zbavíme plantážničení a konečně zrealizujeme odpočinkové místo pro všechny členy rodiny. Dorovnáme terén, položíme dlažbu, nasadíme anglický trávník, nakoupíme trampolínu, houpačku i posezení, postavíme nový plot a celou zahradu osadíme kombinací jehličnanů a trvalek.  Ooo to bude krása. Ale jelikož nám nejde nic jak po másle, tak první komplikace začaly už při výběru vhodné dlažby. Nedokázali jsme se shodnout ani na jedné a pak že je výběr nepřeberný. Kdepááák všechny stavebniny mají úplně to jisté.

Ale i přes tento problém jsme se vzájemnými ústupky nakonec prokousali a máme objednáno a zaplaceno a do týdne ji máme doma. Neuvěřitelné se stalo skutkem, i v době karantény jsme sehnali dlaždiče, co je ochotný nám ji položit v domluveném týdnu. To by ovšem nesměli přijít na oběd moji rodiče. Děda nám totiž začal promlouvat do duše, že jestli mám peníze na rozhazování, tak ať si klidně povoláme dlaždiče, ale tohle přeci klidně zvládneme sami. Tedy s jeho vydatnou pomocí, my jsme totiž na rozdíl od něj, stavebně nepolíbení. Nepomohl ani argument muže: „Varovali nás, že by při pokládce mohl větší formát dlažby zlobit, a že určitě by se do toho jako u zámkovky sami nepouštěli“.

„Nesmysl!! To zvládneme,“ nedal se odbýt děda. No když zvládneme, tak zvládneme. Důležité je zmínit, že máme vážně nemocnou maminku, která se bez cizí pomoci neobejde a je tak závislá hlavně na mém tatínkovi. Péče o ni je vyčerpávající a také časově velmi náročná. No to ostatně pokládka dlažby také, jak jsem pochopila. Zabředli jsme do stereotypních víkendů, kdy v sobotu kolem 11 hodiny, byli schopni rodiče dorazit k nám. To si kluci (tedy můj muž a tatínek) stihli nachystat práci a svolávali jsme na oběd a pak pracovali s přestávkou na kávu do 18-19 hodin, pak už babička byla hodně unavená a museli odjet domů. Po tu dobu jsem musela být u ní stále já s přicmrdáváním mých věčně otrávených dětí. Práce nám totiž nešla od ruky a věčné vyměřování, dosypávání štěrku, skákání po štěrku (protože nebyla žádná vibrační deska), dorovnávání, řezání… Nebralo to konce. Nemusím Vám ani povídat jakou oblibu jsme získali i u sousedů, kterým jsme víkend co víkend prášili na zahradě, protože se bez toho řezání dlažby prostě neobešlo. A vidina konce v nedohlednu.

Naděje svitla až ve schválených lázní pro babičku v půli měsíce července. Ano tak dlouho jsme si s dlažbou hráli. Najednou jsme měli volnější ruce. Od 8 až do 23 hodin se makalo a najednou bylo vidět, že práce opravdu odsýpá. A v neděli jsme mohli konečně po 4 měsících slavnostně přestřihnout pásku a prohlásit, že  dlažbu jsme si skvěle bez vad a nedodělků dokázali opravdu položit sami.

A to se oslaví, to se oslavíííí…. Proto bereme příští týden dovolenou a konečně chytáme léto za pačesy a balíme otrávené děti pryč z domu. Mají totiž to nejhnusnější léto na světě, neb měly slíbeno, dokonce i zaplaceno, že letos uvidí poprvé moře a  víte jak to dopadlo? Máme voucher, tedy vlastně ještě ani ten ne.

KRÁSNÉ LÉTO Lenka

1
Komentujte jako host

1 Počet komentářů
0 Odpovědi na vlákno
0 Sledující
 
Komentář s nejvíce reakcemi
Nejžhavější komentáře
1 Autoři komentářů
  Odebírat  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Mačka

Tak to jste byli šikovní, a teď hurá na dovolenou! Hezky si to užijte!