Den, kdy se do vícejazyčné rodiny narodí dítě, je vyjímečný…stejně jako u všech ostatních rodin. Nadšení střídají obavy, jak se o malinkého tvorečka zvládneme postarat. Maminky a tatínkové prožívají silné emoce, každý den s malinkáčkem je posvátný (bez ohledu na jazyk, kterým hovoří). Kromě nich, je tu také zástup příbuzných, kteří dítě v prvních měsících ani letech moc nevídají vzhledem ke geografické vzdálenosti. Najednou se zdá být důležité, odkud kdo z rodiny je. Je tedy důležité, odkud je tatínek?
Základem snadné komunikace v rodině je už zvolení jména, které vysloví bez obtíží obě babičky/oba dědové, proto zapomeňte na Břetislavy, Přemky a Bětuše… no a musí samozřejmě trošku ladit s příjmením, aby to neznělo nepatřičně. Zkušenosti s matrikářkami jsou různé, většinou se nechají obměkčit… Vždyť pro „cizince“ platí mírnější pravidla…ikdyž jen pokud jde o výběr jména. A tak dostává jméno nový tvoreček, u něhož ještě netušíme, kam se vrtne, jaký bude, ve které zemi nakonec „zakotví“.
Jazykový Babylon v prvních letech
První rok, dva se nedostavují žádné zvláštní pocity. Dítě je většinu času s matkou a tak automaticky reaguje na jazyk, který ho obklopuje. U nás došlo k malinkému vývoji tím, že jsme začali déle a déle pobývat v zahraničí. Najednou zjišťujete, že nebudete pouštět jen české pohádky, ale vybíráte z anglických a dalších jazykových mutací. Pohádkové jazyky připomínají Babylon. Dítě začíná používat zvláštní kombinace jako: „why není? Yallah arabalar; don´t sink; istiyorum, ateeni vodu, etc. A v té době musí maminka najít sílu pro důslednost. Ikdyž rozumí, nesmí polevit a mluvit kombinovaně. Koneckonců zazpívejte písničku v arabštině, když ji znáte jen foneticky (a ještě napůl špatně). Nedávno jsem dostala takový divný pocit, synek začal hezky zpívat Twinkle, twinkle little Star, ale Jede, jede poštovský panáček se mu tak hezky zazpívat nepodařilo ani se mnou. Ale jestli je něco běžnou součástí našeho života, je to změna. Nové jazyky, noví lidé, jiné kultury…
Jak to bude s jazyky, pokud vás osud zavěje do „třetí“ země
Řeknu vám, že jsem nikdy předtím netušila, jaké jsou aspekty výchovy vícejazyčného dítěte. A říkám vícejazyčného záměrně, protože se vám může stát, stejně jako nám s manželem, že vás práce zavěje mimo oba známé státy. Pokud je to navíc země, kde není angličtina oficiální jazyk, tak už máte vlastně 4 jazyky, které vás obklopují. Někdy se mi stalo, že jsem si poplakala. Hlavně zpočátku, kdy jsem byla v zemi nová a nevěděla ani, jak vybrat ovocnou výživu, protože jsem nerozuměla informacím z obalu. A tohle všechno je stejné i pro dítě. Ztráta kamarádů, známého prostředí, oblíbených pochutin…Ale všechno člověk obětuje pro dobrý život rodiny. Ale není ta cena příliš vysoká, hlavně pro dítě?! Malinké děti mají výhodu v tom, že jejich mozek v prvních letech absorbuje řeči jako houba a do cca 5ti let se všechny jazyky učí na mateřské – rovnocenné úrovni. Dítě si navíc samo rozlišuje s kým, jak mluvit. Další malinké změny začínají probíhat, jak si náš syn hraje s místními dětmi. Postupné poznávání řeči, mění i způsob, jak reaguje na rodiče, jak se projevuje doma mezi českými dětmi, způsob, jak lidé reagují na něj se také mění…
Jak se dorozumíváme doma
U nás doma mluvíme česky, arabsky, anglicky a celá rodina svorně „zápasíme“ také s turečtinou. Občas jsem mívala výčitky, že syna přetěžujeme, protože byla doba, kdy se 4 řeči zdály jako přehnaně složitý nárok (náš, okolí)… syn hodně zlobil a já byla docela nesvá. Po roce, kdy začal chodit do kolektivu turecké miniškolky s anglickou výukou, nastal zlom. Najednou rozumí, co se po něm žádá a umí komunikovat s dětmi.
Amirku, počítej do deseti: „jedna, dvě…“ mami, takhle ne: „Bir, iki, üc, dört, bes, alti, yedi, sekiz, dokuz, on…“ Ne, miláčku, to je turecky, chci, abys mi to řekl česky…“one, two…“ ee, tohle je anglicky, víš, jak mluví ten kosmonaut Buzz Lightyear…Aha, kouká…“Tak já ti pomůžu, ano, jedna, dvě, tři…“
Někdy si říkám, jestli bylo rozumné pouštět tomu nebožátku DVDčka typu Baby Einstein spolu s Jájou a Pájou, když pořád má problém rozumět arabské babičce. Ta má ale výhodu, protože umí jak anglicky, tak turecky, takže komunikace není příliš omezena. Ano, ve větách začal mluvit až ve věku kolem tří let. A myslím, že i další vývoj bude chtít více trpělivosti a času, ale když už jsme jednou provedli tu volbu za něj, musíme mu to pomoci snést, co nejlépe. A to je asi i dobrá škola pro nás jako rodiče.
A co bude složité, zřejmě to, co mi na chatu v pořadu ČT Sama doma (20.5.2009) radil PhDr. Ondřej Hausenblas: „Doporučuji prostě být na dítě laskaví, dodávat mu dost sebeúcty. Pokud mluví oběma jazyky bez problému na své věkové úrovni, nemusíte ho nijak trápit. Spíše sebe: hledejte pro něj s předstihem inteligentní školu a učitelku.“
Moc nám i dalším rodinám pomůžete, když svoje děti povedete k toleranci, toleranci odlišnosti. Naše děti zřejmě nezapadají do měřítek školních osnov, ale jsou jedinečné, právě jako ty vaše…děkuji.
PS: Máte v okolí vícejazyčnou rodinu? Nebo máte sami zkušenost s výchovou vícejazyčného dítěte? Budeme rádi, když se podělíte o svoje zkušenosti – co považujete za výhody nebo nevýhody. Děkujeme.