Jak (ne)ztratit Sama

Autor

Doběhla jsem k chalupě jako první. Udýchaná jsem kopla do venkovních dveří. „Samueli!“ Vyděšeně jsem vyhrkla a v okamžiku jsem ucítila mokro v teniskách. Páni, co to je? Rychlý pohled k zemi a tam…

Přitom to všechno začalo tak nevinně.

Bylo léto jaksepatří. Sluníčko hřálo ostošest, posílalo sladké polibky zmrzlinářům, kteří jásali nad výdělkem, a pobaveně pozorovalo mě a mého muže, tentokrát v roli dovolenkářů, koupajících se ve vlastním potu. „Dnes je zas takovej hic, koukni ven.“ „No jo, porád. Zatáhni žaluzie i v ložnici, prosím tě.“ „Voda jak kafe v bazénu, tohle nemá cenu.“ Den co den jsme vedli prakticky stále stejně nezajímavé dialogy. Co taky dělat v takovém horku?

Řešením byl několikadenní pobyt u přátel v prostředí staré chalupy na kraji lesa. Jejich pozvání přišlo jako na zavolanou. „Štěpáne, zejtra jsme u vás a díky moc. Rádi uvidíme Mirku a taky Samuela. Tak se měj.“ Druhý den brzy ráno jsme vyrazili.

Přivítáni jsme byli s otevřenou náručí, neboť jsme nabídli pomoc s vyklízením letitých skříní umístěných na kamenné chodbě. Dlažba příjemně chladila do chodidel, kamenné zdi nepustily dovnitř ani jeden dotěrný sluneční paprsek a práce nám šla pěkně od ruky. „Hele, to je kabát z roku raz dva, co s tím? A taky ta jupka, podívejte!“ Smála jsem se a skládala oblečení do úhledných komínků. Nejlepší kousky zamíří do charity, ostatní dáme do sběru.

Přátelé se těšili, že potom, co v chalupě vybudovali malou koupelnu, bude na řadě renovace chodby. Jeden přes druhého nás seznamovali se svými plány. „Vyzdíme, zazdíme, oškrábeme, nabílíme…,“ ozývalo se ze všech stran.

Pozdě odpoledne jsem se těšili zase my na osvěžující koupel a návštěvu sousední chatky, kde pro nás byly připraveny letní koktaily a studené (studené!) obložené talíře. Když jsme se vydali lesní pěšinou k sousedům, kamarád Sam ještě zbytek časopisů a knížek rovnal do kartonových krabic na půdě. „Jen se ošplouchnu a do třičtvrtě hoďky jsem za vámi. Něco mně tam nechte.“

Následující průběh událostí známe jen z vyprávění. Stejně jako my se obětavý Sam těšil na vychlazené pivko a domácí uzené, a proto se bleskově snažil nandat věci do krabic. Ve zbrklosti si zaklapl dvířka u schodů, které spojovaly chodbu s půdním prostorem. „Pusť mě dolů! “ Zahulákal na mizejícího Štěpána. Štěpán však uslyšel „Pusť mě vodu!“ poslušně zašpuntoval vanu, otočil vodovodními kohoutky naplno a upaloval za námi.

Koktail, uzené, pivo… tak to šlo pořád dokolečka. S chutnou mňamkou, vychlazeným mokem a veselou společností jsem zapomněli na okolní svět, na záda, bolavá od námahy, na Sama.

„Do prčic, kde je Sam?“ ozval se najednou můj muž. Kde? Kde? Hnali jsme se ostružiním a roštím šupem do chalupy. Já jsem všechny předběhla, abych byla první. To jsem tedy byla. Už na chodbě jsem spatřila tu spoušť, když mi nohy čvachtaly ve vodě, která přetékala z vany. „Same, Sameéé!“ přidávali jsme na hlasech. Po chvilce se z půdy ozvalo Samovo „Vy volové, jsem tady.“

Osvobodili jsme zívajícího, rozespalého Sama a znovu jsme to vzali šupem – já k sousedům pro uzené a pivo, abych nakrmila hladového Samuela a ostatní se pustili do likvidace vodních následků. Samovi jsme slíbili, že ho už nikdy nikde neztratíme.

Komentujte jako host

  Odebírat  
Upozornit na