Pár minut

Co je pár minut zastavení se? Co je pár minut zdržení kvůli poklábosení s blízkým člověkem? Co je zastavit auto v půli cesty i za cenu vzbuzení dítěte? Co je proti tomu smrt?

Tátu jsem měla v nemocnici na těžké operaci. Z lehké, úplně lehoučké operace se najednou vyskytla těžká facha pro lékaře a těžké stresy pro tátu i celou naší rodinu. Jeho upadnutí do kómatu, nesmět přijít na návštěvy kvůli chřipkové epidemii. To opravdu na radosti nepřidá. Jakou však jsme měli radost, když táta procitnul, když později mohl i mluvit, nejenom mrkat očima, když mohl zvednout ruku i nohu. A co víc, mohl i sám se nakrmit a později dokonce i vstát z postele. Inu, tu jsem udělala chybu. Uvěřila jsem, že se táta z toho dostane!! Nedostal. Chřadnul a já měla jen pár možností jej navštívit. Stěžoval si na bolesti, stěžoval si na nemožnost pozření jídla, nechutnalo mu tolik ani jeho oblíbené pivísko. Na patě se mu udělala velká díra. Táta tvrdil, že toto mu udělali lékaři. Po konzultaci s mudrci jsem nebyla moudrá. Denně přidávali další a další nemoci, ale k noze se nevyjádřili. PROČ?

Napřed byl v Prostějovské nemocnici, poté jej převezli do Olomouce, pak zpět do Prostějova a od tama před Velikonoci do domácího léčení. Na převaz, na který musel jít, Mudrové nechápali co že to vlastně dělá doma!! Vždyť není možné aby byl doma! No někdo se chtěl zbavit pacošů před svátky.. někdo chtěl mít klid. Opět ubytování v nemocce, opět skorodenní volání s lékaři a pak.. Brácha zoufalec volal, abych zjistila proč tátu převezli do Vítkovické nemocnice. Prý mu v PV (Prostějově) řekli, že jej tam museli převézt. I volala jsem do Vítkovic a nikdo neměl o tátovi ani potuchy. Prý kdyby i byl přivezen a náhle tam zemřel, už jej nemají v systému a mi nemohou podat bližší informace, byť jsem jeho dcera. To co se dělo poté a jak nám všem bylo, nemusím ani psát. Nakonec jsem zjistila, že tátu nepřevezli do Vítkovic, ale opětovně do Olomouce a že sestra to plácla jen tak, aniž by se mrkla do karty. Však 90% pacošů převážejí do Vítkovic. No a tak se spletla… no a co, že??

V Olmiku jsme tátu našli. Já po telefonu, brácha tam naklusal jak rovnou byl. V moterkách. Štěstí je věc vrtkavé… Táta opět byl propuštěn do domácí péče, v nemocce jej ani už nechtěli, prý má k němu docházet ošetřovatelka na převazy . A hlavně táta tvrdil, že chce umřít doma. Měl velké bolesti, uvažoval, že to vezme do svých rukou. Smrt si pro něj přišla dneska ráno. Umřel doma tak, jak to chtěl…

1.5 jsem jela kolem . To jsem se vracela z pobytu na jižní Moravě. Vítek byl ukňouraný a těsně za Brnem usnul v autě. Protože tátův domov moc dobře nesnášel, plakal vždycky, že tam nechce jít a držel se mne i kliky, rozhodla jsem se tam nestavit. Však co, ještě tam do léta projedu několikrát a jindy se stavím nejen na kousek řeči, ale třeba i na to kafe. Večer jsem tátovi volala naposledy. V 17:22:28 (hodin) jsem provolala jen 218 sekund. Málo, málo na ten poslední rozhovor. A už je na vše pozdě… Jen tu svíčku jsem mohla zapálit a myšlenkami se k němu zatoulat. Nyní leží ve studené márnici. Táto, nezapomenu na Tebe. Promiň mi…..