Když život tropí hlouposti a my se těm hloupostem dokážeme po čase zasmát, je vlastně všechno úplně v pořádku. Ale kolikrát nám souhra náhod dokáže pěkně zavařit a znepříjemnit život tak, že je nám z toho až špatně od žaludku. A jak bylo nedávno ouvej nám, s tím jsem se rozhodla vás nyní pobavit, protože, co potěší víc, než cizí neštěstí?
Jak už jsem se v některém článku zmínila, už to budou tři měsíce, kdy jsme se z města z malého bytečku přestěhovali na vesnici do prostorného domečku. Sice ještě zdaleka nemáme vše, co bychom si přáli hotové, přesto nehodláme být jen otroky domečku a kdykoli je příležitost vyrážíme na výlet či za zábavou. Zkrátka u nás se drží heslo všude dobře, tak co doma. A konečně vzal heslo za své i tatínek, kterému dělá problém vymanit se z otroctví práce.
Naše vesnička pořádá pravidelné tvořivé čtvrtky pro rodiny s dětmi a já se rozhodla jich účastnit, neb máme doma předškoláčka, který bude dělat cokoli, jen tu pastelku si do ruky ne a ne vzít. A teď jsme se vypravili jako správná rodinka pěkně všichni pospolu. Dcerka na mě jen houkla: „Mami, táta si nebere klíče, nezapomeň je vzít.“ Hm, nechápala jsem, co to má za manýry, vždy když jdu s ním neberu si ani klíče ani peníze, ale dobrá, dávám klíče do kabelky a odcházíme. Po tvořivé dvouhodince přicházíme domů hnáni větrem a tu dostává tatínek skvělý nápad, co kdybychom se zajeli podívat na ořechy? No jasně, určitě jich teď fůra spadla. Jen co si odložíme, vezmeme pití, košík a klíče od auta, odjíždíme. Nebyly jsme sami, kdo dostal tak skvělý nápad. Ořechová alej byla lemovaná auty ze všech stran, přesto byla příroda spravedlivá a podělila nás všechny. Spokojeni odjíždíme domů, tentokráte za doprovodu mírného mrholení. Brrrr, těšíme se, že zažehneme ohýnek v krbu a sloupneme pár oříšků z kůže.
Ale ovej, před dveřmi domu, čekáme vzájemně jeden na druhého, až nás všechny pustí dovnitř, bohužel se k tomu nemá nikdo. Nechápavě hledíme jeden na druhého, copak ty nemáš klíče??? Dcerka jen špitne: „Mami, říkala jsem, že si táta klíče nebere“. Ano když jsme šli na tvoření, tak jsem je s sebou vzala, ale pak jsme byli doma… PROPÁNA KRÁLE, jak se dostaneme dovnitř??? Rodiče bydlí ve městě, mají také od nás klíče, ale bohužel jsou na dovolené v Maďarsku. Ještě by nás mohl zachránit můj bratr, který vždy zkraje týdne u nich přespává. Je ale čtvrtek, to už je v Ostravě, vzdálené asi 120 km. Nevadí, volám: „Bráško, musíš mě zachránit, sedni do auta a jeď k nám, my jedeme směrem k tobě, potkáme se na půli cesty a vezmu si klíče od rodičů a u nich snad někde klíče najdu“. Pak se ale bráška ozval v telefonu: „Leni, nezlob se, ale já jsem pil, nemůžu sednout za volant“.
Ulalaaa, než bychom se všichni vydali na cestu do Ostravy a zpátky jeli hledat klíče, raději volíme variantu číslo dva a voláme zámečníka. Ten má sice ještě práci na 3 hodinky, ale když jsme mu vylíčili zoufalost situace, děti v autě a nutnost jít zítra do školy, školky a práce, uvolnil se. Již na bytě jsem s ním měla výbornou zkušenost, tak už při jeho příjezdu se mi rozzářily oči a zavtipkovala jsem něco o tom, že mu budu vděčná, když z nás udělá slušné občany a pošle nás do postýlek.
A teď se děti dívejte, jak se pán umí dostat do domu během lusknutí prstu. Martínkovo luskání v autě mě začalo ale znervózňovat, po třičtvrtě hodině i štvát. Humor mě opouštěl a začalo mi být nevolno. Vstupní dveře se stávají nedobytnými, zámečník je nemůže poškodit a bez hrubého násilí ne a ne povolit. Svolíme k odřezání zámku z garážových vrat a výměně fabky. Ani tato cesta se neukazuje jako ta správná. Zámečník se bojí, že když bude odřezávat zámek může dveře poškodit natolik, že ani vyměněná fabka funkčnost dveří nezajistí. „Zkuste kolegu z okresního města, zaplatíte výjezd navíc, ale budete mít dveře neporušené.“ Dobře, necháme ale promluvit s ním přímo jeho – jako odborníka, aby mu celou zapeklitou situaci popsal. Z druhého drátu na hlasitém odposlechu se ozvalo: „Zámečníka dělám 25 let, ale tady bych maturoval, do toho nejdu.“
Pokoušejí se o mě mdloby, syn mi již odpadl v autě, dcerka si vzpomněla na nedodělaný úkol z prvouky a já přemýšlela, kdo nám o půl desáté večer poskytne azyl . Zámečník má ale srdce na správném místě a nechce nás nechat na holičkách. Když mu dáme ještě 45 minut zkusí doma vyrobit nějaký šperhák, kterým se pokusí otevřít pootevřené sklepní okýnko. Ze zoufalství jsem schopna jen přikývnout. Ještě že nám v tom dešti poskytuje azyl alespoň to auto. Po 20 minutách rozrazí dveře můj muž, který doposud nervózně pochodoval v dešti: „Stolář!!! Proboha, že nás to dřív nenapadlo, vždyť má klíče ještě stolář!“ Ten nám již třičtvrtě roku vyrábí nábytek a aby mohl kdykoli operativně dovnitř, má klíče. Vytáčím ho snad 6 krát a nechávám zvonit. Bez úspěchu, ví, kdo mu volá a jistě se bojí, že ho budu zase nahánět. To je ale pech.
Pak mě ještě napadne, že s jeho ženou chodila do školy sestřenice, ještěže je ten svět tak malý. Přes ni se nám podaří spojit se stolářem a ten nám během 15 minut slavnostně otevře dveře domu. To je úleva. Dcera po vstupu do domu, nedokáže zkrotit svůj komediální talent, lehne si a líbá podlahu se slovy: „Můůůj sladký domove!!!“ Utnu její vystoupení rozkazem, ať okamžitě vklouzne do pyžama a maže na kutě, úkol z prvouky dodělám sama, beztak ještě dlouho nebudu moct spát. Musíme vymyslet, kam schovat náhradní klíče.