Znáte ten pocit, kdy spatříte něco tak křehkého, až se bojíte nadechnout, aby jste tomu neublížili? A teď si představte, že s tím křehkým přicházíte do kontaktu každý den. Přesněji, že každý den jste obklopeni malými křehkými tvorečky. Pro mou dnešní zpovídanou je toto denním chlebem, protože jím je bývalá sestra z novorozeneckého oddělení zlínské nemocnice paní Markéta Křížková, která si v profesním životě odskočila ke svému projektu Drobci.
Představte nám svůj projekt Drobci.
DROBCI jsou jednoduchý katalog informací, který je zaměřen na ošetřovatelskou péči o děti. Ať již předčasně narozené nebo narozené v termínu porodu. Cílem je předávat informace nové, zajímavě zpracované díky nové metodice vzdělávání, jak rodičům dětí, tak i veřejnosti odborné. Díky fyzioterapeutům rozvoj nových rehabilitační a relaxačních technik pro děti, ale i pro jejich rodiče (hipoterapie, canisterapie, motýlí masáže, aquahealing). Rozvoj homemanagementu v domácí péči o děti (děti se specifickými problémy, vrozenými vadami, předčasně narozené děti, resuscitované,… s autismem). Je to důležitá forma pomoci pro rodiče, aby tyto situace zvládali a uměli i relaxovat.
Jak vznikl? Byl to momentální impuls nebo se vám myšlenka na něj honila hlavou delší dobu?
Dá se říct, že od každého něco. Prvním impulsem byl Certifikovaný kurz úlevových technik pro předčasně narozené děti, který jsem s pomocí paní doktorky Fendrychové dala do pohybu a bude se realizovat již příští rok v září. Díky zpracovávání tohoto kurzu jsem se dostala k dalším lidem a ti mně přiměli přemýšlet dál. Při jedné cestě busem jsem otevřela diář, namalovala do něj dvě kytky, spojila je prádelní šňůrou a místo oblečení pověsila tabulky. Začalo seřazování informací, hledání cíle tohoto projektu. A tak DROBCI rostou a rozvíjí se do dnešních dnů…
Jako sestřička jste poznala spoustu osudů. Který ve vás zanechal nejhlubší stopu?
Kladete mi velmi těžké otázky 🙂 Asi rodiče jednoho děvčátka. Naučili mě, jak přežít situaci z pohledu mého nejbolestnější zkušenost v lidském životě a tou je odchod dítěte ze světa s laskavým přístupem celé rodiny. To děvčátko mělo vrozenou vývojovou vadu a vědělo se, že nebude žít dlouho… Celá její rodina ji přijala jako svého člena a užili si s tímto človíčkem čas, kdy byl s nimi.
Kolik nedonošenečků prošlo vaší péčí?
To opravdu netuším. Nikdy jsem to nepočítala. Je to intenzivní medicína a v té pracujete jako tým. Každý z nás má svůj úkol a každý je důležitý. Sanitárka, sestra, lékař a rodič dítěte. Pro toho jednoho drobka jsou tito lidé důležití. Všichni.
Co bylo na práci sestry na novorozenecké JIPce nejtěžší? A co naopak nejkrásnější?
Každá práce s lidmi je náročná v jakékoliv profesi. Jak fyzicky, tak psychicky. Práce v tomto oboru je specifická právě tím, že se jedná o děti. Musíte být neustále ve střehu, naučit se pozorovat, rychle vyhodnocovat, volit správná slova ve správný čas. Fyzická náročnost spočívá v režimu třísměnného provozu, v rychlosti, v jemné manipulaci (jeden táta ji hezky nazval prací mravenčí 🙂 ).
Nejkrásnější. Ráda vzpomínám na okamžiky, kdy jsem mohla dítě, které bojovalo o život několik dnů dát poprvé mámě na „klokánkování“. Byla to taková určitá forma zadostiučinění a upřímné radosti, že drobek zvládl tu námahu.
Jak dlouho jste na nedonošeneckém oddělení pracovala?
Deset let.
Jak přibývá předčasně narozených dětí, posunuje se péče o ně a je stále víc poznatků v této oblasti. Co považujete za největší posun, který jste během svého působení v tomto oboru zaznamenala?
Srovnání deseti let je relativně dlouhá doba. Medicína šla v tomto oboru hodně dopředu, ale to je holý fakt, který všichni víme. Stran technického vybavení, medikamentů a ošetřovatelské péči v dnešní době děti „dopadají“ lépe než před tím. Mohly bychom se zde hodiny bavit o tom, jak dalece ještě v oboru zajdeme. Jedna z mých vyslovených myšlenek, která tenkrát pobavila celou JIPku byla: „Zanedlouho se dostaneme do doby, kdy máma předčasně porodí, my dítě vložíme do umělé dělohy, napojíme ho na náhradní placentu, vše bude řízeno počítačem, budeme mu přes počítač upravovat vnitřní prostředí, aby se dobře vyvíjelo. V termín porodu přistavíme umělou pánev a zahájíme proces porodu. Necháme odtéct umělou plodovou vodu, nastavíme kontrakce dělohy a necháme dítě projít „přirozeným“ porodem. Zasmáli jsme se všichni, nicméně já se ptám? Je to nereálné? Nemyslím si. Před třiceti lety nikdo nečekal, že se nám budou rodit děti ze zkumavky.
V čem vidím velký pokrok vpřed. Medicína se v tomto oboru snaží být více lidská. Zapojování rodiny do ošetřování těchto dětí. Dítě není uzavřeno na několik týdnů samotné mezi přístroje. Pro někoho možná krok vzad, z pohledu mého velký krok vpřed. Péče se v tomto směru stává vyváženou.
Co je pro rodiče předčasně narozených dětí podle vás nejtěžší?
Na tuto otázku neumím odpovědět. Situací, které vedly k předčasnému porodu je velké množství. Někdy před vámi stojí rodiče, kteří přijeli do porodnice, porodili a netuší, proč? Pak máte těhotenství, která probíhala komplikovaně a rodiče věděli, že je zde možnost předčasného porodu. Na to u inkubátoru stojí máma, která po několika spontánních potratech porodila své první dítě…
Když tak o tom přemýšlím, asi je pro ně nejtěžší v průběhu několika málo okamžiků přijmout fakt, že se stali rodiči a dítě se již narodilo. Těhotenství trvá určitou dobu. V tomto období dozrává i psychika rodičů. Připravují se na to být rodiči. A tento proces je přerušen předčasným porodem.
Proč jste odešla z nemocnice. Vrátila byste se někdy zpátky?
Nemocnici jsem opustila ze zdravotních důvodů. Ano, vrátila… za jak dlouho to bude netuším.
Co si slibujete od projektu Drobci? Nebo spíš, co byste si přála, aby rodičům nedonošených dětí dal?
Aby DROBCI vnesli do hektického života rodičů klid a důvěru v sebe, že jako rodiče tuto situaci zvládnou v rámci svých možností a předpokladů.
Web má krásnou grafiku. Kdo je jeho autorkou/autorem?
Jak už jsem zmínila v úvodu našeho rozhovoru grafika je mou autorskou prací.
Jaké jsou vaše plány do budoucna?
V první řadě zkoordinovat chod DROBKŮ s osobním životem. Provázat celý systém DROBKŮ jednoduše a přitom efektivně.
Náš portál se jmenuje Rodina21. Jak vidíte rodinu 21. století vy?
Rodina pro mně znamená ZÁZEMÍ a BEZPEČÍ. V jakémkoliv slova smyslu. Rodiče jsou v mém moderním pojetí airbagy. Když jsme malí, starají se o nás, konejší, učí lidským hodnotám. Pak povyrosteme a oni nás nechávají žít, učit se, sledují nás z povzdálí a když je zapotřebí natáhnou svou pomocnou ruku. Neptají se na důvody, nevyčítají udělají to s láskou. Samozřejmě k tomu občas poví svůj názor a svůj komentář. Bez toho by to nešlo. Tohle je pro mně smysl rodiny. Není důležité, zda máte mámu a tátu, dvě mámy, dva táty nebo jenom jednoho z rodičů. Důležité pro nás je, abychom se měli kde vrátit byť jenom na krátkou chvíli nebo si připomněli pocit, kdy nám bylo hezky a mohly jít životem dál.
Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně osobního i profesního štěstí. Z vlastní zkušenosti vím, že právě sestřičky jsou těmi, které dodávají rodičům předčasně narozených dětí nejvíc pozitivní energie a naděje, za což vám a všem sestřičkám patří velký DÍK.
Projekt Drobci najdete na https://www.facebook.com/DROBCI/