Dar nedar aneb holubářem snadno a rychle

Autor

Začnu v příběhu tam, kde jsem posledně skončila. Čas oslavy se nezadržitelně blíží. Takových rodinných setkání už jsem zažila víc, ať už se týkaly mých narozenin nebo ostatních členů rodiny. Musím říct, že vždy bylo ze strany restaurace všechno perfektní. Jenže v této jsme ještě nikdy nic neslavili. Já ji ani nevybrala dobrovolně. S objednáním jsem otálela, mohl za to covid. A pak už všechny ostatní měly tento termín obsazený. Vlastně můžu být ráda, že tady ještě bylo volno. Ale červíček pochybností hlodá. Bude jídlo všem chutnat? Jaká bude obsluha? Jak to všechno dopadne?

Týden předem jsem se šla domluvit na jídle a organizaci. Taky jsem se záměrně nezmínila, že si s sebou musím vzít mého nového pejska – fenku Minnie. Je zvyklá jen na mě a na manžela, a sama doma by to nezvládla. Bála jsem se, co by mi asi na to řekli.

No, a už je tu sobota a s ní oslava. Samozřejmě, nejdřív mi všichni přáli. Dostala jsem dárky a spoustu kytek. K mému překvapení, moc příjemnému, jídlo, co jsme měli k obědu, bylo perfektní! To mě tak nějak uklidnilo. V duchu jsem si říkala, všechno bude dobrý. Minnie jsem nejdřív měla u sebe pod stolem, ale to ji nebavilo. Když jsem ji pustila volně, chovala se celkem slušně, pobíhala, a k nikomu moc nešla, ani neutíkala ven. Takže to bylo taky OK. Pak dorazily moje kamarádky. Ty, co zdobily plot. Přednesly krásné přání ve formě pásma. Říkanku s úkoly pro mě, dokonce i s písničkou. Dostala jsem od nich spoustu dárků. Ale zlatým hřebem byli dva holoubci. Překrásní bílí pávíci. Kdo nezná, tak se ten druh tak jmenuje. Moje kamarádky vědí, že mám ráda kytky, ale zvířata miluju.

Celá oslava dopadla na výbornou. Měli jsme tam diskžokeje, zatančili jsme si. Pochutnali jsme si na kávě se zákuskem a večer byly rauty. Obsluha byla rychlá a ochotná. Všichni hosté byli spokojení. Pejska jsem dodatečně řešila s majitelem, a prý je to dneska normální. Takže jsem za všechno restauraci moc chválila.

Ale o tom jsem se rozepisovat nechtěla. Vrátím se k holubům. V hlavě už mi šrotovalo, kam je doma ubytuju. Nějak to tam s námi vydrželi zavření v kleci. Byli zatím ve vedlejší místnosti, aby měli aspoň trochu klid. Doma jsem jim připravila bydlení v králíkárně. Aspoň někdo tam bude, když už králíky nemáme. Nastlala jsem na podlahu hobliny. Místo bidla dostali pořádnou větev. A do misek vodu, pšenici, hrách, vločky, písek, drn trávy a salát. No, měli to, jak obloženou mísu. Takhle jsem je měla zavřené měsíc. Bála jsem se o ně, protože mám tři kočky. Co asi bude, až jim otevřu? Neuloví je hned?

V pondělí ráno překvapení! Holubice měla snesené vejce, a pak snesla ještě jedno. Poctivě na nich seděla, ale nic z toho nebylo. Možná stěhování a s tím spojený stres byl na vině. Po měsíci jsem si řekla, že je nemůžu mít zavřené věčně, tak jsem otevřela dvířka. Po chvíli vyletěli, a přistáli na zemi. Jen je zmerčil můj velký kocour Attila, už je chtěl chytit. Po dlouhém vězení, kdy nemohli trénovat létání, sice těžko, ale přece jen, mu ulétli na střechu. Zjistil, že nemá šanci. Pak už vždycky jen lačně koukal, ale už se nesnažil je dopadnout. Den ode dne létali lépe. První den jsem si říkala, že uletí, a už se nevrátí. Vraceli se několikrát denně, i na noc. Vždy jsem je večer zavřela kvůli kočkám a kunám. Opět snesli vejce, a tentokrát se vylíhlo holoubátko. Měla jsem velkou radost. Holubi už nelítali jen na naši a sousedovu střechu, ale po celém okolí. Rádi přistávali i na okenních parapetech. Když odletěli, chodila jsem se na holoubě dívat. Vylíhlo se úplně holé, ale teď už mu rostou peříčka a samozřejmě krásně roste.

Jednoho dne přijdu, a holoubě se v hnízdečku nehýbe! Ono je mrtvé! Pro mě šok! Co se asi stalo? Ten samý večer přiletěl jen jeden holub. Nežral, a připadal mi smutný. Druhý se nevrátil. A za dva dny nepřiletěl už ani ten poslední!

Od začátku jsem měla nějaké obavy. Jsou to ptáci, můžou uletět. Může je něco ulovit. Cokoliv se jim může stát. Ráda jsem je pozorovala, jak lítali a přistávali spolu. Jak se pásli na trávě. Připadalo mi, že jsou smělí až moc. Strašně riskují. Místo, aby uletěli, tak si jen popoběhli. Co se jim stalo, si můžu jen domýšlet. Nenašlo se ani pírko. Nabízí se, že sezobali otrávené zrní. Nejdřív pošlo holoubě, které krmili, hned na to ten, co zrovna nekrmil, a nakonec ten třetí. Taky jsem poslední dny slyšela někde blízko krákat krkavce. Ten je loví. Ale první verze mi přijde pravděpodobnější. Proč by jinak umřelo holoubě? Někdo je záměrně otrávil? I to je možné. Na parapetech občas po sobě něco zanechali. A lidi jsou různí. Bylo mi líto, že jsem o ně tak brzy přišla. Kamarádka se nabídla, že mi sežene nové. To jsem odmítla, protože tuším, že by časem dopadli stejně. A byla by jich škoda. Zbyly mi na ně krásné vzpomínky a pár fotek.

4 comments

  1. To je mi líto 🙁 Čím dál víc si užívám pozorování ptáků. Je to hrozně uklidňující. Nemám tedy trpělivost na to, abych je přímo chovala, tak mám alespoň přes léto pítko, aby se mohli koupat a přes zimu krmítko. A samozřejmě i dalekohled 😉

    1. To je od Tebe hezké. Lidi by měli myslet na volně žijící ptactvo. Taky mě to mrzelo, ale, bohužel, jsem se něčeho takového obávala.

  2. To je mi líto, Evi. Holoubátka jsou pryč, stejně jak uplynulé roky. Škoda jich. Holoubátek i těch roků.
    Pozdravujeme vás a myslíme na vás;) Vítek onehdá vzpomínal Jožku.

    1. Sylvi, život jde dál. Letos bylo těch ztrát nějak víc, než jiné roky. A roků nesmíme litovat. Žijeme tady a teď, ne? Musíme užívat, co to jde. Taky zdravím všechny, a Jožkovi vyřídím.

Napsat komentář: Mačka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *