Ahoj. Říkala jsem si, když sem píše Pepé a Pluto, zkusím to taky. Dovolte mi, abych se představila. Jsem psí holka. Jméno mi moji páníčci dali po té známé rakouské princezně – Sisi. Jestli se Vám zdá, že už jste tady o mně někdy něco četli, tak to se Vám nezdá, to je fakt.
Zkusím se trochu popsat. Jsem delší a mám krátké, silné nohy, asi jako jezevčík. To bude jeden z mých předků. Tělo mohutnější, spíš jako kokršpaněl, i hlavu mám po něm, to by mohl být taky můj blízký příbuzný. Srst mám delší, černou s bílou náprsenkou. Nerada se češu, trochu připomínám mop na ometání pavučin. Nejde málem rozeznat kde je hlava, musíte počkat, až se rozběhnu. Ale když jsem ostříhaná, jo, to jsem k nepoznání. Prý jsem krásná.
Začátek mého života si moc nepamatuju, a asi za moc nestál, o tom bych radši pomlčela. Toulala jsem se ulicemi Havířova, až mě jednoho dne chytili, a někam odvezli. Ocitla jsem se v baráku, kolem byly samé ohrady, a tam Vám bylo psů, až hrůza. Já se sice snesu téměř s každým, ale nebylo to tam to pravé, ořechové. Není nad to: Být někde doma. Naštěstí můj pobyt v této psí ubytovně neměl dlouhého trvání. Jednoho krásného dne si pro mě přijeli moji součastní páníčci.
Když mě jim poprvé přivedli ukázat, radostně jsem k nim běžěla, a myslím, že nadšení bylo oboustranné. Byla jsem však nemile překvapená, protože odešli beze mě. Prý mi ještě neskončila povinná karanténa. Jó, předpis je předpis. Avšak druhý den tu byli jako na koni, s krásným červeným obojkem, posetém stříbrnýma tlapkama. Ten jsem dostala, k němu připnuli vodítko, a tentokrát si mě odvezli domů. I když jsem takové „péro z divana“ a chvilku neposedím v klidu, tak mě chválili, jak způsobně jsem ležela v autě na dece. Říkali: „je z města, a autem asi jezdit umí“.
Konečně jsme dojeli do mého nového domova. Na první pohled se mi tam líbilo. Byl tam velký dvorek a ještě větší zahrada. Hned první den jsem se s nima honila kolem velké kulaté věci, co jí říkají bazén. Kolem něj běhám často a ráda. Jednou, později, to už začínalo sněžit, panička přijela z noční směny. Pustila mě z ohrady proběhnout. Já jem jí nepozorovaně sebrala rukavičku a v běhu kolem bazénu jsem ji upustila na zem. Hm, paničce to došlo až o hodně později, že jí jedna chybí, protože ji vyrazila hledat. Ještě, že nasněžilo jenom trošku, takže nebyla úplně schovaná.
Vlastně, když jsem k nim přišla, bylo mi prý rok a půl. Ale chováním jsem připomínala pořád štěně. Když chtěli zamést dvorek, běhala jsem za koštětem, a chtěla ho chytit. Nebo za hráběmi. To samé v bleděmodrém. Kdo vyšel ven, toho jsem tahala za tkaničky, až se rozvázaly a časem i utrhly. Hráli si se mnou, ale já jsem chěla pořád, tahala jsem je za nohavice, a paničku za sukni. Nejednou se mi podařilo protrhnout do látky díru. V ten moment se strhl vodopád nadávek, ale zas to nebylo tak hrozné. Stálo mi to za to, protože většinou se mi hned věnovali. Mám, tedy měla jsem kdysi strašně moc energie. V současné době už to není úplně to, co kdysi, vždyť zanedlouho oslavím své deváté narozeniny. Tehdy, když mě panička chtěla trochu prohnat, házela mi aport jednou před sebe a pak zas dozadu, a to jsem se aspoň trochu vyběhala. Taky si moc ráda hraji se skákací kuličkou. Prý s ní dovádím, jako koťátko.
Od té doby, co jsem k nim přišla, už uběhlo hodně vody. Nechci se chlubit, ale naučila jsem se spoustu věcí. Ne jenom sedni!, lehni!, a aport!, ale panička mě učí i „psí kusy“ pro pobavení. A já je ráda předvádím. Třeba i v ordinaci mého pana veterináře. Ten mě chválí, že jiní mí kolegové jsou z něj tak vystresovaní, že s nima není řeč. Nějaká ordinace mě fakt nerozhodí. Nebojím se ani ohňostroje, natož bouřky. Na Silvestra se svou smečkou jdeme ven pozorovat rachejtle. Umím válet sudy, tančit na zadních, proběhnout tunelem. Vzít si pamlsek až po dovolení. Poznat, ve které ruce panička pamlsek schovává. A to mi přikáže – ne čumákem, ukaž packou. Teď trénujeme plížení, a to ještě musíme vypilovat. Cvičení mě baví a paničku taky. Aby ne, když dostávám suprové odměny. A panička zas má radost, když mi to jde.
P.S. Přimlouvala bych se, aby i ostatní virtuální přátelé, kteří mají svého mazlíčka, nám ho tady představili, myslím že i takto se lépe poznáme. Můžeme si navzájem radit, diskutovat, sdělovat zkušenosti.