Letos si s námi počasí pěkně pohrává. Nástup jara byl takový, jak má být. Zato léto tomu moc nedalo. Začátek prázdnin se ještě docela vyvedl. Rozmlsali jsme se krásným teplým počasím a pak přišel srpen, kdy očekáváme tropická vedra. Bohužel jsme se jich nedočkali. Studené, sychravé a deštivé dny nutily spíše k tomu, abychom zalezli s knížkou za kamna než ležet někde na koupáku.
Podzim se zatím jeví jako krásný a teplý. Poslední, podle meteorologů nejteplejší víkend, jsme se rozhodli doma definitivně dokončit práce na zahradě a doslova ji „zamknout“, tedy zazimovat.
Mám mnohem raději jarní práce, kdy se vyhrabuje suchá tráva, rozkvétají kytičky, sází se zelenina, pučí stromy, ale i ty podzimní práce musí někdo udělat. Sice se už dělají většinou za sychravého, mlhavého počasí, nicméně příroda to vyžaduje.
Podzimní zazimování každoročně zahajujeme sklízením dýní, což děláme vždycky neradi, ale ta chuť dýňových jader, ta je lákavá! Takže hurá do toho. Máme to už natrénováno a rozděleno. Starší dcera dýně vydlabe, a pečlivě očistí jádra. Mladší dcera vyveze odpad – vydlabané dýně, na nedaleké hnojiště. Já – pokud mám na to náladu, udělám alespoň jednoho strašáka. Malé děti už sice nemám, ale oni na to rádi koukají i ty dvě velké děti. No a pak se pustím do solení a sušení. Ať mají ty naše mlsné jazýčky v zimě co louskat.
Dýně zabírají zhruba třetinu zahrady, takže je tu hned prázdno a můžeme se pustit do rytí. Po rytí zahrady se čeká každým rokem na první mrazíky, kdy nastává jeden z úplně posledních úkolů na zahradě, a sice zasadit česnek. I tohle už máme letos hotovo. Letos jsme na mrazíky nečekali. Takže česnek už je tam, kde má být…a teď už může klidně mrznout.
Letošní krásné podzimní počasí nám umožnilo rýt zahradu za krásného slunečného dne. Vzpomínám si, že loni jsme ryli zahradu s prvními mrazíky, což už není moc příjemná práce. Přece jen mám ráda, když při práci na zahradě vykukuje sluníčko. Sice zubaté, které už moc nehřeje, ale je to lepší než mlha a mráz za nehty.
Letos jsme dokoupili asi 10 ovocných stromků, tak budeme brzy zjara s nadšením očekávat, zda jsme správní zahradníci a jestli stromky opukají.
Při hrabání listí pod šeříkem jsme narazili na jednoho návštěvníka naší zahrady, který zřejmě vycítil blížící se zimu a schoval se pod listí, ježka. Bylo mi ho líto, proto jsme listí opět nahrnuli na hromádku a nechali ježka schovaného, dokud si nenajde ten správný úkryt, aby se schoval před zimou. Kdoví, třeba ho tu na jaro uvidíme zase a třeba i s malými ježčaty.
Zahrada je porytá, stromečky jsou přihrnuté hlínou a slámou, aby nevymrzly, zbývá tedy už jen ostříhat okrasné traviny a poséct trávu- doufejme, že letos už naposled.
Letošní deštivé léto travičce opravdu prospělo. Sekačka se pořádně ani nezastavila. Při sečení trávy jsem zahlédla na keři šeříku něco fialkového. Stoupla jsem si tedy na hromadu s kamením, abych byla blíž a ejhle! Šeřík asi zmátlo teplé počasí a začal kvést. Nevěřila jsem svým očím a utíkala pro foťák. Je to skutečně tak, fotila jsem to 3. 11. Šeřík skutečně vyrazil do květu. Ale abych se nechlubila cizím peřím, musím to uvést na pravou míru. Šeřík totiž není náš, ale sousedův, v těsné blízkosti našeho plotu. Právě tyhle větve, na kterých se tyčí fialové trsy květů, visí přes plot nad naším trávníkem. Není rozkvetlý celý šeřík, jen na dvou stranách pár větví, ale i tak je to v listopadu moc pěkná podívaná. Zřejmě se jim „u nás“ daří. Jsem na šeřík pyšná, i když není náš. Dokonce jsem v trávě zahlédla i pampelišky. Jako kdyby přicházelo jaro. A pak, že podzim je roční období plné plískanic, dešťů, sychrava, depresí… No není tenhle podzim nádherný? Krásnější si snad ani přát nemůžeme.