Jelikož je červenec, doba prázdnin a dovolených, mnoho z nás vyjíždí do zahraničí, či zkoumá krásy naší vlasti. Má rodina si krásnou zahraniční dovolenou užila již v červnu a nyní o prázdninách vyjíždíme pouze na výlety. Cílem našeho posledního výletu se staly Černolické skály, někdy nazývány též jako skály Čertovy.
Skály, jak již vyplývá z jejich názvu, leží v obci Černolice, která leží asi 25 kilometrů jihozápadně od Prahy. S druhým názvem, tj. „Čertovy skály“ se váže následující pověst: Svatý Kilián, který přebýval v klášteře u Davle, šel jednou navštívit svatého Ivana, který pobýval ve skalách nad Berounem. Svatý Kilián, který pojal podezření, že svatého Ivana pokouší sám Satanáš, přinesl sebou Kristův kříž. Satanáš, který se nemohl kříži bránícímu výstupu z jeskyně vyhnout, prorazil hlavou tvrdou skálu a vzniklým otvorem vyletěl ven. Zároveň přísahal Kiliánovi velkou pomstu. Řekl: „To ti nikdy nezapomenu a tvůj klášter vytopím a všechen kámen, který hlavou svou vytlouci jsem musel, tobě také na hlavu vmetám.“ Kilián odvětil: „Dokážeš-li to, dřív než kohout zakokrhá, smíš tak učinit.“ Ďábel chtěl nejprve skoupit všechny kohouty, leč to se mu nepovedlo. Nějaká stará, chytrá stařenka mu jej neprodala, a kohoutek v pravou chvíli zakokrhal. Ďáblovi nezbylo, než od své hrozby ustoupit, ale ve velkém vzteku ještě hodil posledním kamenem, který právě držel v ruce. A tak podle pověsti skály vznikly.
My jsme na výlet vyrazili autem. Po dojezdu do zmíněné obce jsme auto zanechali na návsi, a posledních pár metrů k našemu cíli jsme došli pešky. Nejprve nás uvítaly informační cedule, kde se nacházíme, včetně informace, že Černolické skály jsou již od roku 2002 přírodní památkou.
Černolické skály je skalní masív tvořený pevnými ordovickými křemeny, jehož rozloha činí cirka 2 hektary. Mimo jiné jsou to i horolezecké skály, které v Čechách patřily k prvním využívaným k tomuto sportu. Nejste-li horolezci, vůbec nemusíte zoufat. Skály stačí obejít, čímž se dostáváme „na vyhlídku“, a některé vrcholky můžeme zdolat bez použití lana. Nemusíte se bát ani rodinného výletu, mé malé děti zdolávaly výstupky jako kamzíci.
Nejvíce překvapila má nejmenší, teprve tříletá dcerka, která vůbec nepociťovala strach a hravě stoupala vzhůru. Krásně obcházela svěže zelené břízky, které rostly v průrvách skal, do šplhání zapojovala celé tělo a byla ohromně spokojená. Zde ve volné přírodě nepociťovala žádný strach z neznámého vyvýšeného prostoru, který se u ní občas projevuje při cvičení na vyvýšených lavičkách v tělocvičně.
Protože šplhání po skalách je nebezpečnější dobrodružství, než výše zmíněný tělocvik, je samozřejmostí, že žádné dítko zde nebylo zanecháno bez dozoru, a každý, i třeba nepatrný výstup byl nejprve prokonzultován. Nutno podotknout, že vyhlídka, i když je z části omezena již vzrostlými stromy, stála za vykonanou námahu. Krásný je pohled do údolí, i na okolní vesnice a z jedné strany se nám otvírá krásný výhled na nedaleký vysílač Cukrák.
Na závěr našeho výletu jsme ještě navštívili dětské hřišťátko, kde se všichni děti dosytnosti vydováděly a potom jsme již vyrazili na zpáteční cestu domů.