Právě jsme se dozvěděli, že matka maličké holčičky, kterou dočasně vychovávám, podepsala souhlas s osvojením. Maličká dostane nové rodiče. Bude to již druhé dítko námi takto předané do adopce. Jak k tomu došlo, že mám ve chvilkové péči malá děťátka? Je to nový druh pěstounské péče. Jmenuje se pěstounská péče na přechodnou dobu.
Zrození projektu
Tento projekt vyvstal z potřeby změnit myšlení lidí v oblasti výchovy dětí, více pracovat s biologickými rodinami a ne jen přijet a odebrat děti, vyvstal z potřeby zrušení kojeneckých ústavů. Proč? Tato péče byla a je zastaralá. Okolní státy tuto „vymoženost“ kojeneckých ústavů nemají. Děti od 0 do 3 let věku jsou umísťovány do náhradních rodin. Představa, že se ročně!!!! u nás do kojeňáků dostane cca 2 tisíce!!!! dětí úplně zbytečně, je příšerná. Děti v náhradních rodinách se z psychologického hlediska lépe resocializují. Netrpí tolik deprivacemi. V náhradní rodině se o ně stará jeden člověk 24 hodin denně. V kojeňáku se mění směny a tím i ošetřující tety. Doma je to máma, táta, v kojeňáku teta.
Autorkou projektu je paní Jana Lexová z Asociace náhradních rodin české republiky. Povedl se jí neskutečný kousek, a to změnit myšlení některých lidí na ministerstvech. Pro tuhle změnu dokázali spolu s ministrem Macelou a jeho spolupracovníky přesvědčit i lidi ve vládě a tak mohla celá novelizace zákona o právní ochraně dětí vejít v platnost od letošního ledna.
Jak jsem se k tomu dobrala já
Před dvěma lety jsem se přihlásila na školení poradců v oblasti náhradních rodin. Bylo to 7 víkendových pobytů v krásném prostředí moravskoslezských Beskyd. Na posledním víkendovém pobytu nám paní Lexová o tomto projektu řekla. Vysvětlila podmínky, co to pravděpodobně bude obnášet a co od projektu očekává. Bydlím na česko-slovensko-polském pomezí. Právě v polské televizi docela často běží dokumenty o takových rodinách, které poskytují dětem „v nouzi“ tuto péči. Po příjezdu domů jsem vysvětlila klukům, co se chystá, o co se bude jednat, a shodli jsme se všichni čtyři, že do toho půjdeme. Zašla jsem tedy na OSPOD (odbor sociálně právní ochrany dětí), vyžádala si formuláře, vyplnila, nechala potvrdit lékařem a hotové odnesla zpátky na úřad. Že jsem zaměstnancem Úřadu práce, potvrzení od zaměstnavatele si OSPOD vyžádal už sám.
Co se dělo dál
Čekali jsme cca dva měsíce na pozvánku k psychologovi. Následovaly asi tři návštěvy, kde mi paní psycholožka dala cca 180 otázek k vyplnění. Měla jsem na to hodinu. Při druhé návštěvě museli starší kluci zůstat s paní psycholožkou sami. Trvalo to cca taky hodinu. Poté, na třetí návštěvu, dojela psycholožka k nám domů, aby viděla reakce kluků v domácím prostředí. Asi za dva týdny si mně zavolala k sobě s tím, že nás nedoporučí. Že máme v rodině problém, že malý dost dobře nespolupracuje, nelíbilo se jí, že mám tátu ležáka, o kterého se pomáhám mámě starat atd atd. Jenže musela změnit názor. Dojela jsem na návštěvu oblečená v černém. Tátu jsme totiž během těch dvou týdnů uložili k věčnému odpočinku. Nelíbil se jí přístup malého k celé záležitosti. Když jsem jí řekla, že malý se nemůže miminek dočkat, pomalu měnila názor ale s podmínkou, že ho musí ještě vidět. Tudíž jsme se za měsíc vypravili s malým na návštěvu ještě jednou. Musela jsem ho u ní nechat asi hodinu a půl samotného. Když jsem pak pro něj přišla zpátky, doslova mi přiběhla naproti s úsměvem na rtu a celá nadšená vyprávěla, jak malý krásně spolupracuje, že opravdu je na miminka celý natěšený. Malý byl šťastný, že jsme prošli. Asi za další dva měsíce jsme si domů přivezli přímo z porodnice malého klučíka.
Co bylo dál
Malý Filípek byl nedonošenec. Narodil se ve 35.týdnu těhotenství. Byl 9.dítětem své matky. Když mi ho dávali domů, vážil necelá dvě kila a měl 46 cm. Při oblíkání jsem měla obavy, že mu něco zlomím, v rukou křeč. Byla jsem totiž připravená na dítě kolem 3,5 kila. Toto bylo docela překvapení. Naštěstí jsem nic nezlomila ani jinak mu neublížila, mohli jsme odjet domů. Matka si ho původně chtěla nechat, že si vyřeší problémy doma, ale pak mi volala paní sociální celá nešťastná, že oba rodiče přijeli a bez nějakých emocí podepsali souhlas s osvojením. Dál to šlo už rychle. Na Krajském úřadu se sešel poradní sbor, který pro malého vybral rodiče. Bohužel – bohudík při osobním telefonátu se ukázalo, že paní se nemohla dočkat miminka do adopce a raději otěhotněla sama. Takže nastoupilo další hledání nových rodičů. Toto se povedlo a my se jeli s nimi do psychologické poradny seznámit. Všechno proběhlo nad očekávání dobře. Oba noví rodiče, včetně jejich malé holčičky, naběhli velice rychle. Pán malého nosil na rukou, mluvil na něj a bylo nádherné je všechny pozorovat. Doma už to tak záživné nebylo. Malý po příjezdu domů v kuse prořval asi hodinu. Prostřední syn křik nemohl vydržet. Přišel dolů k malému, od dveří promluvil a.. malý byl v tu ránu potichu. Šok!!!! Malý si žádal pána!!!! S Martinem měli stejné zbarvení hlasu. Za dva dny si noví rodiče dojeli k nám pro malého. Společně jsme čekali na telefonát z OSPOD-u, kdy můžeme přijet podepsat papíry. Po obědě jsme se ho konečně dočkali.
Po vyřízení všech formalit jsem ze zvyku vzala sedačku s maličkým a odnášela ji pryč. Pán stál za mnou ve dveřích a prý: „Počkejte!!! Malý už je náš!!!“ Měl pravdu. Se smíchem jsem mu sedačku podala. Měli jsme z toho legraci všichni. No jo no…. zvyk je železná košile. Po příjezdu domů jsme byli všichni „zválcovaní“. Bylo nám smutno, že něco skončilo. Na druhou stranu to vyvažoval fakt, že dostaneme další miminko. To jsme ještě netušili, že to bude tak krátce po sobě.
Nové mimi
Asi za tři týdny si nás opět zavolala paní psycholožka. Chtěla vědět, jak jsme se měli. Jak jsme prožili rozloučení s maličkým, jestli už jsme připravení na další. Zaměřila se na malého a ten ji s úsměvem na rtu řekl, že to bylo moc fajn a už chce doma další. Stejně přizvukovali i starší. Večer mi došel mail od paní sociální z Kraje, že jsme prošli a máme doporučení pro další miminko. Za další týden mi volali, že mají pro nás v porodnici nové mimi, holčičku. Za dva dny mi paní OSPOď-ačka volala opět a my si jeli pro maličkou do porodnice. Maličká už moc maličká není. Ze 49 cm má za dva a půl měsíce 62 cm a ze 3,5 kila živé váhy má 6 kilo. Mám co tahat. Nedávno psala paní z OSPOD-u, že matka maličké podepsala souhlas s osvojením. Takže nás čeká opět loučení. Maličká půjde do nové rodiny. Což v jejím případě je moc fajn, protože začíná krásně komunikovat. Nádherně se usmívá, po svém žvatlá, začíná si hrát s hračkami… Umí se i krásně vztekat, když chce zrovna do náručí a já ji vzít nechci. Umí to patřičně hlasitě.
Čekám na mail paní sociální z Kraje, že mají rodinku pro malou. Čeká nás opět kolotoč seznamování, a předávání, a praní, a přívozu dalších dětí…… Ale než to přijde…. maličké si užívám každým coulem. Musíme ještě k paní doktorce, aby noví rodiče dostali mimísko zdravé. Pak už se budeme těšit na novou rodinku….
Jsem moc ráda, že mi Krajský úřad dal tu důvěru a vybral mou rodinku pro tuto péči. Uklidnili jsme se tím všichni. Kluci kolem obou dětí pomáhají, jak jen mohou. Je vidět, že nám tato péče (práce) všem prospěla.