Jelikož můj osmiletý synek vlastní od loňských narozenin kolo s přehazovačkou, podnikám někdy výlety pouze s ním. Dcerka na kole bez přehazky jeho rychlejšímu tempu nestačí a při výletech celé rodiny se samozřejmě musíme vždy přizpůsobit jí, jako té nejpomalejší a syn si projížďky tolik neužije. Náš poslední výlet ve dvou byl do Černých Voděrad.
Černé Voděrady jsou malá vesnička asi 20 km východně od Prahy. Jestli Vám název vesnice je povědomý, ale přesto si jej nedokážete přesně zařadit, prozradím, že zde měl strašit Mulisák z knížky Josefa Lady Bubáci a hastrmani. Ale protože, alespoň podle vyprávění pana Lady, se ho tam již nikdo nebál a nevěřily zde v něj ani staré babičky, hastrman Brčál mu našel lepší místo na strašení v syslovských lesech.
Náš výlet probíhal moc pěkně. Nejprve krátký kousek cestou po silnici, později krásnou, mírně stoupající cestou lesem. Potom se, stále ještě krásná cesta překlopila a my jeli z kopce. Raději jsem ještě synkovi zopakovala, že důležitější brzda je ta zadní, kterou má u pravé ruky. Je totiž levák a minulý výlet použil více síly při brzdění levou rukou a skončil i s kolem v ostružiní. Dnešní jízda z kopce probíhá naprosto bez problému a my pokračujeme dalším klesáním. Bohužel, tato cesta není již úplně nejlepší. Je pokrytá spoustou kamení a kořenů, které chvílemi připomínají schody. Po velkých průtržích je zde i vymleta úzká cesta, kterou protékalo množství dešťové vody. Sjet na kole je to sice možné, ale pouze s velkou obezřetností. S ohledem na syna raději slézám z kola a kola vedeme.
Asi po kilometru je malá rovinka, na které se cesta stáčí do leva. A nás čeká další překážka. A to hned dvakrát. Tentokrát je to přejezd potoka po úzké lávce. První úzkou lávku zdoláváme bez problémů, ihned ovšem následuje další. Ta je už širší, ale skládá se ze tří vedle sebe položených kmenů stromů, mezi kterými jsou mezery. První jde syn. Kolo se mu zaklínilo mezi dvěma kmeny, proto mu vypomáhám zezadu. Po přejití zvolává: „sláva, já jsem to zvládnul“, a já se rychle vzdaluji ke svému kolu. Je totiž evidentní, že si mé pomoci ani nepovšiml a já mu radost kazit nechci.
K cíli nám zbývá podle ukazatele směru 1 kilometr a naše cesta stoupá. Nejprve lesem, potom loukou. Na luční cestě se jede krásně a my se kocháme krajinou kolem nás. V tom se mi zaklíní větévka do kola. Chci ji sundat, bohužel ke svému překvapení zjišťuji, že není zaklíněná v kole. Je na kole přichycená. Na přední pneumatice. Po vyndání zjišťuji, že jsem najela na velký trn. Z předního kola rychle uniká vzduch a já jsem odkázána pouze na své nohy. K našemu cíli není daleko, a proto docházím pěšky.
Cestou ještě volám manželovi, zda je možné dostat kolo do našeho auta. Odpověď sice tuším předem, ale pro jistotu si ověřuji, co kdyby. Manžel můj předpoklad, že celou zpáteční cestu projdu pěšky, potvrzuje. No nevadí. Celá trasa byla dlouhá jen asi 5 km, tak to nebude tak velký problém. Syn jede přede mnou, občas počká, občas mi přijíždí naproti. Velké kopce vycházíme oba po svých. A poslední úsek cesty, kterou dobře zná, smí dojet sám. Zde mě překvapuje svou solidaritou a přicházíme, či přijíždíme k domovu téměř společně.
Úvodní foto: pixabay.com