Alexandra Hejlová patří mezi výrazné osobnosti naší umělecké scény. Nevzpomenu si, kdy jsem se poprvé setkala s tvorbou této umělkyně, už je to zajisté hodně dávno. Vím však, že se mi její obrazy vryly do podvědomí. Když jsem si před časem pustila záznam pořadu Sama doma z roku 2006 a s nostalgií jsem se s touto charismatickou a něžnou blondýnkou vrátila v čase, zatoužila jsem se Sandře (jak se Alexandra nechává oslovovat) přiblížit trochu víc.
Tedy jsem využila redaktorského zařazení na našem webu a paní Hejlovou jsem požádala o rozhovor. Na moji žádost zareagovala velice milá dáma s vlídností a ochotou. Je mi potěšením, že se mohu podělit s vámi, čtenáři Rodiny21, o témata, která jsme se Sandrou rozebraly.
Sandro, jaké bylo Vaše dětství?
Mé dětství nebylo spokojené, vlastně bylo špatné. .. Moje dětství, tam neodmyslitelně patřila babička, která se o mě starala, jak jen mohla – a to jsou chvíle šťastné a na ty moc ráda vzpomínám. Babičku jsem velice milovala. Dodnes mi hodně chybí a není den, abych na ni nemyslela. Zemřela, když mi bylo osmnáct let. Od dětství mě bavilo malování, kreslení. Prostě má práce je i mým koníčkem, dá se říct celoživotně!
Kdy jste se rozhodla, že budete malířka a výtvarnice?
Hodiny studia kreslení, malby keramiky jsem měla již od sedmi let, ale čím jsem byla starší, tím jsem byla malováním posedlejší. Od šestnácti jsem pracovala na poloviční úvazek, abych se uživila a přitom studovala dvě školy najednou – výtvarnou soukromně a ekonomiku kvůli babičce, přála si „abych se živila slušně“, byla ze staré školy (úsměv). Dost často jsem měla opravdu jen na rohlík za třicet haléřů a na broskvovou limonádu za dvě koruny a spala jsem maximálně čtyři hodiny denně…
Vaše tvorba zahrnuje celkem široký záběr. Čím trávíte momentálně více času – malováním nebo vytvářením módních doplňků?
V současné době to jsou především šperky a módní doplňky, od těch mohu k naší dvouleté dceři kdykoli odběhnout. S malbou pláten je to časově mnohem náročnější.
Sandro, jste známou osobností u nás, ale také Vás znají ve světě. Prozradíte nám tajemství Vašeho úspěchu?
Žádné tajemství vlastně není! Jen jsem byla ve správný čas na správném místě a to ještě se správnými lidmi. V roce 1991 si známá koupila do své umělecké agentury ve Stuttgartu mé dva obrazy staré Prahy, které se natolik zalíbily, že tím odstartovaly moji profesní kariéru v zahraničí.
Vyjadřujete ve svém umění vlastní pocity nebo je pro Vás umělecká tvorba relaxační záležitost, možnost oproštění se od starostí?
Je to celá směsice vyjádření mých pocitů, přes vybití energie a starostí… Jsem to prostě já, moje emoce…
Máte nějaké profesní vzory nebo jdete vlastní cestou?
Jdu svou vlastní cestou. Myslím, že není dobré někoho napodobovat nebo snad, nedej bože, kopírovat a přiblížit se mu tak. Ale obdivuji své profesory, akademické umělce manžele Hudečkovy a profesorku Jozefínu Garaiovou. To byli pro mě tři velmi důležití lidé – v mé práci a vlastně i v životě! Každý z nich má svůj rukopis, jak já říkám. Když dvacet lidí namaluje jednu a tu samou věc, každý obraz bude vždy jiný. A tak je to správně.
Jaký máte vztah k poezii a k hudbě?
K oběma mám vřelý vztah. Bez muziky neumím žít. Také hodně mých kamarádů a známých a zejména pak můj muž (pozn. redakce: Jindřich Kraus, zpěvák, skladatel, producent a nakladatel) jsou hudebníci, zpěváci. Poezii ráda ilustruji a také čtu, jako miluji knihy všeobecně. Kdo čte knihy, hlavně děti, tak si rozvíjí a rozšiřuje slovní zásobu.
Vaše módní doplňky předvádějí známé modelky, setkáváte se se spoustou slavných osobností. Máte v řadách celebrit blízké přátele?
Troufám si říct, že ano. Jsou jimi Maria Parova – herečka z Felliniho filmů, Eva Vančurová, Petra Keslerová, Helena Jandová, Šárka Rezková, Adina Sobotová, určitě Michal David a několik dalších. Tak často se mnohdy není možné vídat, ale s některými se setkávám více, hlavně, když spolu například i spolupracujeme. To spojíme příjemné s užitečným. Někteří jsou velmi dobří známí a kamarádi. Někteří jsou mi ještě bližší, jako Maria Parova a Helenka Jandová, tak ty jsou mi velmi blízké, mé důvěrnice… Davide Mattioli, skvělý kamarád – musím uznat, že mám štěstí na dobré lidi.
Co je pro Vás v životě to nejdůležitější?
Dcera Sandra Klaudie, můj muž, prostě rodina! Stokrát podtrženo, vždy jsem o ní jen snila a teď ji mám!
Skvělou rodinu mám vlastně i díky svému muži, který již má děti z předešlého vztahu a jeho děti už také mají své děti. Manželův syn Jindřich ml. má úžasnou ženu Verunku. Verunka mi strašně moc pomohla, když jsem byla těhotná. Obě jsme byly těhotné ve stejné době a rodily jsme ve shodnou dobu, jen v jiné porodnici, ale ve stejný čas. Naše děti jsou o pouhých devět minut od sebe! Jelikož měla Verunka už malého Danečka a čekala druhé dítě, skutečně moc mi pomohla a v těhotenství mě úžasně vedla. Díky ní jsem věděla, kolik mám čeho nakoupit, jak se na mateřství připravit, probírala se mnou jaký kočárek, postýlku, prostě všechno! Prožívaly jsme spolu těhotenství, prostě byla a je skvělá. A můj Jindra má tím pádem i dvouletého vnuka Jindřicha.
Jak relaxujete?
To je záludná otázka… mnoha způsoby, ale vlastně nejvíc relaxuji se svojí dvouletou dcerou, když si hrajeme, blbneme… Večer se mi příjemně relaxuje s mým mužem, když si uděláme volno při skleničce vína. Relaxuji i při televizi, ráda se dívám na něco odpočinkového, určitě nesmí dávat nějaký krvák, to ne (smích).
Jste velice půvabná. Prozraďte čtenářům tajemství Vaší krásy.
Tak to vám mnohokrát děkuji za kompliment. Nemám žádné tajemství. Jde o to ponechat si celoživotní optimismus, přestože jsou v životě i zlé chvíle. Občas v mezičase, když Sanynka usne a mám chvíli, dám si pleťovou masku, aby mě pokud možno nikdo neviděl. Muž už si zvykl a dělá si ze mě legraci. Jinak si dopřávám takovou tu běžnou „údržbu“ – asi jako každá pracující žena a matka.
Kde se mohou čtenáři setkat s Vaší tvorbou?
Určitě v Praze v Galerii Radostína na Malé Straně, pak poblíž Pařížské ulice ve Zlatnictví na Praze 1 Josefově, U Starého hřbitova 4 (roh ulic Maiselova 19 a U Starého hřbitova), v Praze 8 v Galerii Epicure a na Národní třídě, také Praha 1 Galerie B&B – Palác Adrie. Jinak v Hradci Králové – Galerie Rondo, v Poděbradech – přímo na kolonádě v obchůdku Harmonie, kde jsou ke koupi originální a luxusní kusy. Dále musím jmenovat Františkovy Lázně – Royal Cristal, Mariánské Lázně také v Royal Cristal a síť budu ještě tento rok rozšiřovat.
Jaké jsou Vaše současné sny a co plánujete do budoucna?
Mé největší přání je, abychom byli všichni zdraví, Sanynka aby byla stále šťastná a usměvavá holčička, rodina je na prvním místě.
Co se týče práce, plánujeme s Evou Vančurovou na 28. dubna v Galerii Radostína ke Dni matek přehlídku nové kolekce šperků. Tuším, že 21.května mám také v Radostíně svůj první kurz Malování na sklo (je to sobotní kurz). S mužem máme 4.května v Čakovickém zámečku ve velkém sále na Praze 9 akci ke Dni matek, dále mne můžete zahlédnout v pořadu zaměřeném pro seniory. Na 1.11 chystám vernisáž výstavy v Aši v Galerii Na Háji, která potrvá celý měsíc. Pak určitě něco předvánočního, ale vše vám tady vyjmenovat ani nemůžu. Je toho během roku opravdu dost…
Náš web se jmenuje Rodina21, jak byste ztvárnila rodinu 21. století?
Jak bych ztvárnila rodinu tohoto století… Ráda bych ji viděla především pospolu. Je smutné, že čím dál častěji vidíme rodiny a děti rozdělené, rozhádané. Přála bych si, aby dali rodiče svým dětem zázemí, pohodu, klid, jistotu domova a dali jim to, co si naše děti zaslouží, aby byly šťastné, to přeji i rodičům. Neumím to tak přesně vyjádřit slovy.
Sandro, co pro Vás znamená Vaše rodina?
Rodina, kterou jsem získala jen díky svému Jindrovi, a o které jsem léta snila, pro mě znamená naprosto všechno. Naše vymodlená dcera a můj muž jsou středobod mého bytí, nechci být pro někoho teatrální, ale je to tak. Tím, že jsem měla špatné dětství si rodiny velmi vážím a považuji a je pro mě posvátná!
Od chvíle, co jsem svého Jindru poznala, a od té doby jsme nepřetržitě spolu (jelikož spolu i pracujeme a 6. května oslavíme šesté výročí) dal mi takové zázemí, klid… je citlivý, vnímavý. Můj muž dokáže pochopit, ale i tolerovat moje někdy zlé nálady, které pramení právě z mého dětství a jiný muž by je určitě nesnesl, je skvělý otec, prostě jiného muže bych nechtěla. Je mou životní oporou a dal mi ten nejkrásnější dar – naši holčičku Sandru Klaudii.
Nejsem schopná slovy vyjádřit, co všechno pro mě Jindra a naše dcera znamenají!
Děkuji Vám za rozhovor a přeji, aby byla Vaše současnost i budoucnost naplněná štěstím a pocity radosti a spokojenosti.
Alexandru Hejlovou a její tvorbu můžete obdivovat ještě např. zde www.alexandrahejlova.com